Teflon Project aneb Jak jsem prováděla po Rudolfinu

Jednou v sobotu, když už se ručičky povážlivě přiblížily k pětce a já se s pocitem dobře vykonané práce chystala vyrazit z Karlín Studios, kde kromě galerie současného umění sídlí také vydavatelství Divus a redakce časopisu Umělec, ozval se zvonek. Náš domovní zvonek je výjimečný tím, že chcete-li příchozímu otevřít, čeká vás dlouhá cesta po schodech dolů, a tak jsem se rozhodla, že ho budu ignorovat. Vždyť žádná zajímavá výstava v tu dobu v Karlíně neprobíhala, tak co. Nakonec mi to ale nedalo a šla jsem se podívat, kdo že se to k nám tak vytrvale dobývá.
Otevřela jsem a za dveřmi na mě čekala skupina mladých lidí, kteří se trochu opatrně ale vesele drali dovnitř. Na první pohled bylo jasné, že se jedná o cizince. Mluvili anglicky a ukazovali mi Art Map, která je zavedla do Karlín Studios. Vysvětlila jsem jim, že se zrovna trefili do jakéhosi bezčasí mezi výstavami a není tu nic k vidění, a nabídla jim alespoň exkurzi po našem „útulném“ postindustrialním prostoru. Cizinci se s radostí vydali všechno si pořádně prohlédnout a nasbírali si všemožné materiály a katalogy, až vyšlo najevo, že do Prahy přijeli na rezidenční program a že už zítra odjíždí domů, aniž by cokoliv pořádného
viděli, protože celý pobyt strávili prací nad svým projektem. Protože se mi zalíbili a bylo mi jich líto, nabídla jsem se, že je ještě vezmu do města, kde snad stihneme nějakou zajímavou akci. Zašli jsme tedy do Trafačky a do Meet Factory. Během cesty mi vyprávěli střípky příběhu, který je zavedl do Prahy, ale vše se zdálo tak zmatené, že jsem nebyla schopná pochopit, jak to celé vlastně bylo. Až když už jsme měli za sebou i návštěvu Meet Factory a směřovali „k nim“, kam mě pozvali na večeři
a šampaňské, porozuměla jsem celé té pohádkové historii.
Ukázalo se, že umělci přijeli ze skotského Edinburghu na pozvání českého kurátora. Jeho jméno mi však s patrnými rozpaky odmítli prozradit, vymlouvali se, že se mu třeba „něco“ stalo. Přesně tak. Něco se stalo. Člověk, který je do Prahy pozval, se nikdy ani neukázal.
Co by v takové situaci udělali normální, třeba čeští nebo ruští, umělci? To je jasné, prošli by se po Praze a nejspíš by rychle zamířili zpátky domů. Jenže tihle nebyli tak úplně normální,
a tak se rozhodli, že si všichni čtyři dohromady pronajmou velký byt a zrealizují projekt, který už půl roku připravovali.
Měla bych vám tyhle „divné“, ale skvělé lidi představit. Darren Farquhar a Petra Pennington jsou mladí výtvarníci, kteří se vydali na dráhu nebo spíš „výpravu“ profesionálních současných umělců a do Prahy přiletěli přímo z Austrálie, kde se zúčastnili jiného rezidenčního programu. Mirja Koponen se narodila ve Finsku, studovala v Petrohradu a v Kansasu a po několika letech, které prožila jako umělecká kritička a aktivní performerka v Americe, přesídlila do Edinburghu. Tam, aniž by ztratila své nadšení pro věc, pokračuje ve stejném duchu a zároveň bez ustání a do hloubky zkoumá všechna zákoutí fyzického i metafyzického prostoru. Sara Sinclair se mě za pomoci svých veselých šatů, jako vystřižených ze sedmdesátých let ve stylu „Útulný byt, v rodině klid“, snažila přesvědčit, že je jen obyčejná máma od dvou dětí a hospodyňka, která se zmůže leda tak na „performance v kuchyni“. Na její vizitce se však schovával malý domeček v trávě, který mě hned zaujal, a tak jsem rychle prokoukla, že právě ona vymyslela a zorganizovala Back Garden Biennale, které se od roku 2006 už třikrát uskutečnilo na její zahradě (2008, 2010)1.
S člověkem, který pro ně „zorganizoval“ návštěvu Prahy, se seznámili celkem náhodou. Když za nimi přijel do dalekého Skotska, připravili mu příjemný pobyt, exkurze a dokonce pár dárků. Nicméně už tehdy je zarazilo jisté náhodné nedorozumění, ten člověk najednou mluvil o jakémsi sociologickém výzkumu,
evropském grantu, cílových skupinách a vůbec operoval s pojmy, jež jsou umění na hony vzdálené. Ale na to si vzpomněli až teď, když se ukázalo, že lidově řečeno „kde nic, tu nic“
a že cílovou skupinu i to všechno ostatní si budou muset najít a zařídit sami.
A jak řekli, tak i udělali.
Hlavním bodem programu měla být výstava v Neratovicích, průmyslovém městě nedaleko Prahy. Aby neztráceli čas, rozhodli se v mezičase ještě provést sérii pouličních performancí, připravit „bytové muzeum“ s exkurzemi a vytvořit maximum dokumentačního materiálu o celém projektu.
Problém byl ale v tom, že neznali nikoho v Praze ani v celé České republice. To jim však nezabránilo dojet do Neratovic, vypravit se do místní školy, kam také jinam v takové situaci,
a zorganizovat výstavu. Umím si živě představit, jak vyjeveně se asi místní tvářili — žádná předchozí komunikace, podivní usměvaví výtvarníci z ciziny a „umění“. Je třeba připomenout, že ten jejich vykutálený kurátor jim předtím vysvětlil, že právě tady čeká jejich cílové publikum, a proto s ním musí pracovat. A tak s ním pracovali. Sara Sinclair, máma a hospodyňka, prostudovala všechnu dostupnou literaturu a vytvořila projekt spojený s „odkazem minulosti“ a těžkými následky socialismu právě v této oblasti. Zdálo se to velmi jasné, příhodné a srozumitelné, bez násilných konceptuálních průzkumů. Ostatní pracovali v podobném duchu. Petra Pennington, která zjistila, že má české předky, se pro tuto příležitost dokonce naučila trochu česky, aby se pokusila vysvětlit místním, že nejsou žádní nepřátelé ze stroje času, ale že jsou na umělecké misi. Na vernisáži se moc lidí neobjevilo, což umělce trochu zklamalo, ale sami nevěděli, koho a jak by měli pozvat.
Když pečlivě posbírali své nechtěné exponáty a vrátili se do Prahy, rozhodli se uskutečnit svůj plán, tedy navázat kontakt s nějakou přístupnější komunitou a vytvořit bytové muzeum. Všechno bylo promyšleno nejlepším možným způsobem, objekty byly rozestaveny na příslušná místa, Mirja Koponen se proměnila v průvodkyni a Sara Sinclair, v souladu se svou image domácí hospodyňky, začala svou performanci na kuchyňském stole. Otevřeli dveře svého obrovského bytu všem návštěvníkům a — co? Řekněte sami, znáte hodně Čechů, kteří bydlí v Revoluční ulici? No právě, ani oni na ně nenarazili. Až během celého toho rozpačitého pokusu vyšlo najevo, že kolem jsou jen kanceláře
a jim podobní cizinci ze všech koutů světa.
Umělci však nepropadli zoufalství a nefňukali. Jejich život se už dávno proměnil v nekonečný happening. Mirja prováděla po galerii alespoň ostatní kolegy, kteří se mohli smíchy potrhat, ale na videu vypadalo všechno dokonale seriózně a přesvědčivě. V přestávkách pak dělali performace na Staroměstském náměstí a v přilehlém okolí, kde mohli ještě pořád doufat v malý zázrak, že by totiž mohli konečně narazit na nějaké místní umělecké prostředí, které znali z internetu. Ptáte se, proč radši nešli do nějakého kulturního centra nebo galerie? A proč? Vždyť oni už dělali umění. A chtěli, aby galerie nebo umělecké prostředí, ať už v jakékoli podobě, přišlo za nimi.
…Byl to zajímavý večírek. Nemluvím teď o tom, že skotská angličtina nemá s britskou nic společného. Po všem tom vyprávění a „muzejní“ exkurzi, kterou připravili speciálně pro mě, začala Mirja „opěvovat“ pražské panorama. Seděli jsme na rozlehlém balkónu, nebo spíš terase, a Praha se před námi otvírala do šířky celých sto osmdesáti stupňů a ještě dál, když se člověk trochu vyklonil přes zábradlí. Mirja zpívala, dívala se při tom na pražské věže a stoupala a klesala hlasem podle výšky jednotlivých střech. Bylo to tak prostě úchvatné!...
Odcházela jsem až pozdě v noci, když už šampaňského nezbývala ani kapka a probrali jsme všechno možné. Ale tím to ještě neskončilo. Trvala jsem na tom, že se druhý den musíme, ještě na hodinku sejít, dřív než odletí, protože jim musím něco ukázat, že je to naprosto nutné a že prostě nemůžou odletět, dokud TO neuvidí. Slunce ostře svítilo a byl krásný den, když jsme došli k veliké majestátní budově a já řekla: „Dívejte se, tohle je Rudolfinum!“ Vešli jsme dovnitř a oni jakoby oněměli a jen se zmateně dívali kolem sebe. Jejich vykutálený „kurátor“ jim totiž kromě cílové skupiny v Neratovicích, slíbil jen tak mimochodem i výstavu v Rudolfinu.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec…

P.S. Mirja mě poprosila, abych jejich dobrodružství nazvala Teflon Project, jak ho sami mezi sebou pojmenovali. „Ať jsme se snažili sebevíc a dělali všechno možné, naše úsilí jakoby pořád sklouzávalo někam do neznáma a ztrácelo se, jako na teflonové pánvi,“ smála se. Já sama mám teď takový sen — pozvat je znovu a v tom samém bytě v Revoluční, kde Mirja opěvovala Prahu, připravit rozšířenou verzi jejich muzea s exkurzemi a performancemi a dát jim tak možnost poznat, že mimo Rudolfinum je
u nás zajímavá umělecká komunita, se kterou stojí za to navázat kontakt. (Doufám, že se to povede i bez evropského grantu.)




1 www.back-garden-biennale.co.uk

Z ruštiny přeložila Anna Černá.


Popis celé příhody očima Mirji Koponen Krátká PITVA jedné "SPOLUPRÁCE" aneb Když se jedno oko dívá doleva a druhé do pravého horního rohu…

01.01.2011