Poslední leč

Jestliže svá videa Peter Land doposud natáčel takřka výhradně v abstrahovaných interiérech a záměrně je tak zbavil jakéhokoli místního či časového kontextu, v jedné ze svých posledních prací Jezero, vystavené společně s dvanácti doprovodnými fotografiemi v berlínské galerii Klosterfelde, situuje tento dánský umělec příběh svého hrdiny do idylické lesní krajiny. Land tudy prochází v myslivecké kamizole s puškou přes rameno. Na rozdíl od předchozích videí, v nichž byly používány především statické záběry, je zde navíc Landova akce zachycena záběry bytostně filmovými. Nechybí dlouhé pohledy do korun stromů smíšeného lesa, velké detaily myslivcových kroků či dokumentárně stylizované roztřesené záběry brané z ruky. Pochodem znavený Land po čase usedá na pařez u cesty, otírá si potem zbrocené čelo a občerstvuje se alkoholem ze stříbrné placatice. Nakonec dorazí k temnému jezírku, spustí na vodu člun a dopádluje ke kůlu v jeho středu, k němuž loďku připoutá. Postaví se, sundá pušku z ramene, zamíří a ohlušující ranou, jež náhle prolomí majestátní ticho lesa, prostřelí do dna lodi díru. Po té klidně usedá zpět a čeká až loď nabere vodu. Střihem se pak přesouváme k situaci, kdy voda Landovi sahá po pás a v dalším záběru již na vodní hladině vidíme jen jeho myslivecký klobouček. Závěr několikaminutového filmu nás zavede zpět do hlubokého lesa, jímž ještě před chvílí Landův myslivec procházel.
Jedním z interpretačních klíčů k této práci by snad mohla být užitá hudba, která hrála významnou roli již v Landových starších videích, která často zachycují nejrůznější autorovy pády. Na Manifestě 2 se Land ve svátečním obleku řítil ze schodů luxusní vily, ve videu Růžový prostor z roku 1995 padal v podroušeném stavu z barové stoličky, ve Step Ladder Blues pak z malířských štaflí. Navzdory názvu posledně jmenovaného filmu zde však jeho pády nebyly podbarvovány bluesovou hudbou, nýbrž klasickou hudbou Richarda Wagnera. K cestě lesem ve videu Jezero hraje Landovu myslivci pro změnu šestá Beethovenova symfonie, známá rovněž jako Pastorální. Tato volba není nijak náhodná. Strategicky totiž odkazuje k tradici idylických ztvárnění přírody, jak je známe především z uměleckých děl baroka a rokoka. Pastorále konstruuje neskutečné krajiny, do nichž můžeme projektovat naši nostalgii po ztracené prvotní čistotě a nevinnosti. Jejich virtualita se snad nejsilněji ukazuje v samozřejmosti, s níž je zde divoká příroda zaplněna domácími zvířaty. Ráj je tu plný dobytka.
I přes tuto nepochybnou tematickou návaznost zde Landův myslivec vytouženou harmonii nenachází. Ve svém lese je sám sobě lovcem i obětí. V groteskní scéně z jezírka se sice nejprve zdá, že se Land chystá po vzoru bláznů puškou lovit ryby. Již následující scéna, která připomíná slavný záběr z filmu Bustera Keatona, v němž se Frigovi potápí loď, kterou na vodu spouštěl ve špatném úhlu, však odhaluje myslivcův pravý záměr. Jeho rozhodnutí, ulovit takto sám sebe pak posouvá vyznění celé práce zcela jiným směrem. Jestliže doposud Peter Land ukazoval degradaci života na pouhé bezvýchodné opakování téhož, z kterého není úniku, nyní se zdá nacházet silnou alternativu. Cykličnost svých dosavadních prací, ať už jí bylo dosaženo technicky - použitím videosmyčky či přirozeně - úmorným opakováním vlastní ponižující akce, zde Land prolamuje svým zmizením. Film se sice v samém závěru pohledem do ztichlého lesa vrací ke svému začátku, Landův myslivec v něm však již není. Jeho zmizení je narozdíl od jeho dosavadních - nikdy nekončících - pádů nezvratné. Krkolomným způsobem odchází tam, odkud návratu není.

01.03.2000