Druhá polovina Koreje

Všechno začalotím, že jsem se potřeboval rychle dostat do Paříže. Můj známý z cestovní kanceláře nebyl schopen vyřídit mi vízum během tří dnů, tak jsem se s prosbou o radu obrátil na zkušeného cestovatele a novináře Michaila Kukuškina. Ten mi nabídl, abych s ním následujícího dne letěl do Severní Koreje.

Člověk neznalý jednání se Severokorejci nepochopí, že když mu slibují výlet k moři na následující den, znamená to ve skutečnosti, že se tam nepojede vůbec. Lidé jsou příjemní, avšak nepředvídatelní; velmi mile působící důstojník mající na starosti naši skupinu mi cestou na letiště najednou řekl: „Snažíme se vám ukazovat, jak je u nás krásně, a ty fotografuješ jenom naše nedostatky – žebráky a špinavé čtvrti; budu muset poprosit své kolegy na celnici, aby ti odebrali fotoaparát.“ Tajně jsem ukryl všechny flashdisky s fotografiemi a zabořil pohled do podlahy – 1 500 fotografií bych litoval víc než fotoaparátu. Když mě ale potom na letišti soudruh Čeng požádal o humanitární pomoc a obdržel ji v hodnotě 10 Euro (v Koreji solidní měsíční mzda), usoudil jsem, že se jednalo pouze o promyšlený tah. A směle jsem vyfotil fasádu letištní budovy.

Letadlo a osobní péče

„Soudruh Kim Čong Il se osobně stará o to, abyste šťastně doletěli“ – to bylo první, co jsme uslyšeli po nástupu do letadla, namísto instrukce o zapínání bezpečnostních pásů. Sdělení není daleko od pravdy, neboť Kim Čong Il nechal zorganizovat několik bezplatných letů z Ruska, aby nám předvedl, co je to severokorejský svátek vítězství idejí Čučche. Čučche je severokorejské pojetí komunismu založené na myšlence, že člověk může všeho dosáhnout svojí prací.

Telefon

Po příletu každý, kdo by to snad nevěděl, pozná, že nošení mobilních telefonů je v Severní Koreji zakázáno. Já jsem telefon nechal doma a potom byl během půldruhé hodiny cesty na Šeremeťjevo celý nesvůj. Jiní telefony nechávají na severokorejské celnici, odvážnější je schovávají hlouběji do zavazadel a potom známým volají od hranice s Jižní Koreou, přičemž významně šeptají: „Jsem v pořádku. Je to naprostá řiť. Není co jíst. Tak zatím.“

Mauzoleum

Mauzoleum v Pchjongjangu je asi tak desetkrát větší než to moskevské. Celý komplex vlastně zabírá plochu větší než Rudé náměstí. Fronta čekající před vchodem je ovšem přibližně stejně dlouhá jako ta k Leninovu hrobu v dny sovětských svátků. Celý provoz je ovšem organizovanější: lidé jsou směřováni k bočnímu vchodu, kde se po vystoupení ze zvláštní tramvaje dále pohybují pomocí jezdícího pásu jako na letišti, a nakonec projdou detektorem kovů, rentgenem a detektorem plynů. Celá příprava na vzdání pocty velkému vůdci národů, nejlepšímu člověku 20. století a slunci všeho pokrokového lidstva soudruhu Kim Ir Senovi trvá zhruba půldruhé hodiny. Poklonit se je třeba třikrát: nejdřív u nohou, potom u pravého boku, poté se přejde k zátylku, kde se pouze postojí, a poslední poklona následuje u levého boku. U dam se v blízkosti rakve ještě očekává pláč; zatímco veteránky japonského komunismu a bojové družky Kim Ir Sena hlasitě naříkaly, naše průvodkyně jen symbolicky popotáhla a přiložila k očím cíp kapesníčku. Pravidelné popotahování na pozadí slavnostní hudby vystřídal v následujícím sále nářek, který obstarávají reproduktory. Profesionální hlasy opakují smuteční řeč: „…a kanoucí slzy všeho lidu tavily kámen a samy se stávaly kamenem, navěky zůstávajíce zde, na místě, kde se veškeré pokrokové lidstvo, všichni lidé světa loučili s velikým vůdcem soudruhem Kim Ir Senem“. Severokorejky ve smutečních šatech, aniž by zde byly zaměstnány jako průvodkyně nebo jako plačky, vydávaly hlasité a duši rozdírající vytí, lomíce přitom rukama jako v divadle Kabuki. Takový nářek, umocněný navíc mramorovými klenbami sálu, jsem nikde jinde neslyšel.

Úložiště darů pro vůdce

Muzeum darů připomíná hlavní stan ozbrojených sil uzpůsobený pro případ raketových úderů na Severní Koreu. I když vůdci jsou obdarováváni s frekvencí cca jednoho předmětu za vteřinu, rozloha dvou muzeí darů vůdcům – věnovaných současnému i tomu uloženému v mauzoleu – je zjevně projektována na víc. Desítky kilometrů chodeb prokopaných v hoře jsou jako metro bez vlaků. Strop ve výši zhruba 10 metrů nad hlavou, přímý mramorem obložený tunel mizí v nekonečnu. A všude je množství dveří a křižovatky s dalšími chodbami. Před námi se otevíraly přibližně jedny dveře z padesáti, ostatní byly zaplombované. Zvenku všechno vypadá skromně – dvě nevelké pagody ukrývající vchody do podzemních muzeí darů. Dary představují pestrou směsici od orlů ze zlata přes automobily od Stalina až po počítače Apple nacházející se v sousedství dárkové soupravy vodky od Komunistické strany Ruské federace a pušky od Putina. A je tam i vagón, který veliký Kim Ir Sen používal pro své cesty, protože měl strach z létání.

Regulirovčice a vojáci

Vojáky je zakázáno fotografovat, existují ale zvláštní vojáci, s nimiž se fotografování naopak doporučuje. Říká se tu, že armáda je silná a disponuje velkou ničivou silou a že kdyby se vydala na pochod na Jižní Koreu, tak ji zničí. Ale nic z toho není vidět. Zato jsou vidět regulirovčice na křižovatkách. Svými pohyby připomínají roboty – strnou v určité pozici, jedny pustí, jiné zastaví. Silnice v severní Koreji mají mimochodem na šířku osm pruhů, přičemž na jeden kilometr připadají dvě auta. Sen milovníků automobilismu, kterých je tu velmi málo.

Nakupování

Cizinci se vodí pouze do speciálních obchodů. Místní peníze je možné získat jen jako suvenýr, neboť ve zvláštních obchodech se platí jedině eury. Je to jakási místní varianta „berjozek“1. Kromě magnetofonů Sony se zde prodává vodka s naložených hadem, místní pivo, výšivky a koberce, a samozřejmě ženšen, představující hlavní předmět poptávky ze strany cizinců. Oknem berjozky vedoucím na zadní dvůr je vidět fronta na pivo.

Jídlo a zápachy

Je-li cítit zápach starých pampers v octu, znamená to, že vás vedou do severokorejské restaurace. V Zemi jitřní svěžesti se nemusíte obávat toho, že sníte psa; spíš je možné, že nebudete jíst vůbec nic. První oběd v neznámé dálněvýchodní zemi byl s překvapením. Ti znalí ovšem ví, o co se jedná – v severokorejské kuchyni se maso často opéká přímo na nádobě se žhavým uhlím stojící na stole. Takže kousky masa neznámého původu příkládáme k sotva hřející pícce (energetické suroviny jsou v zemi nedostatkovým zbožím). Některé ovšem nejasnost původu masa zneklidňuje. Pokládáme tedy otázku: milá slečno, koho to tu jíme (hodně lidí v KLDR mluví rusky)? A ona odpovídá: jezte a nebojte se, to není pes, ale housenka. Tedy uvažujeme – je-li toto housenka, tak se jedná o nějaký velmi masitý druh; má takové načervenalé, masívní tělo. Ujišťujeme se u druhé příjemné (a možná je to i ta samá) dívky. Odpověď se opakuje. Žádáme vysvětlení a vzápětí se nám jej dostává: na stole leží talíře a na každém je nakreslená husa – tahle housenka, říká ona. Toto bylo mimochodem to nejakceptovatelnější jídlo, na které jsme v Severní Koreji narazili. Ale to jsme tenkrát ještě nevěděli. Obvykle se ke studenému kyselému bujónu podávala vychrtlá opečená mořská rybka, pivo, rýže bez soli, omastku a koření, samozřejmě kim či (jakési kyselé zelí, také studené a ostré – je ho prý v Koreji 500 druhů – kterým to převážně zapáchá v místních jídelnách), sladký mokrý kopeček rýže se škrobem a salám – ten byl nejchutnější, když z něj zmizely křupající kousky ledu. Je to zvláštní, ale nikdy se nikdo neotrávil. Počet švábů vytažených z tohoto bohatství dosáhl na konci návštěvy čísla 8. Když to shrneme, jídlo v Severní Koreji představuje druhý největší problém hned po absenci svobody. Pocit této nesvobody se podobá pocitu vyvolávanému místní kuchyní: jíst je nutné i možné, ale nějak se to nedaří.

Bicykly a vozíky

...jsou všude. A všichni musejí něco nést; pokud není co, využívají jako předměty k nošení děti.


Ariran a demonstrace

Chodit na demonstrace je v Severní Koreji záhodno co nejčastěji, tím spíš, že míst určených k organizované excitaci občanů jsou stovky, od hlavního mauzolejního komplexu v Pchjongjangu až po pomníky Kim Ir Sena, kterých je několik v každém severokorejském městě. S vědomím idejí Čučche se drobní sušší Korejci řadí do průvodů s řadami po 3 až 5 lidech; muži jsou v oblecích, ženy v národních krojích berou děti a květiny, které potom kladou. U památníků se Korejci někdy shromažďují i neorganizovaně – páry s dětmi, pionýři apod. Náš průvodce major soudruh Čeng říkal, že zájem lidu o tyto akce je spontánní. Organizace lidských mas na ulicích severokorejských měst je všeobjímající. Kromě demonstrací probíhají ještě nácviky přehlídek, jakési kolektivní studentské tance, procesí pionýrů, pracovní soboty, a potom naprosto záhadná seskupení mladých lidí studentského vzhledu sedících na bobku v parcích. Dobře, kdyby tam seděli a dejme tomu klábosili. Oni tam ale prostě tiše sedí, tašky složené do řad a svrchu pokryté širokými pruhy bílé látky. „Soudruhu Čengu,“ ptám se, „co tu dělají tito lidé?“ „Čekají na své přátele,“ zněla vyčerpávající a jaksi velmi záhadná odpověď.

Hlavní událostí, kvůli níž nás do Severní Koreje především pozvali, byl Ariran. Na stadionu s kapacitou 140 tisíc lidí se odehrává půldruhahodinové představení se sto tisíci herci. Neuvěřitelné množství drobných Korejců drží na protilehlé tribuně barevné tabulky, vytvářející dohromady měnící se vlastenecké obrazy.

Na vlastním prostranství stadionu se odehrává představení, jehož podstatou je sdělení, jak skvěle se v zemi žije, a jak je smutné, že jižním sousedům se zatím takto skvěle nežije. Ale to nic, brzo se obě Koreje sjednotí a všichni budou šťastni.

Za účelem znázornění této skutečnosti se využívají dětští gymnasté, ženy – důstojníci, parašutisté skákající z pro parašutisty velmi malé výšky, střelba a ohňostroje a řady lidí představující geometrické obrazce přecházející jeden do druhého jako na gigantickém screensaveru.

Soudruh Kim se zasadil o to, aby každý obyvatel Země jitřní svěžesti shlédl Ariran. Vypadá to, že jej dávají o nedělích každý týden. Takže je co dělat.

Hesla a vlajky

Hesla a vlajky trčí na každém poli. Nemluvě o těch ve městech.

Lidé a práce

Lidé v Severní Koreji velmi mnoho pracují.

Doslov

Jednou jsem cestoval vlakem z Moskvy do Petrohradu a zaplatil jsem si celé kupé. Poskytli mi místo vyhrazené pro průvodčí. Pod sedadly ležely různé nástroje, a jeden z nich – vrták – byl kdysi použit na stěně oddělující kupé od toalety. Přesnost umístění otvoru prozrazovala jeho autora – jediného muže ve vlaku – zámečníka. Díval jsem se dírkou a přemýšlel o tom, že jak jsou takové obrázky vzrušující. Korea na fotografiích se mi líbí.

Autorem všech fotografií k článku je Konstantin Rubahin.

1/ Berjozka byl oficiální název sítě obchodů v SSSR, v nichž se za valuty nebo zvláštní kupóny prodávalo nedostatkové, především zahraniční zboží; jednalo se o obdobu českého Tuzexu.

01.04.2007