Místa a pohyby Václava Bělohradského několik pozorování z pozdější doby

V Praze se Václav Bělohradský pohybuje mezi mnoha místy, kontexty a generacemi. Komentář v deníku nebo esej v jeho kulturní příloze, občas kurz na univerzitě a vedení studentských prací, účast v televizní debatě, přednáška, diskuze s politiky. Na začátku 90. let, kdy začal z Itálie, kam emigroval v roce 1970, do Prahy pravidelně jezdit, působil jako liberál především v pravé části politického spektra. Věřil ve standardní parlamentní systém a „kapitalismus a občanské ctnosti“, jak zněl titul jeho knihy sestavené z deníkových komentářů, a energicky je podporoval. V akademických kruzích zároveň provokoval svými postmoderními operacemi. V okamžiku, kdy mnozí doufali, že tu bude konečně možné postavit sociální a humanitní vědy na solidních nepolitických základech, se měli dozvídat, že základy jsou jen sypké písky a politika je všude. V druhé polovině 90. let přestal věřit nejen v postsocialistický kapitalismus český, ale v kapitalismus jako takový, „stal se znovu disidentem“. Kapitalismus není dnes schopen řešit naše problémy (ekologie, globální nerovnosti), naopak se sám nachází v jejich jádru. Namísto komentářů do pravicového deníku začal psát eseje do kulturní přílohy deníku levicového, některé z nichž se objevují i v knize Společnost nevolnosti. Ve volbách 2006 podpořil Stranu zelených s tím, že by si přál, aby zůstali něčím mezi stranou a sociálním hnutím. V Praze se Václav pohybuje cílevědomě, nezávisle a rychle. Připravit, dokončit, obhlídnout, setkat se, zhodnotit, zformulovat. Když se sejdeme na pivo, musí za chvíli běžet jinam.
Druhým domovem Václava Bělohradského je Itálie, kde přes dvacet let působil na univerzitě v Janově a dnes v Terstu a Gorizii. Zažila jsem ho tam, když jsem se účastnila konference na místní univerzitě. Pamatuju se, jak mě vezl po Gorizii na rámu kola, na snídani v kavárně (pročítání novin, croissant a capuccino, ke kterému si Václav později přiobjednal černé piccolo a přelil si ho do šálku po capuccinu, jako by nechtěl promarnit zbytky mléka přilepené na okrajích šálku), na studenty v ulici a život točící se kolem univerzity, určený její atmosférou a časem. (Václav mi jednou říkal, že když přijede do cizího města, vždycky se jde nejdříve podívat na univerzitu, podle které se pak orientuje.) Patří sem i znechucení berlusconizovanou Itálií, masověním univerzity a její přílišnou vstřícností k zájmům regionu a zaměstnavatelů, „etno(techno)kracií“. V mém krátkém pozorování byl to ale i tak přímořský život, daleko plynulejší, voňavější a příznivější než trhavý, postsocialistický tik Prahy.
Praha a Gorizie přesto nejsou svým opakem. Jsou dvěma variantami působení ve veřejném a univerzitním prostoru, které chce přetvářet společnost. Několikrát jsem Václava zažila mimo tyto dva světy či na cestě mezi nimi. Bylo by naivní si myslet, že tam, kde je člověk mimo veřejný prostor, je více sám sebou. Václav Bělohradský žije ve veřejném a univerzitním prostoru a jako osoba není bez nich myslitelný. Stejně tak nelze říct, že by v těchto prostorech nemluvil o sobě. Dělá to daleko více než drtivá většina akademiků. Společnost nevolnosti odkazuje k emoci — o které opakovaně mluvil jako o emoci vlastní. Přesto je však setkání s Václavem mimo a mezi světy zvláštní zkušeností, která rozehrává jiné rozměry jeho osoby a ve které může pomalost převládnout nad pohybem a akcí, následování nad potřebou formovat a formulovat, dětství a stáří nad dospělostí. Číňané by možná hovořili o prostoru pro jinovou energii. Cesta a pendlování mezi Itálií a Prahou (a dříve Francií nebo Německem), jako by vytvářely prostor pro zpomalení a rozostření, přítomnost v místě působení naopak potřebu pohybu a zacílení. Snad i v nevolnosti je tak skrytá určitá volnost.

01.01.2010