Časopis Umělec 2002/2 >> Nesnesitelná lehkost věcí Přehled všech čísel
Nesnesitelná lehkost věcí
Časopis Umělec
Ročník 2002, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Nesnesitelná lehkost věcí

Časopis Umělec 2002/2

01.02.2002

waanja | reviews | en cs

Jiří Černický, Brand New Rubbish, Galerie Jiří Švestka, Praha, 19. 4. – 6. 2002
S Jiřím Černickým to nikdo nemá lehké. Pro někoho může být neúnosně exaltované využívání společensko-politických problémů v umění, pro jiného na české poměry náročné, dokonale provedené projekty. Právě proto by nás však měl zaujmout. Umělců s takovou energií a snahou o přesah našich lokálních problémů, kteří přitom disponují explozivní vizuální představivostí, je v Česku jak do mariáše. Lhostejnost k uměleckému provozu a bezprostřednímu politickému kontextu na jedné straně, na druhé Černického spiritualita a zájem o jiné kultury ho směrují k univerzálnějším otázkám a obecně srozumitelnému kritickému obsahu jeho prací.
Je pochopitelné, že jeho výstava v Galerii Jiří Švestka (která mladé české umělce jinak spíš exportuje) nutně vyvolala velký zájem. Ve srovnání s výstavou BaRock před třemi lety však jako celek neobstála, k čemuž určitě přispěla nepovedená instalace, která v otevřeném prostoru připomínala spíš výprodej. O to zřetelnější byl posun, kterým Jiří Černický za poslední tři roky prošel. Patrný je především úbytek vnějších efektů, jimiž dříve hypnotizoval: žádné zářivé barvy, blyštivost, pop-kulturní víření. Nové věci působí klidněji, vyostřen je obsah, největším efektem je organizačně-produkční stránka některých instalací.
Evidentně nejslabším článkem výstavy jsou proto efektní motorkářské přilby bez výhledu: Hledat v nich nějaký obsah se ani nechce, protože formálně přímo navazují na hyperúspěšné helmy První sériově vyráběné schizofrenie; dnes se nezakrytě strefuje do BMW, které přetváří v B ore M isery W eeds. Obsah kontrastující s luxusním produktem je nucenou hříčkou, k čemu odkazuje výraz weeds kromě dvojitého w ve zkratce mi opravdu uniklo. Že by k písničce z poslední desky Pulp, která tak metaforicky označuje přistěhovalce?
Nákup v této letní výprodeji se trochu zklidní videem (připraveným pro výstavu v Post Gallery v Los Angeles), v němž je baseballový chytač vybaven lapačkou s křišťálovými třásněmi. Jeho koncentrace a úsilí nejsou nikdy odměněny úspěchem - těžké korále s nepředvídatelným švihem ho vždycky seknou do obličeje, do oka, a rutinní pohyb rukou tak končí vypadnutím míčku - sen o úspěchu se rozplývá.
Opodál ležící burka sešitá z vlajek nejrůznějších zemí světa je vlastně rekvizitou performance, která byla součástí souběžné výstavy politického umění na Pražském hradě. Jednoduchá, přesná věc, která navazuje na Černického dlouhodobý zájem o islámský terorismus (Bin Ladínova lampa, 2000) tvoří paralelu k projektu moskevských izraelitů AES, kteří ve svých fotomontážích ukazovali pohlednicové záběry evropských měst po vítězství mohamedánů. Dovětek se žádostí o euro na podporu amerického bankovního systému ukazuje na Černického zálibu v rozkrývání a propojování různých vazeb, v “barokním” vrstvení souvislostí, ale tady působí spíš nadbytečně. Kdo se o politiku zajímá takové berličky nepotřebuje, pro ostatní mají spíš odlehčující kvalitu Zemanova bonmotu. Dvojice fotografií Office - Berlin 1945/RamAlláh 2002 je tak neefektní, že by mohla být od někoho jiného. Přesto působí intenzivně připomínkou toho, že v západní Evropě už několik generací nevíme, co je válka. Její ničivý efekt známe jen prostřednictvím mediálních obrazů a stále efektnějších aranžmá ve filmech. Kde jinde její vystoupení z obrazovky může působit děsivěji než v teplu kanceláře, která náš hřejivý systém pomáhá udržovat v chodu, ne-li přímo spoluvytvářet?
To vše jsou však drobnosti ve srovnání s nejambicióznějším kusem SONY GARDEN (2000–2002). O co více do něj Černický vložil, o to méně dostává divák zpátky. Náznaky toho, že Brand New Rubbish tematizuje vytvoření dokonale čistého konzumního cyklu bez konzumu nebo že sleduje, co udělá spojení japonského hitech s dávnými tradicemi impéria, se v instalaci nikam neposouvají. Fakt, že co Japonci přeberou od Západu (ať zbraně nebo po druhé světové válce právě elektroniku), to dělají dokonale a přitom neztrácejí zcela kontakt se základy svojí civilizace, nám připadá šílený a schizofrenní, ale to je asi tak jediné, co s tím můžeme dělat. Řekněme, že se Černický snaží kriticky vyjádřit k naší globální ekonomice založené na nadprodukci. Anarchistické gesto sráží na kolena jedna věc: jako vedlejší produkt jsou granule z rozemleté elektroniky použité funkčně jako píseček pro kočky. I když by asi špatně sály, vstupuje tak do hry jiná funkce, místo rubbish tu máme recyklaci. Zdá se, že Černický neodolal pokušení použít nápad, možná “vtipný”, rozhodně však koncepčně vratký. A jak je možné chtít si udržet kritickou pozici, když celý projekt by bez podpory SONY ani nevznikl? Ze subverze se stává recyklační zenová zahrádka použitelná třeba v lobby firemního ředitelství. Zůstává jen prázdné gesto připomínající komplexnější a podvratnější práce jiných umělců.
Islanďanka žijící v Berlíně Svala Thorsdottir založila v roce 1993 Thor’s Daughters Pulverization Service. Účelem konceptuální firmy je měnit výrobky v prach. Jednotlivé zástupce určitého druhu (miska, podprsenka) rozebere na součástky a poté co nejefektivněji promění na prach, který uchovává v zavařovačkách označených popiskou s váhou a dobou “zpracování”. Tohle ničení je důsledné, nespoléhá na poetiku, poukazuje na systém kapitalistické produkce. Podobně působí práce Michaela Landyho, který loni sabotoval ducha kapitalistického vlastnictví - touhu po nerušeném nabývání majetku - tím, že sepsal veškerý svůj majetek, který (včetně uměleckých děl a saaba) nechal zničit. Jestliže Thorsdottir zesměšňuje kapitalizovanou práci, The KLF (Jimmy Cauty a Bill Drummond) v jednadevadesátém poslali do říše abstrakce nejabstraktnější symbol kapitalistické ekonomiky tím, že v ohni anihilovali milion svých vlastních liber. V tomhle srovnání SONY GARDEN vypadá prostě jako dobrý nápad. Místo promyšlení naznačených souvislostí systému spotřeby se však důraz přesouvá na efektní zpracování a dekorativní využití exotické kultury.
Jestliže byla výstava BaRock společenským časopisem s všemožnými individuálními problémy (ambice, alergie, domácí násilí, psychické kolapsy, sny a touhy), které rezonují v každém z nás, Brand New Rubbish je četbou titulků na první straně deníků. Ale hned vedle odpadu stojí polobotky srůstající se střevíčky jako připomínka Černického “starých časů”. Fascinují propojením vnějšího efektu, osobní touhy i její průmyslové produkce a dokládají, že osobní je vždycky politické.
10. 7. 2002 Café De vergulde gaper, 11. 7. 2002 Café Wilhelmina a doma na koberci

Jiří Černický, Brand New Rubbish, pohled do instalace, Galerie Jiří Švestka, Praha, 19. 4.–22. 6. 2002, foto: Galerie Jiří Švestka
Sony Garden, 2000–2002, štěrk z rozbroušené hitech elektroniky SONY, TV monitory, hudba:




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.