Bienále Benátky

Devětačtyřicáté Benátské bienále, které už podruhé připravil kurátor Harald Szeemann, se zabývalo tématem Území humanity (Plateau of Humankind), snad aby předvedlo, že současné umění se nezabývá jen šokujícími náměty. Vedle tradičních národních prezentací v pavilonech Giardini se otevřel i další kus nového prostoru v bývalých docích v Arsenale, které byly poprvé zpřístupněny vloni. Jejich kapacita je neuvěřitelně obrovská, a tak letos pojmuly mnohem více autorů než Giardini včetně monumentálního italského pavilonu.
Vedle aktuálních děl se na Bienále objevily i starší práce vytažené z jiných mezinárodních výstav, naposled například z Manifesty 3. Jednotlivé země však tentokrát nesázely jen na známá jména — jejichž světovost je stejně relativní, a tak převažovali v nabídkách autoři mladší a střední generace. Český pavilon zastupují Jiří Surůvka a Ilona Neméth, poprvé ve společném projektu jednoho kurátora, Kataríny Rusnákové.
Pro veřejnost se bienále otevřelo 10. června a tentýž den byly vyhlášeny i ceny. Speciální prémie benátského Bienále obdrželi Janet Cardiff a George Bures Miller za novátorské pojetí kanadského pavilonu, který bohužel většina novinářů neviděla, jelikož před ním stály až tříhodinové fronty. Stejná cena byla udělena Marise Merz v italském pavilonu a Pierrovi Huyghe z francouzského pavilonu. Cenu pro mladé umělce si odnesli Federico Hererro, Anri Sala, John Pilson a A1-53167, jejichž práce souvisely se sociálními a politickými otázkami a plně se v nich odráželo hlavní téma. Zlatého lva získal německý pavilon a Gregor Schneider, který v něm transformoval jakýsi Totenhaus do podivného klaustrofobického labyrintu. Zlatého lva si rovněž odnesly ozdoby bienále, mistři Richard Serra a Cy Twombly.
Z atraktivních jmen, která tu letos levitují, můžeme jmenovat Marka Wallingera, Roberta Gobera, Garyho Hilla, Olega Kulika, Richarda Billinghama, Vanessu Beecroft, Luca Tuymanse, Ilju Kabakova, Gerharda Richtera, Billa Violu, Jeffa Walla, Rona Muecka… Samozřejmě, že mezi ty zajímavější patří ta méně známá a okoukaná. V národních pavilonech často platilo, že méně je více, a tak třeba minimalistická instalace Poláka Leona Tarasewicze působila okamžitě a srozumitelněji než kdejaké sofistikované projekty s videem. Roli průvodců Giardini dostaly zlaté želvy lezoucí ve všech velikostech a místech. Jejich odpudivost neomlouvalo ani jejich ekologické poselství.
Jako pokaždé se bienále stává spíš setkáním na megalomanské finanční bázi a umění je jeho důvodem. Svým rozsahem je pro jedince prakticky nezvládnutelné, což letos také zavinila přítomnost velkého počtu videí značné délky, která vyžadují koncentraci a čas.
Benátský informační servis na bienále se stále zlepšuje, zatímco služby zaostávají. Důležité informace o cenách, otevírací době, jízdném atd. lze nalézt na stránkách, vstupenky je možné objednávat na www.labiennale.org, www.ticket it/
labiennale.
Reportáže, názory, obrazové materiály a další informace přineseme v příštím čísle.

01.02.2001