Vertikální a horizontální pohled na východ

V návaznosti na seminář Writing Central European Arthistory můžeme číst diskusi třídy pro postkonceptuální umělecké metody (Postconceptual Artpractices) Akademie výtvarných umění (Akademie für bildende Kunst), jež tento seminář ve Vídni hostila. Tato diskuze vrhá kritický pohled na jeho kontext. Odhlédneme-li však od sociopolitické souvislosti, seminář sám o sobě zajímavý nebyl.
Jednalo se o tématech, která v posledních dvaceti letech zaměstnávala dějiny umění ve střední a východní Evropě: moderna i soudobé umění a metodické problémy v souvislosti s modernou.
Přednášky na současná témata se vyznačovaly kritickým přístupem, přinesly zajímavé výsledky a nenarážely na žádné metodické obtíže.
V přednášce An Agent that is still at Work zkoumá Edith Andreaová povahu nezdaru postsocialistického umění při vyrovnávání se s minulostí.
Přednáška si všímá, zda a jak se soudobé východoevropské umění, vytěsňující socialistickou minulost, dneska podílí na novém typu ideologií. Referát pracuje s nástroji psychoanalýzy, vychází z pojmů, jako je trauma, potlačení a zapomínání, a dotýká se Kiossevovy teorie self-colonization (sebekolonizace).
V přednášce Ljiljany Blagojevićové o městském plánování na příkladu čtvrti Novi
Beograd (Nový Bělehrad) je tematika zapomínání zahrnuta v pojmu tabula rasa, který se prolíná celým referátem. Jako doklad uvádí prázdné prostory v této čtvrti a rozdílné obsahy a funkce, které jim byly v průběhu dějin připisovány.
Přednášky zabývající se východoevropskou modernou se naproti tomu nápadně často zaměřují na metodické potíže, kupříkladu na otázku, jak psát o umění „vně kánonu“. Mimo pozornost stojí fakt, že například tvorba východoevropského kubizmu je sice (i když ne
nezbytně) méně známá, kubizmus však tvoří podstatnou součást kánonu dějin umění.
Zdá se, že téma východoevropská moderna nevyhnutelně vede k interpretaci pomocí pojmů centra a periferie umělecké produkce. Příspěvek Piotra Piotrowského Spatial Turn or on Horizontal Arthistory se věnuje zcela metodickým otázkám východoevropských dějin umění a dává přednáškám o moderně teoretický rámec.
Teorie dějin umění východní Evropy se nesoustřeďuje na dějiny umění v úzkém slova smyslu, ale dává přednost určitému druhu kulturních dějin, občas usiluje také o postkoloniální kritiku. Na rozdíl od soudobých témat lze však tento kritický přístup jen stěží nebo vůbec ilustrovat na základě uměleckých děl.
Příspěvek konfrontuje pojem a ideál horizontálních dějin umění s vertikálními, hegemonickými dějinami umění.
Současně se zde však tvrdí, že paradigma centrum-periferie coby interpretační model je modelem, který v tomto speciálním případě nelze překonat:
„Thus, when we ask about ‚world art history‘, we must repeat a question posed quite recently by Suzana Milevska: can such art history exist at all outside the aforementioned geographical dichotomies? It certainly cannot.“ (přetisk přednášky v časopise Umění 5/2008)
Kladl(a) jsem si otázku, zda pohyb z centra na periferii nebo naopak může být jiný než horizontální, pokud bychom si to představili obrazně. Z tohoto semináře však bezpochyby vyplývá, že bude spíše nutné se od těchto otázek odvracet a vrátit se do jiného prostoru – do prostoru umění.

01.02.2009