Hůl, aneb zpráva o albánské slané procházce

Z-topos: OSVOBOZUJÍCÍ CHŮZE
původní popis projektu
Nečetl jsem nic od Sira Thomase Moora. Nevím tedy ani, co zastupuje písmeno U ve slově Utopie. Pokud je od slova “universalis” – pak Utopie znamená Univerzální místo. Místo univerzálního řádu. Jako ztělesnění představy univerzálního řešení, jako produkt víry v možnost univerzálního popisu, univerzálního poznání, možnost obsažení univerzálního vědění. Jako produkt myšlenky možného vybudování světového univerzálního (vše řešícího) řádu. Což nemusí vždy znamenat vybudování ideálního řádu. Nikdo ani nemluví o Itopii (idealis).
Ze zkušeností minulosti je vidět, že univerzální řešení na úrovni jednotlivce obvykle moc dobře nefungují. A i individuální řešení jsou v pořádku jen za jistých podmínek. Neměla by škodit druhým lidem. Ani přírodě. Ani vesmíru (universu).
Chci vyzkoušet, jaké to je žít a konat v menším mentálním prostoru, než je ten univerzální. V rodinném – F-topos (familiaris), či jiném – osobním místě – I-topos (i – tentokrát pro individualis). A pak v místě, které je mým vlastním, v Z-topos. Chci se pokusit soustředit se na toto své místo a vyzkoušet alespoň jednou dělat něco, co zároveň neubližuje lidem kolem mě. Zapomenout na svou břitkost, tendenci dostávat se do centra konfliktů, křičet. Rád bych zkusil sám se sebou bojovat ve svém (Z) místě, abych odkryl a uvolnil další vrstvu sebe sama. Jak to ale udělat? Kdo v dějinách byl schopen jednat tak, že to odpovídalo tomuto přístupu? Jak demonstrovat touhu po osobní/univerzální svobodě tak, aby to nebylo na úkor někoho jiného? Snem a vůlí? V nedávných dějinách není mnoho takových příkladů. Vůbec není mnoho použitelných příkladů.
Přijíždím do Tirany. Setkávám se s přáteli, novými lidmi, piji, žiji společností, užívám si toho, že jsem tady. Až dozraje čas – po několika (ne příliš tajemných) rituálech (týkajících se nejspíše tělesné hygieny, výměny oblečení, nebo něčeho podobného) – opouštím tuto společnost. Oblečen velmi prostě (či naopak v českém národním kroji – který jsem nikdy ani nevyzkoušel), v sandálech či bosky, s poutnickou holí, s níž jsem chodil v Himálaji (od té doby ji moje žena používá jako tyčku k podepírání rajčat). Jdu zemí (ze severu, kde byly uprchlické tábory Kosovarů – abych viděl, jak teď po čtyřech letech vypadají, až na jih, nebo jen z Tirany k moři – ale ne tou nejkratší cestou). Možná nemluvím, nejím, to záleží na celkové atmosféře. Snažím se být co nejméně teatrální. Bez peněz, bez dokumentů. Až dojdu k moři, pokouším se z vody vyrobit (osvobodit) nějakou sůl – abych prokázal nadřazenost jednoduchého nad komplikovaným. Pak se vracím zpět, zase mluvím, jím a piji s lidmi, které potkávám, a čekám na vhodný okamžik, abych mohl osolit jídlo (chleba), který budou/budeme jíst.

Martin Zet
22. června 2003 v Libušině

Důležitost některých předmětů se mi odhaluje až časem. Když jsem vzal do ruky kus klacku (to bylo někdy v dubnu roku 1993, ani si přesně nepamatuji na jakém místě v Himálajích), vůbec jsem netušil, že by pro mě později mohl mít nějakou důležitost nebo že by se z něho dokonce mohl stát motiv. Potřeboval jsem se, oslaben, jen o něco opírat při chůzi. Stejně jako jsem netušil, že kresbičky a textíky, které jsem tam mimochodem zaznamenával, mohou později vypadat jako celistvý “projekt”. Dokonce jsem tam tehdy jel se zcela opačným záměrem: na vše, včetně světa umění zapomenout.
Zase jedna modelová situace, na níž lze demonstrovat, že pokud vůbec umělec jsem, jsem umělec postkonceptuální. Přinejmenším v tom smyslu, že ve většině mých prací se sjednocující souvislost či koncept ukazuje až v jejich průběhu, někdy dokonce až dodatečně, někdy až po mnoha letech.
S holí jsem udělal několik fotek na kótě 5 630 a u černého kamene Kala Pattaru (5 475), pohrávaje si s vratkostí a s měřítkem, se vztahem velikosti věcí uchopitelných, lidské potřeby konstruktu míry a omezené změřitelnosti velehor. Ani nevím proč jsem si ji přivezl domů. Nešlo ji jen tak vyhodit. V horách jsem k ní přivykl – bylo moc příjemné s ní chodit. Měla přesnou velikost, byla lehká a pevná. Přesto jsem ji potom už nepoužil.
Až teď, po deseti letech, jsem si na ni vzpomněl a připadalo mi důležité tuto hůl najít a vzít ji s sebou na cestu (osvobozující cestu) k moři, při tomto drobnějším (a sebestředně osamocenějším) simulování ghándiovského pochodu. O jeho uskutečnění jsem snil více než tři roky, už od počátku celého FREE MARTIN ZET!, od června roku 2000. Původně jsem plánoval pětiset kilometrovou cestu k moři také v Indii (vycházet jsem chtěl z Orissy od Sovana Khumara). Když se to nepodařilo, čekal jsem, zvažoval jsem, doufal jsem. S rostoucím odstupem mi připadalo stále důležitější celou věc uskutečnit, což bylo dobré znamení. Některé posednutíschopné naléhavé myšlenky časem překvapivě blednou, mizí.
Chladně racionální. Nebylo to (pro mě vzácně) spontánní rozhodnutí. Bylo to rozhodnutí racionální – pokud se tento výraz ve spojitosti s mými myšlenkovými pochody dá vůbec použít. Vybíral jsem místo i souvislost. Až Albánie a U-topos mi připadaly vhodné.
Ráno 6. 9. 2003 jsem počkal, až se rozední (už jsem měl skoro zabaleno), a vyměnil na záhonku poutnickou hůl z Himálaje (tu, kterou Erika teď používá k podepírání rajčat) za oštěp z podobného dřeva. (Ten jsem našel na půdě, kam jsme ho pro nebezpečnost podobných hraček klukům schovali vzápětí poté, co si ho vyrobili.) Omyl jsem ji od hlíny, dobalil kufr a vyrazil na cestu do Albánie.
V 10:22 mi na letišti vypadla z vozíku se zavazadly, a právě ta část, která byla celé léto v zemi, se odlomila. (“To, že se z podpory stal jen dokreslující předmět, se snažím vztáhnout na své pití alkoholu, na svůj poslední pokus přestat pít alkohol – tentokrát od pondělní půlnoci (1. 9. 2003). Dokonce ani ten zadarmo – v letadle. Protože však nevěřím v jeho dlouhé trvání, vítám každou podpůrnou metaforu. Můj problém je ale více sociální než jen alkoholický. Rád neskrývám své slabé stránky. Rád se pohybuji mezi lidmi. Rád se mezi nimi nekontroluji.” 6. 9. 2003, 10:48, Praha– Ruzyň)
11:19 Alois Kučera z letištní ochranky mi chtěl hůl (nazýval ji: klacek) zabavit (je pravda, že zvláště ten ulomený konec nevypadal nejlépe). Ale naštěstí milá slečna Karolína Špičková z Alitalie mě už pěkně vzteklého zachránila a dokonce odměnila 1. třídou (a poradila, ať s holí raději kulhám).
V alitaliánském časopisu Agrigento v letadle byl článek Learning about Salt (Ferdinando Maurici?) o solných dolech na Sicílii a o roli a použití soli v životě i při náboženských obřadech, plný exaltovaných vět jako: “Ticho soli a pohyb každého jejího zrnka mají pomalý, obklopující, pronikající účinek”, nebo: “…Sůl miliony let čekala na na své ‘kultivování’ a ‘těžení’ pro trh..”, ale také: “V Homérově Iliadě sůl je ‘božskou substancí’, jež přivádí člověka blíže k bohům, kteří podle Platóna sůl milovali jako posvátnou a proto jim náležející věc.” A: “Egypťané, Řekové a Římané vzývají bohy míšením soli s čistou vodou, a odtud také pochází křesťanská tradice svatého požehnání, udělovaného knězi ve jménu Boha a Svaté Trojice. Po staletí byla sůl také prostředkem odměňování za vykonané služby, podobně jako peníze a stejně důležitá byla i pro život rodiny – počínaje ‘posvátnou’ směsí mouky, vody, soli a přírodních syřidel k výrobě chleba. I dnes, v mnoha jazycích znamená slovo ‘salary’ mzdu za práci. Ještě nedávno se v prastaré velšské tradici objevoval zvyk umístit do hrobky talíř s chlebem a solí. Na znamení toho, že před konečným odchodem mrtvého z tohoto světa byly jeho hříchy pohlceny, tento, už jakoby svatý člověk, ‘ujedl’ trošku soli.”
(Radostná zpráva pro hříšníky: soli na Zemi zbývá ještě dost!)
Slyšel jsem, že také u Romů hraje sůl významnou roli při loučení se s mrtvými.
(“Kůra se odlupuje a odhaluje zašedlé staré i světlé nové rány.” 6. 9. 2003, 16:18, Tirana)
Kufr s potřebnými věcmi dorazil do Tirany až za tři dny a znehodnotil tak důvod mého dřívějšího příjezdu – dostatek času. V pocitu časového stresu jsem proto cestu modifikoval. Odložil jsem návštěvu bývalých uprchlických táborů. Nebylo možné ji sloučit s dvěma novými vnitřními požadavky, které pro mě nabývaly na stále větší důležitosti: chtěl jsem jít bez peněz a bez přístrojů umožňujících dokumentaci celé akce.
9. 9. 2003 vycházím kolem půl osmé (bez mobilu i hodinek – proto všechny časové údaje jsou jen přibližné)
bez jídla
bez peněz
bez dokumentů
a co je nejtěžší – bez kamery.
Odhodlán, pokud to nebude zcela nutné, po celou dobu akce nemluvit. (Což se podařilo až na to, že jsem několikrát přistihl své rty, jak při čtení mapy artikulují jména měst a vesnic.)
To vše ne jako omezení, ale jako prostředek oproštění, osvobození. Proto nic z toho nebylo zamýšleno jako nezlomné, přísné, neodvolatelné. Spíš to byla možnost, varianta. Že se vše podařilo dodržet byla víceméně náhoda a zvláštní zdrženlivá taktnost lidí, které jsem potkával a kteří, když už došlo k pozdravu, jen mlčky iniciovali nebo opětovali kývnutí hlavou. Ze všech zvědavců na pláži se jen jedna paní odhodlala zeptat se mě, co dělám. (K tomu, aby nenaléhala ale postačilo ukázat si na rty a zavrtět hlavou.)
Vycházím – v batůžku dvě lahve pitné vody, pekáč, dvě igelitky na jeho zabalení, sirky, suchý líh, svetr, nit a jehlu na případné znovusešití rozpadávajících se sandálů (bez těch by to bylo na zdejších ostře kamenitých cestách těžké), čepici, důkladně vymytou prázdnou skleničku od instantní kávy a tři umělohmotné dózičky od filmů.
K moři jsem dorazil za 8 a půl hodiny chůze. Vřící voda se odpařovala a zůstávalo překvapivě mnoho soli. Když jsem den po návratu s Adámkem dělal cvičení z češtiny, narazil jsem na větu: “V litru mořské vody je až 35 g rozpuštěných nerostných látek, hlavně kuchyňské soli.” (Vlastimil Styblík, Marie Čechová, Přemysl Hauser, Eva Hošková: Český jazyk pro 7. ročník základní školy, SPN, Praha 1997, str. 8, cvičení č. 5. Doplňte i/í, y/ý). V Jaderském moři podle mapy slanosti světových moří by mělo být 38 g. Množství, které jsem plánoval dělat dva, tři dny, bylo, za svitu téměř úplného úplňku, hotové za čtyři hodiny. Opět jsem zvažoval, tentokrát jestli přesto nezůstat déle (věděl jsem, že pro vnějškové vyznění akce by to bylo dobré – časové proporce na lidi obvykle působí a i mně samotnému se lidsky, ne umělecky, od moře ještě nechtělo), ale nebyl tu již ten tlak nezbytnosti.
První várku jsem třetí den roztloukl na prach, druhou jsem nechal v pekáči a tak ji i vystavil. Nejdříve jsem sůl nabízel samotnou, potom, to už ve slánce, s českým, později i litevským chlebem. (Sagi Groner – filmař z Izraele, se mě přitom nepřátelsky zeptal: “to jsi Ježíš, nebo co?”) Pak zase samotnou. Na společné večeři stála na stole a byla používána k přisolování pokrmů. Část jsem rozdal (i dále rozdávám) k jejímu rozvezení a rozsolení po světě.
Amir Borstein (teď to začíná vypadat, že jsem se v Tiraně snad bavil jen s lidmi z Izraele) mi říkal o nabízení soli v arabské tradici a o tom, že svou schopností konzervovat tam reprezentuje trvanlivost přátelství.
Při nákupu slánek (druhá se pak rozbila, když jsem se s ní chlubil před Galerií e Arteve) jsem požádal o účet s možností jeho pozdějšího proplacení (byla to přeci slánka pro bienále). Dívka byla mou žádostí natolik překvapená, že první pokus orazítkovat z bločku odtržený, popsaný papírek skončil otiskem v její dlani. Tím se pro mě papírek stal cennější než suma na něm zmíněná a nevyúčtoval jsem ho. (Už jsem také pochopil, že potřebuji předměty, abych mohl vizuálně dokladovat křehkost příběhu.)
Letištními kontrolami jsem se pak se solí i holí bez problémů prokulhal až do Prahy. Do Libušína to šlo už bez kulhání.

v Libušíně 17.9.2003

Projekt – to slovo si už také zasluhuje občerstvení. Nejen že se dá použít na cokoliv, ale stává se z něho nová disciplina. “Projekt” – jako cíl, “projektový umělec” – umělec, který dělá projekty. Nástroj umožňující neulpívání v jednom druhu projevu však také svazuje svými zákonitostmi. I projekty nutí své tvůrce k tvoření v určité struktuře. Výsledně pak jednotlivé projekty projektových umělců vykazují některé společné rysy, opět připomínající skupinové sounáležitosti. Projektový umělec, ať se za něj prohlásí člověk sám, nebo ho za něj začnou považovat druzí, se pak také může dostat do stejně směšné situace jako já. I když udělám nějaké kroky jen a jen z palčivé potřeby něco ve svém životě změnit, i ti nejbližší mě hned začnou podezírat, že to je zas jen nějaký nový projekt a že i je, bez ptaní a bez souhlasu, do tohoto projektu zatahuji.

P.S. Myslím, že jsem zapomněl zmínit, že devátého ráno – v peklu sebedokumentačního rozhodování, jestli s sebou kameru vzít, nebo ne, jsem na poutnickou hůl úplně zapomněl. Takže vlastní cestu Tirana – Jaderské moře jsem prošel bez ní.

01.02.2003