Toto je můj zvuk

Jsou slova, která zní jako ze starých legend. Je o strach je použít. Napsat. Vyslovit. Ani vlastně není úplně jasné, co dnes přesně znamenají. Pak ale ve snaze najít termín, který by nejvíce vyjadřoval, co cítíš, co chceš popsat, se ti některé z nich objeví v hlavě. Například: opravdovost.

Opravdově - znamená to snad vyjadřovat věci bez rezerv, bez přísad, bez dalších, někdy zavádějících, matoucích, ale i zjemňujících vrstviček nánosů? Vrstviček, které ale mohou i z nudné věci udělat věc zábavnou? Jak moc ale jde o to bavit? Myslel například polský spisovatel Witold Gombrowicz, když napsal: “Opravdový realismus tváří v tvář životu je vědomí, že jediným konkrétnem, skutečnou realitou je bolest.” * na to, aby to bylo pro čtenáře zábavné?

Opravdovost.

Tato kvalita je rozdílně populární v různých uměleckých oborech. Obecně ale nepatří vždy k těm nejceněnějším. Jistou roli hraje v oborech na pomezí dokumentu – ve fotografii, videu, některých odvětvích literatury, rozhodně však nesouvisí s pouhým popisem reality.
Je zajímavé, že zrovna v umění performačním, pokud v něm lze vůbec nějaká kritéria použít plošně, patří právě opravdovost k těm klíčovým. Možná díky občasně úzké hranici mezi performancí jako samostatným odvětvím (live art) a divadelnictvím. Performance většinou bývá to, co se nehraje. A i když může existovat něco jako scénář a i když se může opakovat (reprízovat), pořád jde o něco jiného, specifického. Proč ale definovat? Performance je instrument, který právě pro svoji neochotu nechat se definováním ohraničit, našel útulek ve světě současného výtvarného umění, které je přeci jen o trošku otevřenější než ostatní umělecké obory.

Sakiko Yamaoka tu byla pět dní.

Koncem září navštívila Čechy (Prahu a Libušín) japonská performerka Sakiko Yamaoka. Díky vstřícnému programu Centra pro současné umění Praha a šťastné konstelaci událostí (svatba anglického editora časopisu Umělec) se podařilo zorganizovat dvě její vystoupení v Praze. První vlastně sestávalo ze dvou oddělených performancí, druhé - to svatební křehké ztělesnění štědrosti – bylo úspěšným zopakováním jejího, v Evropě už známého, představení Šaty (pokud vím: 2002 – Transartcommunication, Nové Zámky, Slovensko; Maschinen Haus, Essen, Německo; 2003 - ZCCA-Libušín a jeho Levé litevské křídlo v Bialémstoku, Galerie Arsenal, Bialystok, Polsko). Já chci ale mluvit jen o tom úplně prvním – tedy první části jejího prvního vystoupení v Centru pro současné umění v Jelení, v prostoru, kterému se říká “Kůlna”, a o tom, jak se mi tento zážitek propojil s jejím textem o bolesti, napsaným k performanci, která se jmenuje Zahrada.

Zahrada
Zdá se vědecky nemožné měřit a vyjadřovat fyzickou bolest. Lékaři a učenci se ještě nedohodli, jestli bolest je reakcí postižené části těla, nebo má původ v mozku. Expertimentálně už bylo víceméně prokázáno, že psychické problémy mají vliv na stav našeho těla. Je ale těžké objektivně vysvětlit tento mechanismus, zvláště pokud se jedná o jiné lidi. Když hluboce soucítíme bolest našich blízkých, je to naše představivost, duševní spřízněnost, nebo se tak děje proto, že jsme součásí jednoho společného “těla”? Je – na druhou stranu – porozumění bolesti cizích, vzdálených lidí jen záležitostí humanismu? Vyhodnocení, závislé na okolnostech, ukazuje už samu podstatu našich smyslů jako omezenou. Vše je nakonec jen záležitost vědomí a výkladu. Myslím, že umělecké dílo, jehož ústředním tématem je “tělo”, symbolizuje právě otázka bolesti.
Je dobré, že umění, čím více se zabývá podstatou, tím více se mu daří objevovat nové, širší interpretace i možnosti jejich vyjádření, kterých bychom se nikdy nedočkali od vědy.

Sakiko Yamaoka, 03/2003

Ani nevím, jak se vlastně toto vystoupení jmenovalo. Sakiko seděla na židli, cvrnkla se do hlavy a řekla: “Toto je můj zvuk,” a pokračovala: “když slyšíš tento zvuk, stává se i tvým zvukem.” A pak na metafoře zvuku demonstrovala pojmenovávání, sdílení i předávání, spolupráci, spoluúčast a to, co pro ni performance znamená, i to, jaké formální prostředky (i bolestivé) je ochotna použít.

Opravdově. Bez odstupu.

M.Z. v Libušíně, 6.12.2003

* výňatek z knihy Witolda Gombrowicze Deník I. 1953-1956 (v polském originálu Dziennik), do češtiny přeloženo Helenou Stachovou
(díky, Miládko)
"

01.03.2003