Toto bude vždy krásné

Vladimír Skrepl, a. m. 180, Praha, 1. 4.–15. 4. 2005

„Nezávislý kreativní a promotérský kolektiv“ a. m. 180 se věnuje jednak hudební produkci, jednak organizování výstav. Pro každou ze svých aktivit má ovšem jiná pravidla. Hudebníky, kteří vědí, co je to DIY, a kývnou proto na nižší honoráře než na západě, si zve vlastně z celého světa. V galerii v klubu Utopia však vystavuje výhradně umělce „česko-slovenského okruhu“. Přes všechen entuziasmus, který je drží pohromadě, si totiž kolektiv a. m. 180 uvědomuje, že vše jde z jeho kapsy. A dokáže si spočítat, že nákladnější akce by tuto kapsu brzy vyprázdnily.
Proto překvapuje, že si program galerie už dlouho drží výjimečnou úroveň. Od zimy tu byli např. Marek Meduna, Matěj Smetana, Jiří Kovanda, Ivan Vosecký, Vladimír Skrepl, Milan Salák nebo Jan Kotík. A všichni zmiňovaní přišli s promyšlenými, nadprůměrnými projekty. Domácí umělce prostě těší v galerii a. m. 180 vystavovat. Z generační galerie nejmladších umělců se tak pomalu stává prubířský kámen. Kdo neobstojí, dočká se kritiky nejbližšího okolí. Najednou ani nevadí, že o výstavách moc nepíší média. Lidé si to řeknou.

V posledních dvou třech letech se začalo proslýchat, že Vladimíru Skreplovi „se už nedaří jako dřív“. Udivovalo mě to. Jedním z rysů jeho uměleckého postoje bývá, že Skrepl jednou za čas popře Skrepla. Nebyl jsem si proto úplně jistý, o jakém vztahu mezi „dřív“ a „nyní“ je řeč. Sledoval jsem, jak je veřejnost zmatená, jak dlouho se Skrepl věnuje malbě a obrazu. Část z toho dokonce vyvodila argumenty pro prognózu „české malířské renesance“ (aniž by se Skrepl objevil na nedávných malířských přehlídkách). Jiní Skrepla obviňovali z formalismu i blíže nedefinované poplatnosti zahraničním trendům. Názory obou stran ovšem málokdy opustily intelektuální kuloáry a reflexe Skreplova díla tak nadále zůstala polovičatou. Popravdě, většinou vinou teoretiků, kteří se Skrepla často bojí. Dobře vědí, že hodně času věnuje sledování umění a také jeho teorii. Existuje předpojatý úzus, že vyrovnanou intelektuální partii by se Skreplem mohl hrát jedině obdobně vzdělaný protihráč. Zastávám názor, že Skrepl o podobnou obavu nestojí a že coby sémiolog obrazu naopak usiluje o vytváření komunikačních koridorů.
Už proto bylo dobré jít na jeho výstavu v a.m. 180.

Malbu je dobré znečistit
Nedá se zpochybnit, že se Skrepl v průběhu 90. let pohyboval mezi médii volněji. Maloval, kreslil, instaloval obrazy spolu s objekty z látek nebo plastu. Po důležitých výstavách v roce 2001 (v Galerii Václava Špály nebo v Galerii Jelení) se však zaměřil na malbu. A brzy se také začal odklánět od stylu, který ho dostal na výsluní.
Během prohlídek jeho ateliéru v letech 2003–04 jsem zjišťoval, že volná a svěže asociativní spojování znaků jsou tatam. Skrepl totiž začal analyzovat jejich konstituci. Jako by chtěl zůstat nepřemožený malbou, simuloval jednou expresivní gesta coby oblíbené indikátory tvůrčí razance, jindy zas vršil nevhodné kombinace barevných matérií. Na plátnech se pořád objevoval sprej, jenž byl nosný pro první generaci popkulturně konzumeristické generace malířů (včetně Skrepla), jenže přestal obrazům vévodit a spíš se utápěl v břečkách past různé kvality a původu. Jako by Skrepl chtěl sdělit, že když už historické odkazy gest a barvy v obrazech nelze vyloučit, nezbývá než obojí řádně znečistit. Oproti tomu náměty obrazů více vycházely z tradice – zátiší, portrétu…
Kdybychom tento proces přirovnali k hudebnímu crossoveru: po sitárové improvizaci už neznělo brnkání na balalajku, ale každý tón byl zahrán na jiný instrument. Balalajka začala napodobovat elektrickou kytarou a vzápětí posloužila jako trubka. Jedinou vazbou k tradici zůstal prostý, klasický žánr: jednou valčík, jindy polka.
Takové obrazy mohou působit pitvorně. Dokud si myslíme, že cílem je zvuk sitár nebo dokonce sitárový valčík, bude se nám jeho zmatená napodobenina znít nevalně. Přijmeme ji teprve tehdy, když uznáme, že setrvání na hranici několika protichůdných nebo nedořečených záměrů je zároveň cílem. Snad v tom lze vidět i jádro názoru, že skreplovské malování už není jako bývalo. A možná i podstatu obvinění z formalismu a důvod, proč zůstat autorem obrazů. Ale, jak se pokusím dokázat na příkladu výstavy v a. m. 180, v tom právě spočívá i Skreplova zásadní úloha při transformaci českého postoje k malbě.

Orgie struktur a moment přesycení
Povědomí o českých dějinách výtvarného umění určuje úloha malby podobně jako ve většině evropských zemích. To ovšem neznamená, že ze stejných důvodů. Především kulturně-politické události druhé poloviny minulého století potlačovaly vznik odlišných uměleckých forem. Hledání stop po odklonech od ústředních kulturních ideologií, jež v posledních letech sílí, je často reakcí na tento historický fakt a často jde ruku v ruce s odmítáním malířství a obrazu jako nejlépe opevněné bašty minulosti. To paradoxně vyvolává nežádoucí odezvu i na straně malířů. Jedni se izolují od společnosti a mluví o sobě s neochvějnou jistotou, že byli vy- voleni vidět za horizont trendů a mód. Ti druzí směřují k obnově spektakulárních vlastností obrazu a propadají falešným představám, že malbu lze rozvíjet bez hlubšího tázání, do jakých souvislostí dnes jejím užitím vstupujeme.
O Skreplových obrazech v a.m. 180 bychom rovněž mohli říct, že vypadají spontánně, nekontrolovaně a divoce. Barvy jsou na plátno nastříkané z „pollockovského odstupu“. Plátna některých z nich jsou téměř překryta tlustými vrstvami barevných past. Jako kdyby Skrepl přestal štětci kroužit po plátně až ve chvíli, kdy se původní barvy smísily do jednotného odstínu hnědi. Připomene to dětské hnětení pastelíny.
Diletantismus i jednoduchý efekt však mají své důležité konsekvence. Proti řemeslné výjimečnosti uměleckého činu jdou Skreplovy malby už léta, tentokrát se snad ještě víc obracejí k tématu společenské úlohy malby, obrazu a dějin umění.
Dripping, spění k monochromii, „bezbarvosti“ a „struktuře“ jsou důležitými tendencemi závěrečné fáze modernismu. V Čechách vrcholily v průběhu 60. let strukturální abstrakcí. Jména jako Piesen nebo Medek se dnes dál těší oblibě u kurátorů velkých galerijních expozic, u jejich návštěvníků i mezi svátečními malíři. Bývají považována za základní kameny domácí malířské tradice. Polemiky, nakolik jde o výsledek kulturně -politické mytologizace, se objevují jen ojediněle (Jiří a Jana Ševčíkovi, Milan Knížák). A zatím nepadají na úrodnou půdu.
Není divu, že umělcům leží strukturální abstrakce v žaludku jako těžko stravitelný kámen a že rozšířenou reakcí je odmítnutí její estetiky. Ne tak u Skrepla. Pro a. m. 180 namaloval obrazy, které strukturální malbu oživují „dnešními“ materiály (glittry) a popkulturou (acidový smajlík). Svým informelním tvaroslovím však hlavně komentují vztah mezi uměleckými dějinami a aktuálním stavem „vkusu“. Podobně jako další obrazy, kterými Skrepl už dva roky plní svůj ateliér.
Skrepl zasahuje tam, kde cítí přesycení. Pravděpodobně se ani neobává, že váha takových gest má svá časová omezení. Přesycení určitými typy obrazů po nějaké době zaniká a objevuje se jinde. A Skrepl se přesouvá za těmito přesyceními. Neměly by být proto Skreplovy obrazy považovány za politické činy?

Osamělý běžec a upřený soupeř
V tomto směru bychom pro Skrepla těžko hledali partnera. Někdy se mu sice přibližují Petr Písařík, David Adamec, Josef Bolf, ve šťastnějších chvílích Jakub Špaňhel. Bývají to ale přiblížení krátkodobá. U Skrepla jde o systémové vyhledávání míst, kde zrovna platí veřejná (třebaže nevynucená) estetická cenzura. Uzavřený cyklus v a. m. 180 jako by ukazoval, že podnětem k malbě nemusí být ani tak „posun“ malířských hledisek, ale sondování, co je právě „nyní“ společensky nežádoucí, a tudíž hodné subverze.
Co zůstává neprozkoumané, je například možnost srovnat Skreplovy obrazy se staršími pracemi Jiřího Georga Dokoupila. Ačkoli Dokoupil netěží z českých malířských doktrín, mohli bychom v něm objevit adekvátní „skreplovský“ pendant. Jenže to by česká kultura musela slavného emigranta zapojit do místních aktivit. A to se z nepochopitelných důvodů neděje. Jestli se to někdy stane, možná vyjde najevo, že Skrepl není osamělý maratónec, kterému se daří hůř než dřív, ale velmi dobrý běžec na poli reflexe malby v jejích okamžitých estetických limitech. Řešení se tedy nabízejí.

01.03.2005