Časopis Umělec 2011/1 >> Tillman Kaiser: abstraktní popkultura Přehled všech čísel
Tillman Kaiser: abstraktní popkultura
Časopis Umělec
Ročník 2011, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Tillman Kaiser: abstraktní popkultura

Časopis Umělec 2011/1

01.01.2011

Milena Dimitrova | geometrie | en cs de

Je všeobecně známo, že člověk myslí v kategoriích. Pokud jsou ale tyto kategorie narušeny, stávají se pro něj zajímavými pochybnosti a neurčitost. Začíná přemýšlet, zkoumá, a zatímco se jeho oko snaží třídit a zařazovat, přehodnocuje. Je tedy důležité, aby jeho kategorie tímto procesem čas od času prošly.
Pro práce malíře Tillmana Kaisera je charakteristická jistá neurčitost a nelze je proto jednoznačně zařadit do jediné kunsthistorické kategorie či proudu. Jeho malba bývá často umisťována na pomezí tradice kubismu a expresionismu, dada a surrealismu. V jeho pracích můžeme ale nalézt i odkazy na retro-futurismus a výpůjčky ze science-fiction. Vždycky je však spojován s modernou a moderním utopismem. Jeden článek o jeho díle interpretuje širokou škálu asociací, kterou nám Kaiser nabízí, a nezařaditelnost jeho děl jako nabídku k úniku od dnešního racionalistického obrazu moderny k výkladu, který staví okultismus, esoteriku, nevědomí, iracionalitu a přízračnost do popředí a vyzdvihuje je jako důležitou součást moderny.
Kaiser sám sebe řadí mezi následovníky surrealismu — proudu, který stojí v protikladu k jakémukoli racionalismu. K odkazům na surrealismus a podvědomí patří například obrazy hmyzu, mouchy či larvy, které jako sítotisk přenáší na plátno. Kromě toho je v jeho dílech patrný zájem o ztroskotané modernistické utopie a jejich zpracování.
Tyto dvě komponenty, surrealismus a moderní utopie, se v Kaiserových dílech setkávají také prostřednictvím architektury: Pro Kaisera je to prvek, přes nějž filtruje a objektivizuje své zpracování subjektivního a nevědomého. Je to rovněž architektura, která u něj zaujímá roli indikátoru utopie — není to technologie, což by byla alternativní možnost. Vzpomeneme-li si na příznaky utopických modelů v science-fiction, dal by se Kaiser zařadit k soft science-fiction, která sebe sama definuje novými modely v architektuře a společnosti, na rozdíl od hard science-fiction, která je daleko technologizovanější a racionálnější.
Architektonické prvky ve svých obrazech čerpá Kaiser cíleně z dystopicky působících příkladů. Je to světová architektura, která se v jeho obrazech může objevit jako fragment nebo v nových, nezvyklých kombinacích i jako bojový stroj. Například jeho paraván Dicke Luft (Těžký vzduch) z roku 2004, kde mu jako model posloužil obraz modernistické budovy jednoho asijského velkoměsta. Místo a datum vzniku budovy Kaisera nezajímají, nechce navádět k interpretaci na základě kontextualizace. To ještě zesiluje asociace s utopickým, respektive dystopickým, které není reálným místem, nýbrž „ne-místem“.
Pokud se v jeho obrazech objeví lidské postavy, tak jen jako emblémy s jednou určitou funkcí či pozicí, jako například vojáci, policisté, skupina, kterou nazývá služebnictvem, nebo masa lidí při politické události. Tedy většinou jako protiklady utopického modelu života.
Na svých výstavách Kaiser často instaluje malbu v kombinaci s tapetami, na kterých jsou vzory nebo scénáře z nalezených pohlednic a knih, vytvářející dojem kulis nebo jevištních obrazů. Design sedmdesátých let hraje svoji roli — Kaiserovy sochy připomínají futuristické kusy nábytku. Pro svoje katalogy přejímá design obálek katalogů nářadí nebo učebních pomůcek z padesátých a šedesátých let — dalších objektů, které náhodně našel. Do sebe vrstvená, zářící kovová čtvercová forma, která se zas a znova objevuje v jeho obrazech, dává tušit masově produkovaný příbor z padesátých let.
Předměty na obrazech nejsou tím, čím se zdají být. Roztříštěné a znova složené dostávají nový obsahový náboj. Například nápis „turtox“ na objektu připomínajícím bednu s pracím práškem z díla Das Psycholyselabor (Laboratoř psychózy) z roku 2005. Zadáte-li „turtox“ do googlu, získáte pocit, že to dříve bylo nakladatelství vydávající učební materiály k biologii, pravděpodobně Kaiserův zdroj pro obrazy hmyzu a záběry z mikroskopu, které jsou základními kameny celé jeho tvorby. Ale vlastně nikdo už neví, co „turtox“ bylo a kdy to existovalo, pokud vůbec. Jedná se zde o temnou stranu popartu — představování si konzumní kultury jako archeologického nálezu? Jedno z jeho děl nese název Waschmaschine (Pračka), která jak známo platí jako jeden z výdobytků povalečné doby a symbol pokroku a prosperity.
Toto všechno se zdá být nekomentovaným převzetím forem, které už ztratily svůj význam, rozměr, platnost a funkci a na plátně se temperami nebo sítotiskem spojují do dekorativních, esteticky oslovujících forem. Formální hra, preciznost v barevné a tvarové kompozici, estetický výsledek je to, co nakonec zůstane uchopitelné.
Na zadní straně Kaiserova katalogu z roku 2005 se dá přece jenom nalézt jakési prohlášení, věta „March Down Babylon“ psaná zrcadlovým písmem. Poselství Kaisera (který poslouchá jazz šedesátých let) všem, kteří nechtějí vidět utopie jako zmařené? Poselství také všem těm, kteří neznají pojem Babylon System, zakotvený v afroamerické hudbě, nevtíravá pobídka k tomu, začít poslouchat dub nebo reggae a začít se tak vzdělávat o politické alternativě? Na každý pád je to další intertextuální odkaz k popkultuře.
Nové práce datované od roku 2006 mají dekorativní linii, ve které je zapovězeno téměř vše předmětné, s výjimkou mikroskopických obrazů, hmyzu a některých dalších nalezených vzorů. Vedle nového zde objevujeme už známé, jako například pravoúhlý kovový příbor. Jako výchozí bod svých obrazů používá nyní trojúhelníkovou formu. Je to prvek, který modulárně určuje uspořádání díla. Trojúhelník je ten nejmenší element, od kterého se stavba obrazu odvíjí a dál organicky roste. Tento systém se projevuje zejména v Kaiserově sochařství, jedno jeho dílo z roku 2006 se jmenuje Es lenkt sich der Raum (Prostor se řídí).
Další charakteristický znak Kaiserovy malby je rozdělení obrazů po střední ose a diagonále, členění na čtvrtiny nebo poloviny přiložením trojúhelníkového vzoru. Dojem symetrie je většinou matoucí, v detailech bývají dvě, respektive čtyři části obrazu rozdílné. I přesto, že jsou abstraktní a dekorativní, mají díla určený směr závěsu a četby. Na obrazech můžeme rozeznat stylizované antropomorfní a kreaturní postavy a obličeje. Kaiserův vesmír se zdá být antropocentrickým, i když se zde žádní lidé nebo architektura už nevyskytují. I přes jemnou a světlou barevnou škálu zůstává zachován dojem, že zde působí iracionální a utajené síly, síly surrealismu a odvrácené strany moderny. Tento pocit zprostředkovávají jeho nové obrazy daleko subtilněji než dystopicky působící starší díla.
Zdá se, že Kaiser, čtenář H. C. Lovecrafta, který směšoval science-fiction, horor a sociální utopii (patřil do nezvyklé a iracionální kategorie moderny, neboť posunoval hranice žánru inspirován E. A. Poem a nočními můrami), zobrazuje témata a strachy, které pojednával i tento spisovatel: moderní pohled na svět, který vytrhává člověka z centra stvoření a redukuje ho na zrnko prachu ve vesmíru.




Z němčiny přeložila Zuzana Magurová.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.