Časopis Umělec 2007/1 >> Transkultura: Akt 1 / projekt Jespera Alvaera a Isabely Grosseové Přehled všech čísel
Transkultura: Akt 1 / projekt Jespera Alvaera a Isabely Grosseové
Časopis Umělec
Ročník 2007, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Transkultura: Akt 1 / projekt Jespera Alvaera a Isabely Grosseové

Časopis Umělec 2007/1

01.01.2007

Tomáš Vaněk | en cs de

Pražákův palác / Atrium / Moravská galerie v Brně, kurátor: Petr Ingerle 13.10. – 3.12. 2006

Brněnská výstava/projekt Transkultura: Akt 1 Jespera Alvaeara a Isabely Grosseové je součástí polského konceptu – cyklu se stejným názvem „Transkultura“, pořádaného galerií Bunkier Sztuki (Umělecký bunkr) v Krakově (www.bunkier.com.pl). Jedná se o šest připravovaných výstav vyzvaných umělců, kteří mají z pozice osobní zkušenosti co říci k tématu emigrace. Dalšími zainteresovanými umělci jsou Pavel Braila, Olaf Breuning, Adrian Paci, Shahram Entekhabi a Loulou Cherinet. Výstavy budou probíhat od konce roku 2006 až do posledních měsíců roku 2007. Navazovat na ně budou doprovodné akce umožňující zapojení místních obyvatel, workshopy, panelové diskuse s odborníky z oblasti kulturní antropologie, sociologie a europeistiky. Projekt bude koncem r. 2007 završen mezinárodní konferencí spoluorganizovanou Faculty of European Culture of the Jagiellonian University v Krakově. Koncept Transkultura je zaštítěn jmény prof. Zygmunta Baumana, prof. Władysława Bartoszewskiho a Ryszarda Kapuścińskiho a klade důraz na místo, z kterého vzniká, tedy Polsko. Jeho snahou je zmapovat souvislosti ve vnímání významu pojmu Transkultura, jejich transformace v zemích na východě a západě Evropy.

CESTA PO OBVODU Jesper Alvaer a Isabela Grosseová odjeli v první polovině roku 2006 do nejsevernější části Afriky. Procestovali Maroko, Alžírsko, Tunisko, Libyi a Egypt. Tato cesta souvisí s jejich dlouhodobějším záměrem navštívit všechny země sousedící s aktuálně se politicky a geograficky definující se Evropou. Přesněji se státy, jež tvoří její tolik diskutované okraje. Odjeli tam jako tuláci. Zygmund Bauman ve své knize Globalizace. Důsledky pro člověka,1 definuje tuláky jako alter ega turistů a říká, že turista i tulák jsou konzumenti a pozdně moderní či postmoderní konzumenti jsou hledači prožitků a sběrači zkušeností; jejich vztah ke světu je v prvé řadě estetický: svět vítají jako potravu pro senzitivitu – matrici možných zážitků… Dále tuláky i turisty přirovnává v jejich vychutnávání světa k návštěvníkům muzea, kteří s vytříbeným vkusem vychutnávají důvěrný styk s uměleckým dílem. Tato zobecňující Baumanova definice obsahuje jistý kritický podtext, vábící k horlivému přitakání, ale jen do okamžiku, než si uvědomíme, že jsme v ní také obsaženi. Ať chceme či ne.

KRAJE A OKRAJE Jesper Alvaer a Isabela Grosseová procestovali vybrané africké kraje. Přesněji okraje severní Afriky nalepené na okraje jihozápadní Evropy. Co se týče finančního pokrytí cesty ­i záměru, se kterým tam odjeli, přimlouval bych se nazývat je tuláky. Vystihuje to způsob jejich pohybu po těchto končinách i samotný princip bloudění a nalézání, charakteristický pro koncept jejich uměleckého projektu, jenž byl definován postupně v závislosti na tom, s kým se setkali a co je potkalo. Dostupné rady a informace pro turisty cestující do zmíněných zemí jsou vždy nastaveny proti tulákovi. Vzhledem k současné bezpečnostní situaci nelze v žádném případě doporučit individuální turistiku do severní části Alžírska. Zvýšenou pozornost se doporučuje zachovávat při cestování po Rifu. Individuální cestování po Maroku autostopem se nedoporučuje. Tunisko – v průběhu roku 2003 zahájila činnost mravnostní policie, která namátkově legitimuje smíšenou společnost mladých lidí, nevyjímaje páry, u nichž prověřuje, zda jsou manžely a zda jejich chování odpovídá pravidlům muslimské společnosti. Stejným způsobem jsou prověřováni místní obyvatelé ve společnosti cizinců, a to zejména v nočních hodinách v okolí zábavních podniků. Do Libye v současné době v zásadě není možné přicestovat za účelem zcela individuální turistiky. Zájemci o turistickou cestu do této země tak mohou volit ze dvou variant skupinové turistiky. Nadále je třeba upozornit na oblast středního Egypta, zejména governorátů Minia, Malawi, Sohag, Asijút, Kena, kde hrozí reálné nebezpečí teroristických akcí ze strany radikálních skupin.2

SBĚR V POHYBU Oba umělci se pohybovali po těchto končinách, potkávali lidi, pořizovali snímky a videozáznamy. Nasbíraný materiál se však nestal pro jejich projekt tím hlavním, jak by se mohlo očekávat. Důležitější se stalo seznamování s konkrétními lidmi, ať už náhodně či zprostředkovaně přes různá doporučení. Hledání něčeho, co by posunulo tyto formální situace do konkrétně definovatelného vztahu. Chtěli se napojit na lokální kontext, snažili se chovat a jednat lokálně. Nabízeli službu, výměnu, obchod a spolupráci. Situacionisté3 si tuto strategii představovali, už když poprvé použili (tolik zneužívaný) slogan „Mysli globálně, jednej lokálně“. Naše opravdové zájmy zahrnují i globální reality, takové, jako je „životní prostředí“, ale efektivní moc nemůže být nikdy globální, aniž by byla represivní. Řešení odshora – dolů jen reprodukují stávající hierarchii a odcizení. Jen lokální akce v podmínkách „empirické svobody“ může způsobit změnu na úrovni „prožívaného života“ bez impozantních kategorií nadvlády. pohybu po těchto krajích tak získali-odkoupili od egyptských řemeslníků postávajících a nabízejících své služby kolemjedoucím podél cesty v libyjském Benghází jakási na koleně zhotovená cechovní znamení, jež znázorňující druh práce, kterou se dotyčný živí. Svázaná kladiva a majzlíky – demoliční práce, zaschlý váleček od barvy na tyči postavený do plechovky – malířské práce atp. Další konkrétní akcí-službou bylo pozvání a zařízení cesty-návštěvy jednoho Maročana, Alžířana, Tunisana, Libyjce a Egypťana do Brna se všemi formalitami-obtížemi, jež je nutno obstarat.

GORILA NA CESTÁCH Jak bylo naznačeno, idea celého projektu Jespera Alvaera a Isabely Grosseové se definovala v pohybu. 6. dubna 2006 navštívili zoologickou zahradu Ben-Aknoun v Alžíru. Potkali muže převlečeného za gorilu, která se nechávala fotit s turisty a fotografie z polaroidu pak prodávala jako suvenýr. Když se vrátili zpět do České republiky, napadlo je pozvat právě tohoto člověka do Brna. Měli jen jeho fotku v kostýmu gorily, aniž by viděli jeho tvář. Neměli však na něj žádný kontakt, a tak začalo zpětné dohledávání možnosti, jak mu předat pozvání s nabídkou finančního pokrytí celé cesty. Nakonec se muže podařilo zkontaktovat přes veterináře pracujícího ve zmíněné zoologické zahradě. Muž pozvání přijal a s gorilím převlekem přijel do Brna.

POZVÁNÍ, VÍZA, LETENKY A UBYTOVÁNÍ Projekt Transkultura: Akt 1 byl však důsledně zrealizován až v Brně. Dělil se na dvě části: výstavu připravenou pro Pražákův palác – Atrium Moravské galerie v Brně a samotnou návštěvu pozvaných lidí z již zmíněných zemí. Důležitou úlohu v celém projektu sehrála instituce Moravské galerie, která převzala spoluzodpovědnost vydáním oficiálního pozvání pro vybrané hosty. Co znamená takové gesto, nám dojde, uvědomíme-li si, jak je na země severní Afriky pohlíženo v souvislosti s muslimským světem a jeho pozicí v globálním boji „západních demokracií“ s terorismem. Součástí projektu byli také dobrovolníci ochotní postarat se o pozvané hosty po jejich příjezdu do Brna. Nabídnout jim ubytování, stravování a kontakty s lidmi, tak aby měli možnost začlenit se na čas do normálního života daného místa. Do projektu se zapojily některé organizace formou sponzorství. Brněnský hotel Avion poskytl ubytování po celou dobu trvání pro dva pozvané hosty. Další výdaje byly hrazené ze získaných grantů a nemalou částkou přispěli samotní umělci ze své kapsy.

EXPOZICE JAKO DOPLŇUJÍCÍ PRODUKT Samotná výstava v Atriu Pražákova paláce byla koncipována jako muzeální expozice. Byly zde vystaveny artefakty vypůjčené z institucionálních a soukromých sbírek České republiky, související se zeměmi, které Jesper Alvaer a Isabela Grosseová navštívili v severní Africe a které mají osobní, historické či politické pozadí jejich archivace v těchto sbírkách. Instalaci doplňovaly cechovní znamení – artefakty od výše zmíněných egyptských dělníků. Samotná výstava měla vlastnost spíše vedlejšího produktu a doplňující informace k druhé, mnohem důležitější části celého projektu.

HOST JAKO UMĚLECKÁ FORMA

Alžířan, Tunisan, Egypťan, Libyec a Maročanka v Brně. To, že se nakonec Jesperu Alvaerovi a Isabele Grosseové podařilo dotáhnout a uskutečnit pozvání několika z těchto lidí (v Libyi nikdo nakonec neakceptoval jejich pozvání a zároveň bylo nemožné se lidem, které tam poznali, dovolat, v Egyptě pozvaným úředníkům celního úřadu český konzul odmítl vydat vízum i po několika vysvětlujících dopisech a telefonátech i přes ministerstvo kultury a zahraničních věcí ČR) učinilo z celého projektu unikátní počin. Je sice těžko prezentovatelný prostřednictvím výstavy, ale to je právě to, co je na něm nejpřitažlivější. Odkazuje tak k otevřeným zónám definujících vztah mezi současným uměním a současným životem.Lokální samply sbírané z globální kompozice, jejich řazení, vkládání a přesunování do jiné skladby umožňuje nečekaná prolnutí, zviditelnění a pojmenování prázdných míst – mezer. Jinak řečeno: hosta můžeme nahlížet jako specifický vzorek – sampl, kterého pozváním začleníme do stávajících pravidel. Celá kompozice se tím náhle mění, tvoří nové mezery a na čas zviditelňuje prázdná místa. Prázdné prostory4 jsou především a hlavně prázdny významu. Nejsou beze smyslu proto, že jsou prázdné: jako prázdné (přesněji neviditelné) se nám jeví proto, že nenesou žádný význam a ani nevěříme, že by nějaký význam byly schopny nést. V takových místech rezistentních vůči smyslu nikdy nevyvstává problém dohadů mezi odlištnostmi: není se tu s kým dohadovat. Způsob, jakým se prázdné prostory staví k odlištnostem, je radikální do té míry, že s nimi žádné jiné typy míst, projektovaných k odpuzování nebo útlumu působnosti cizinců, nemohou soupeřit. (...)

AKT 2, AKT 3, ...

Jak již bylo řečeno: projekt Transkultura: Akt 1 je prvním dějstvím v plánovaném putování po obvodu vymezující se Evropské unie. Jesper Alvaer a Isabela Grosseová se chystají navštívit a zpracovat úsek cesty spojený se zeměmi středního východu, Turecka, Albánie, Chorvatska, Ruska, Ukrajiny, Běloruska, Srbska, a Rumunska. Popřejme jim „Šťastnou cestu“! Těšme se na jejich návrat.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…