Jednotky mluvičů ohrožují náš klid

“A ve středu musim to mít celý hotový jo. Teďkon je tu ještě šance, že by se to vodložilo možná, no, to by bylo dobrý, no, protože pak bych zase mohl stihnout ještě tamto, jak sem to neudělal, no a to by taky nebylo od věci to stihnout, no, to jako, udělat se to musí. A nebo že by se to neudělalo? No taky se nic nestane, když se to neudělá. Možná že by stálo za to si rozmyslet, jestli to udělat. Možná je lepší to vůbec nedělat. To bych pak nemusel v úterý si to tady vyzvednout a v pondělí bysme to nemuseli celý připravovat na to vyzvednutí, jo. No, takže kdybychom tuhle záležitost nedělali, tak bysme mohli udělat tamto, co udělat chceme.”

První mluviči byli malí nepohybliví paňácové, kteří ale i tak nadělali spoustu veselého poprasku mezi návštěvníky galerií. Téměř dětské figurky bez tváří, které žvatlavě imitují intelektuála, pohodáře nebo manažera, se staly velmi oblíbenými. To je ale asi to poslední, co by od nich jejich tvůrce* očekával.
Bylo nutné mluviče rozhýbat a poslat je mezi lidi. Nač ale konstruovat náročné ocelové androidy, když může posloužit chytřejší kus masa. To maso je Jednotka. Skupina herců, dramaturgů a umělců nevystupujících v Jednotce pod vlastními jmény.
Jak vzniká živý mluvič? Mluvičem se nemůže stát každý a mluvičem je člověk jen na chvíli. Mluvič je totiž duchovní a zároveň strojovou nadstavbou člověka. Získat takový dar vyžaduje spoustu času stráveného individuálním i skupinovým soustředěním, založeným na duševním obnažení a kreativní psychické práci.
Mluviče si nejdříve připraví každý sám. Doma v osamocení nebo u přítele. Uvolní se a zavře oči nebo v křečích třeští oči na chodník. A mluví. Musí verbalizovat naprosto vše, na co myslí, zároveň dbát na smysl sdělení a ideu postavy, kterou ztělesňuje. V duchu potkává kolemjdoucí, některé si vybere a mluví k nim jako kdyby jim mohl říci vše, co by jim mohl říci nebo možná i chtěl. Co by asi chtěla sdělit psychicky natlakovaná coura, o čem by se chtěla bavit skoro s každým, koho potká. Co by chtěl kázat dobrácký tlouštík, ale patologický žrout. Co napadá cestou mezi byznysem zachmuřeného přivzteklého manažera. To všechno si biologická podstata mluviče nahraje ještě před příchodem na kolektivní seanci.
Na seanci pak probíhá poslech výpovědí a kolektivní korektury. Jednotka se musí shodnout. Jisti si musí být všichni i každý sám. Zkorigovaná nahrávka se pak již jen intonačně moduluje.
Skutečný mluvič, tedy ten, kdo skutečně mluví, je technologickým oděvem biologického nositele. Váží i několik desítek kilogramů a po zapojení jedná nezávisle na svalové bytosti. Naopak v akci se člověk maximálně přizpůsobuje výpovědi technologického mluviče a reakcím okolí. Někdy je i biologický nosič mluviče reakcemi okolí přemožen.
Výhodou mluviče je jeho nezničitelnost. Funguje a mluví dál i po případné biologické smrti svého nositele. I když je mluvič poután, tlučen nebo připlácnut na kapotě policejního vozu, neustále žvaní beze změny naléhavé intonace. Dá se říci, že mrtvý mluvič je stále mluvičem, i když již tak dobře nevypadá. Existence mluviče končí s vyčerpáním bateriového proudu.
Strategie mluvičů v Jednotce je jasná: nabourání společenského života na městských veřejných místech. Společenský život na komunikacích v evropském městě zdánlivě vypadá jako míjení nevšímavých zachmuřenců bez jakéhokoli zájmu o živé či neživé okolí. Takoví jednotlivci samozřejmě také reagují na každé vyrušení okolím nebo slovní atak nasupeným ústupem nebo chápavě ironickou grimasou. Uvnitř jsou to ale smíškové, vykutálení filutové a někdy také zlomyslní nepřejícníci, kteří si všímají každého pohybu kolemjdoucích či kolemsedících a provázejí je leckterou nemístnou myšlenkou. Ale mluviči to prostě řeknou rovnou.
Mezi lidmi je i spousta nevědomky praktikujících filozofů a duchovních. Jen se bojí mluvit nahlas. Jejich vědomí obsahuje veškeré možnosti poznání. Otevřeně však jen zopakují nějakou televizní nebo rozhlasovou sentenci. Mluvič ne. Mluvič je svědomí kolemjdoucích. Mluvič řekne i to, na co myslí kolemjdoucí. Je na to totiž vyvinut.
Síla Jednotky spočívá v nejednotnosti. Velmi působivý výstup je poskládán ze záblesků vědomí, útržků vět, grimas a pohybů. Mluvič-člověk nemluví, jen se doplňkově tváří a to většinou tak vydařeně, že i kdyby mluvič-stroj zmlkl, určitě by byl také k nepřehlédnutí. Dívá se kolemjdoucím do tváří a koketně kouří, tváří se spasitelsky a blahobytně nebo neuvěřitelně naštvaně. Cpe se nebo si i lehne. Mlčí vedle ostatních a jeho myšlenky jim lezou pod kabát a pod kalhoty. Málokdo z diváků se směje. Je zmaten. Útok přichází zdánlivě neorganizovaně.
První pocit diváka – něco v mém okolí je špatně. Je to jinak, než když tady vždycky čeká na tramvaj. Do jeho myšlenek se vkrádá další myšlenkový monolog. Safra, jako by přemýšlel on. Podobné zoufalé analogie. Ale tady přece nikdo nemluví. Ale vychází to z toho drsného japíka vedle něho. “Se trošku potim. A mám pocit, že v pravým podpaždí o něco víc než v levým. To mě jako zaráží tohleto. Nebo je to tak nastejno, no. Prostě jsem zpocenej. Nevim proč vůbec. Se cejtim celkem fajn, dobrý, no. Se potim, no. To nevim, jestli se takhle potěj všichni lidi. Asi jo, asi to je normální, podle mě jo, všichni sou takhle zpocený.” A támhle přichází nějaká kozatá běhna. Kouří jako na baru a tváří se jak regionální pornohvězda: “Hele, jako strádáš? Jako nemyslim střádáš jako peníze v bance, ale jestli strádáš. Jako jestli ti třeba je špatně. Mně je hrozně špatně. Jako já se fakt mám strašně špatně, je mi blbě, jako nemám peníze, nemám byt, nemám, kam bych zašla, nemám… a ty máš kamarády? Máš kamarády? Nebo aspoň kamarádku? Nebo kamaráda? Jednoho? Nebo aspoň nějakého učitele? Já nemám už ani učitele? Měla sem učitele, už nemám... no mně je normálně tak zle, že bych potřebovala asi… pomoct. E... potřebuješ ty pomoct? Že bysme si třeba pomohli... jako jestli tobě je tak zle jako mně, tak já bych mohla pomoct tobě a ty by si mně mohl pomoct a nebo ty by si mně mohla pomoct, já totiž, mně už je tak zle, že už ani nevidim, kdo seš.” A ten tlusťoch! V jedné ruce drží klobásu a ve druhé plechovku piva. Proboha, vždyť jí nepřetržitě, že ani snad nemůže dýchat. Ty vykulené oči by tomu odpovídaly. A vychází z něj návod na harmonický a šťastný život. Aby byli všichni šťastní a jedli. Vždyť on je tak tlustý a nic si z toho nedělá. Nikdo si z toho přece nemusí nic dělat. Stačí myslet jen na jídlo.
Nejvíc se mluviči líbí Romům. Baví je, že se chovají na ulici stejně jako oni. Romové řeší všechno nahlas a všude. Z bělochů jen ti, co vypadli z role. Kdopak si to mluví nahlas v tramvaji nebo oslovuje ostatní se zdánlivě nelogickými dotazy? Opilci, blázni, nejmenší děti a nejstarší důchodci. Kdo je na tom ale nejlépe. Samozřejmě ti, kdo znají váhu svého slova, smysl svého sdělení a cenu utroušených moudrostí. Nemluviči.
My deme tam a tam no, a… vy se tady jenom tak poflakujete. A to snad jako žebráte nebo co? To si jako myslíte že to takhle tady jde, tady takhle polehávat? No tak já si teda tady taky takhle lehnu, no. No co si o tom myslíte vy, no? To by se vám tak líbilo, že jo, kdybych tady takhle dycky visela. No to by se vám líbilo! A jak by se to líbilo jim asi, no? No jak by se to asi líbilo? Já bych řekla, zapojte se, e - zapojme se. Všichni no. Pudem do zoologický, no.

* Kryštof Kintera

01.03.2003