Časopis Umělec 1999/2 >> Mechanická marnost / Ward Shelley ve Flipside Gallery | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Mechanická marnost / Ward Shelley ve Flipside GalleryČasopis Umělec 1999/201.02.1999 Tim Gilman-Ševčík | brooklyn | en cs |
|||||||||||||
"Už nemůžu dál. Půjdu dál." Tato věta Samuela Becketta to vystihuje nejlépe. Tento výraz zoufalství, deklarace nedobrovolného přežití nejlépe vystihuje práce Warda Shelleyho, které vystavuje malá brooklynská galerie Flipside Gallery. Její prostor je zaplněn změtí Shelleyho kovových skulptur, vytvořených ze starých strojů a pouličního odpadu. Jedna z prací, "Floor Standing Ashtray" (Popelník stojící na podlaze), je jako metaforická reprezentace Beckettovy postavy, která hraje jednu scénu, říká jednu větu; donekonečna s naléhavostí, z níž se vám zamotá hlava.
Poníženě ležící na podlaze galerie, popelník se pokouší vstát, ale jen co dosáhne na pokraj důstojnosti, uklouzne a padá tváří zpět na podlahu. Je to jen torzo, klobouk a dvě paže, mechanický amputát. Jeho tělo je z šedého kovového popelníku, podobného těm, jež stojí v rozích foyerů před výtahem, jež zmizí, když se na ně podíváte. Jednu z jeho pohyblivých částí představuje tenká kovová paže, obnažená kost, kterou do pomalého kruhového pohybu uvádí motor – neodumírající, ale beznadějné srdce. Paže opisuje pomalu půlkruh nad jeho hlavou, pak se vzpříčí proti podlaze a táhne jeho tělo vpřed a nahoru. Jeho váha se přehoupne na druhou, ztuhlou paži, strašlivě oranžovo-žlutý smeták. Zelený gumový míček, jeho nos, a poklička popelníku se ocitají v legračním vzájemném úhlu; celou osobnost doplňuje jeho klobouk. Opilý klaun. Zápasí, vší silou se snaží vstát. Jedna jeho zdravá paže jej zvedá výš a výš až, jen kousíček, milimetr od úspěchu, se zapotácí. Uklouzne a sesune se k zemi, práskne svým nosem rovnou do dřevěné podlahy, kam už své stopy vryly jeho předešlé pády. Pád popelníku na zem nastartuje druhý motor, který je připojen k židli bez sedadla, umístěné na druhé straně místnosti. Židle je tažená pozpátku pomocí starých otřepaných tkaniček, jimiž je připojena k motoru umístěnému pod podlahou. Křeslo vrávorá a vrávorá, až překročí svůj rovnovážný stav. Nespadne však, protože druhá sada tkaniček, uvázaných v přední části židle, jejímu pádu zabrání. Motor, který se ji snažil převrhnout, je uveden do zpátečního chodu a položí přední nohy židle na podlahu. Jakmile se nohy dotknou dřevěné podlahy, motor se vypne a místo něho se zapne motor popelníku, paže se pohybují dokola a opět se připravují odpoutat se od podlahy. Popelníku se nikdy nepodaří vstát. Židli zase není dovoleno nikdy spadnout. Obě věci jsou spojeny v prokletém koloběhu, v němž si každá z nich protrpí to, co je nedosažitelným snem pro tu druhou. Podobně, možná až příliš stejně banálně a za použití domácích rekvizit demonstrují marnost a nezdar i další dvě díla na výstavě. Shelleyho "Ctižádostivý toaster" je už starší toaster, který leží na poličce na zdi. Z jednoho jeho otvoru jako paže čouhá stříbrná sběračka s gumovým míčkem v naběráku. Motorem poháněná sběračka dosáhne do výše poličky nad toasterem, snaží se dostat o úroveň výš. Podaří se jí vytáhnout, ale narazí na poličku, která je jejím cílem a zároveň nepřekonatelnou překážkou, jež ji udržuje stále na stejném místě. S lomozem padá zpět a začíná hned nanovo a bez oddychu, hloupě pokračuje za svým nedosažitelným cílem. Poslední práce, "Citlivá", je složena z nahé žárovky, visící v úrovni očí na černém kabelu ze stropu. Žárovka se postupně rozsvěcuje a zároveň s tím se začíná třást a chvět. Čím více svítí, tím víc se třese. Až ve chvíli, kdy to začíná vypadat, že praskne a bude zničena, se žárovka vypne. Shelley zachytil jistou úroveň frustrace z dosahování neudržitelných, vysokých met, které leží na samé hranici úspěchu. To je právě ten bod, který tvoří vrchol napětí - hrozivý, tak blízko cíli, ale nakonec stejně nedosažitelný. Navždy upřené uspokojení. Shelley zachytil body zastavení, selhání, duchovní smrti s přesností zarážející dech. Vyvolávají vzpomínku na Tinguelyho, jehož masivní komplikované stroje sice hlučí ale nedosahují ničeho, natož vlastní destrukce. Shelley vydestiloval mechanickou marnost na jeden jediný jasný a bolestivý lidský moment. I když tohle právě dává jeho tvorbě sílu, po úvaze představuje i jeho slabou stránku. Shelleyho práce, které lze číst jako srozumitelné výpovědi, jsou pravdivé, ale jednoznačné. Okamžitě a zcela pohltily mou pozornost, ale s přibývajícím časem a po úvaze nikam nesměřovaly. Nosil jsem je ve své hlavě několik měsíců, ale jsou stále stejné, jako byly kdysi. Shelley nám něco sdělil a to, co řekl, je přesné, krásné a je to výstižně, až poeticky řečeno. Ale nakonec se za svou věc bral až příliš dobře, a snad i s hrdostí. Když se dívám zpět na jeho práci, chci už jen jediné - rozdíl, o jehož existenci jsem přesvědčen a který leží mezi připomínáním si (recalling) a vzpomínáním (remembering). Shelleyho práce si dokážu připomenout. Připomenout v tom smyslu, že si je cele a určitě přivolám zpět na mysl. Vzpomínání (autor používá rozdělovníku re-membering) by znamenalo skládání jejich částí zpět do celku, možná i přidávání, změna nebo vynechání některých z nich, o nichž jsem si dříve nebyl nebo dosud nejsem jistý. Mysl má prostor k tomu, aby si hrála, aby nepochopila a znovu si vybavila dílo. V tomto smyslu si na věci nemohu vzpomenout (re-member, znovu složit jejich části). Už jsou totiž dávno složené a úplné. Kde je tedy ta nejistota, ta část, která náleží mě, jako divákovi? Přeložil Vladan Šír
01.02.1999
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář