Časopis Umělec 2004/4 >> Vítejte ve svobodném světě Přehled všech čísel
Vítejte ve svobodném světě
Časopis Umělec
Ročník 2004, 4
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Vítejte ve svobodném světě

Časopis Umělec 2004/4

01.04.2004

Lizzy Le Quesne | info | en cs

„Vítejte ve svobodném světě!“

Přínosné hašteření na Authentic Structures – sympoziu a diskuzním foru, Praha, prosinec 2004


Přínos barvitého hašteření během diskusního fóra Authentic Structures spočíval v tom, že zde velmi odlišní lidé probírali velmi složité otázky – týkající se fungování infrastruktury výtvarného umění vůbec a v postkomunistických zemích zvlášť. Názory, přístupy, potřeby a dějiny vyjádřené různými uměleckými společnostmi z celého bývalého komunistického bloku střední a východní Evropy se velmi lišily a pojmenovávaly hlavní potíže, jež provázejí koncept východoevropského umění a reintegraci někdejšího komunistického světa do současné společnosti „západního“ typu, stejně tak jako širší filozofické otázky role a hodnoty umění.

Sympozium bylo zčásti organizováno podle zadní strany publikace Primary Documents: a sourcebook for Central and European art since the 1950’s, kterou vydalo newyorské Muzeum moderního umění, aby uvedlo anglicky mluvící čtenáře do důležitých fakt vývoje umění v někdejším komunistickém bloku. Po čtyřech dnech panelových prezentací umělců, kurátorů a kritiků z celé oblasti střední a východní Evropy a také představitelů z USA, Francie a Holandska následovaly dva dny prezentací v galeriích a návštěv v ateliérech. I přes předem jasně stanovené cíle se mezi účastníky brzy objevila skutečná témata zájmu, a také několik hlubokých rozporů v přístupech.

„EEA“ – Eastern European Art – užitečný koncept?
Mnozí zdůrazňovali málo komunikace a společných zájmů mezi východoevropskými zeměmi před rokem 1989, a také obrovské kulturní a etnické rozdíly, kvůli kterým považují zavedení paušální definice umění této oblasti za nesmysl. Skvělé prezentace polského abstraktního umění, maďarského experimentálního filmu vyrobeného v BBS – Béla Balázs studiu, chorvatský konceptualista Trbuljak, slovenský mystik Stano Filko a mnozí další potvrdili velkou rozmanitost a sílu umění z celého regionu už za komunismu. V těchto podmínkách vznikalo dobré umění. Chyběla infrastruktura kolem – výstavy, kritika a umělecký trh.

Organizátor sympozia Vít Havránek vysvětlil, že termín východoevropské umění použil jen v geografickém smyslu. Jiní jej chápali jako skutečnou definici. Slovinská skupina umělců/aktivistů Irwin definovala „východoevropské umění“ jako legitimní koncept a tvrdila, že díla vzniklá za komunismu či v postkomunistických podmínkách jsou se liší od „západního umění“. Umění definují podmínky tvorby spíše než produkt sám. Toto tvrzení, na němž postavili své kariéry, bylo ale nedostatečně podložené a naivně obhájené, se sklony k idylizaci podmínek a romantizaci utrpení. Chytřejší náhled na tentýž problém měla slovinská kurátorka Zdenka Badovinać, která vtipně charakterizovala negativní aspekty postkomunistického života prostřednictvím skupinové výstavy založené na sedmi smrtelných hříších východní Evropy: masochismus, cynismus, lenost...

Umělecký trh – přítel, nebo nepřítel?
Někteří vnímali rozvoj kapitalistického uměleckého trhu jako hlavní cíl východní Evropy – aby se rozvinula kultura sběratelů a sbírajících muzeí. Mnozí si stěžují, že západní sbírky a instituce nekupují dostatek uměleckých děl z postkomunistických oblastí, a když ano, ne za dostatečně vysoké ceny. Camille Morineauová z Centra Georgese Pompidou ale vysvětlila, že nakupování umění pro velké instituce není záležitostí osobního vkusu či zájmu, ale zahrnuje přesvědčování velkého množství lidí, že dotazované dílo je důležité a hodnotné, a to vyžaduje informovanost – o umělci a kontextu díla. Východ by tedy udělal lépe, kdyby shromáždil a představil informace o svých umělcích (podobně jako v knize Primary Documents), než aby jen doufal, že jej objeví tolik napadaný systém volného trhu. Vít Havránek poukázal, že ceny jsou přirozeně výsledkem místního trhu, v jehož rámci produkt vznikne. Také jsou přímo určovány zájmem konkurence o produkt. Chce postkomunistický svět, aby se s ním na trzích s uměním jednalo jako s charitativním případem?

Sofijská kurátorka Iara Boubnova mluvila o konceptu „kulturního cejchování“, aby se dílo z východní Evropy prodalo jinde. To je přístup jednak poraženecký, jednak potenciálně nebezpečný svou anti-kreativitou. Boubnova připouští, že „hrajeme hru někoho jiného (Západu)“, a patrně nám nabízí opičení se po systému, s nímž sama nesouhlasí. Tento přístup může pouze vyvolat zášť a ohrozit autenticitu uměleckého impulsu.

Někteří argumentovali, že soukromý umělecký trh ve skutečnosti činí jen málo pro pokrok současného umění. Rumunský umělec Dan Perjovschi řekl: „Na východě EXISTUJE trh s uměním. Nakupuje stát, bývalí komunisté a noví boháči. Ale kupují pořád ty samé staré sochy.“ Polský umělec Jaroslav Kozlowski dodal: „Ve východní Evropě přetrvává mýtus, že umělecký trh dokáže zlepšit umění. Myšlenka tržního ekonomiky je svým způsobem ideologií. Víme, jak komunistická ideologie zkorumpovala řadu umělců, a trh dokáže totéž.“ V Holandsku žijící slovenská kurátorka Mária Hlavajová dodává: „V Holandsku se často říká, že umělecký trh kazí kvalitu umění. Nechceme takový trh... chceme skutečný zájem!“

Navíc je tradiční trh s uměním konceptem, který nyní rychle zastarává, a právě to by východní Evropa měla zohlednit při vytváření vlastní infrastruktury současného umění. Bylo by nesprávné idealizovat si a snažit se imitovat model, který už ztrácí svou centrální pozici. Hedwig Saxenhuberová, editorka časopisu Springerin, jednoduše řekla: „Umělecký trh je nudný. Doufám, že Východ nepůjde touto cestou!“ Soustředění na předměty, zpeněžitelné předměty, samozřejmě mizí. Jak se umění stále více začíná soustředit na performance, happeningy, intervence, instalace, situace, pohyblivý obraz a zkušenostní koncepty, stává se méně prodejným v tradičním smyslu. Nelze jej sbírat a dávat na stěny nebo na podstavce. Celý pojem člověka jako nezávislého pozorovatele vnějšího světa podstoupil filozofický posun a umění to odráží. Ekaterina Degotová byla praktická: „Nedokážeme úplně uniknout myšlence uměleckého trhu. To je utopie. Umělecký trh hraje hodnotnou roli ve vytváření zájmu v tomto oboru, ale aktivity umělce musí být hodnoceny a šířeny odlišně. Spíše než prodejní cenu bychom měli umělci dát plat. Můžeme napomáhat ne trhu s věcmi, ale trhu šíření věcí. Můžeme nasadit současnou kurátorskou praxi proti trhu, vytvořit trh jiného typu.“

Diskuze o třetí oblasti vedla ke konceptu veřejných financí. Sponzor sympozia, představitel Erste Bank, zmínil převládající pojetí současné Evropy a dobře rozdělovaných veřejných a soukromých fondů pro umění, organizovaných převážně na evropské úrovni. Je možné, že jak se svět stává stále globálnějším a komunikace jednodušší, získá další takový pokus o centralizaci na věrohodnosti?

Socialistický realismus = kapitalistická masová kultura
Ekaterina Degotová načrtla fascinující srovnání mezi socialistickým realismem sovětského stylu a obrazy masové kultury vnucenými modernímu světu. Paralela je zřejmá v prosazování ideální jednotky rodiny, předepsaného životního stylu a homogenních estetických hodnot. „Jen současná masová kultura je nebezpečnější...“ říká „... nikdo nevěřil tomu, co nám Sověti říkali, ale lidé se neptají a v podstatě touží po životním stylu, který nám dnes předkládá masová kultura.“ Ta je hluboce anti-kreativní a naše společnost a naše rodiny jsou jí prodchnuty. Několik členů sympozia nicméně potvrdilo jistou svobodu myšlení, která přišla s naprostým odmítnutím převládající komunistické ideologie. „Nyní musíme vyvinout mechanismy proti masové kultuře, která přichází do našeho regionu,“ řekla Degotová. „V Rusku existovala legrační knížka o tom, jak zvládnout život v komunismu, jmenovala se Jak nepracovat. Praktické podmínky jsou dnes velmi podobné, a tak ji můžeme použít znovu!“

Vítejte ve svobodném světě!
„Hrajeme stále více západní hru. Musíme vše stihnout v termínu, musíme být velmi profesionální, nesmíme plýtvat časem, který se dá využít pro malé věci,“ stěžovala si Iara Boubnova v závěrečné diskuzi. To je bezpochyby pravda. Vítejte ve svobodném světě.

Záhy se projevil naivní vztek a přehnané zjednodušování domnělých výhod západního uměleckého světa oproti postkomunistickému Východu. Irwin se stal samozvanou přední linií bojující za utlačovaný a zanedbávaný Východ banálními komentáři jako „Lidé ze Západu vyjdou z umělecké školy a přímo přes ulici vejdou do své profese.“ Někteří lidé si stěžovali, že umělci nebyli za komunismu podporování, že museli žít z velmi mála peněz, nemohli prodávat svá díla, dokonce – hrůza hrůz – byli nuceni dělat jinou práci! Mnozí pak poukazovali na nesmyslnost tohoto argumentu. Umělci na Západě pořád dělají jiné práce, aby přežili a také aby financovali svou tvorbu. Někteří obdrží vládní granty, ale ty sotva pokryjí náklady na konkrétní projekt a nikdy nestačí na vybudování kariéry. Vystudovaní a pracující umělci na Západě si často nedovolí nazývat se tak, taková je ošidnost a zvláštnost této profese. I pod nátlakem komunismu byl umělec význačným, dokonce až obávaným členem společnosti. Jeho hlas byl uznáván natolik, že musel být cenzurován. Neinformované kňourání některých postkomunistických umělců a kurátorů se setkalo s příhodným nesouhlasem těch, kdo mají běžné kontakty se západními umělci. Maďarský umělec Miklós Erhardt: „V Londýně a v Berlíně jsem se mohl téměř dotknout zoufalství, které tam bylo cítit – umělci na Západě mají opravdu těžký život. Já mám pocit, že to, co dělám, je důležité. Dominic (Erhardtův skotský spolupracovník) jej nemá. Moje kultura přiznává umělcům jako součásti společnosti mnohem více normálnosti a uznává jejich společenskou roli.“

Mária Hlavajová byla konstruktivnější: „Jedna věc je jistá, nesmíme živit náš status oběti, to umožňuje Západu dál vystupovat jako hlavní velmoc. Naším úkolem je rekonstituovat se jako BÝVALÝ Západ.“ Hlavajová se vyjadřovala spíše v ohledech Evropy než východní Evropy a o významu umění jako sebereflexivního procesu, jehož existenci ona sama umožňuje organizováním tematických skupinových výstav, jež zkoumají proměny našeho světa a sledují kontext našich životů.

Degotová představovala progresivně myslící Rusko, v němž se zdůrazňuje hodnota uměleckého procesu a myšlení v nových typech infrastruktury. „Rusové mají velkou výhodu, protože v minulosti měli performativní a procesuálně založená díla, což je jeden ze současných trendů. Bohužel si to ale neuvědomují.“

Miklós Erhardt řekl prostě, že „východoevropské dějiny mohou být užitečné. Kapitalistické kódy, jež jsou hluboce zakořeněné na Západě, narušil komunismus. Zoufalství a neexistence kódů v postkomunistických podmínkách má ve světě, který se velmi rychle mění, velký potenciál. Jeho zkoumání, vysvětlování a užívání může vést k užitečnému novému vývoji.“

Debata Východ – Západ... Příliš málo? Příliš pozdě?
Rozhodně ne. Základní nedorozumění byla vysvětlena a vyšla najevo složitost témat. Východní Evropa je geografická oblast, kde jsou země různých kultur, jež v moderním světě oplývají výhodami i nevýhodami. Umění v nové Evropě má stále neoddiskutovatelnou hodnotu a hodně lidí za ně energicky bojuje. Očividně zde existují děsivě naivní vize toho, co může „westernizace“ přinést Východu, jež na sympoziu většinou předkládala starší generace umělců – mužů, kteří začínali svou kariéru jako idealističtí disidenti za komunismu. Je tu ale čerstvější generace, která nahlíží Západ spíše jako partnera než jako rodiče a vnímá relativní výhody svého vlastního nedostatku zavedené historie ve schopnosti tvořit v nových uměleckých infrastrukturách. Praktické sympozium zaměřené na toto téma v rámci současného umění je druhým krokem.

Pravda, která v Praze v prosinci převážně zvítězila, je, že perspektivy jsou předpojaté a subjektivní a že nová, integrovaná Evropa musí ještě zjistit mnoho skutečností o sobě samé a rozehnat mnoho mýtů. Pěkný příklad uvedl Dan Perjovschi : „Dříve nás znechucovalo osm hodin Ceauşesca v televizi, dnes máme osmdesát kanálů a všechny stojí za houby. Bývali jsme otrávení a ponížení, že musíme jíst sojový salám, dnes se dozvídáme, že sója je zdravá a moderní. Bývali jsme znechuceni tím, že Romové jedí labutí maso, a dnes se dozvídáme, že v Británii má právo jíst labutě jen královská rodina.“




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.