Jak popsat a natočit sochařské dílo

Vezmeme-li v úvahu, kolik psaného textu bylo věnováno debatám o výtvarném umění, jeho výkladům a interpretacím, nemůžeme ignorovat, jak moc spoléháme na slova, která podporují, zdokonalují, kompenzují a dokonce i substituují naše vizuální prožitky. Od dob starého Řecka předchází text obrazům, které měly většinou alegorický význam. Vyobrazení graficky resumuje text stejným způsobem, jako dnešní tiskové zprávy a recenze doslovně definují malbu nebo sochařské dílo. Na základě obrazových zpracování originálního textu se ovšem vyvinula mnohem důvěrnější a zasvěcenější „součinnost“.

Jednou z nejzajímavějších souvztažností textu a vyobrazení představuje popis sochařského motivu v knize 2001: Vesmírná Odysea Arthura C. Clarka a jeho vizuální interpretace ve filmové verzi Stanleyho Kubricka. Tímto „objektem“ je monolit, který se v románu i ve filmu objevuje celkem čtyřikrát. Clarkovy monolity jsou multimediálními fenomény; svítí a vibrují, vysílají vzkazy do sluneční soustavy a dokonce přeměňují svou pevnou strukturu (o velikosti souměřitelné s nejvyššími budovami na Zemi) do formy zdánlivě nekonečných „hvězdných bran“ do jiných světů. Představují monitory, signální věže a brány do světa mimozemšťanů podobajících se bohům, kteří se rozhodli pozvednout náš „primitivní“ živočišný druh.

Clarke těmto monolitům věnuje mnoho stran barvitých popisů, na kterých si vizuální virtuóz jako Kubrick rozhodně musel chtít smlsnout. Kubrick byl nejen skvělý režisér, ale měl také výjimečnou schopnost převést pouhých pár řádků textu do fascinujících scén, výrazných barev a vizuálních narací. Některé kapitoly románu „2001“ jsou nabity mimořádně vizuálně podnětnými větami, kterých se Kubrick s lehkostí ujímá. Proto velmi překvapuje, že právě tyto Clarkeovy dynamické monolity nahrazuje pouhými provizorními náhražkami.

Uvádím část posledního popisu monolitu, která odkazuje k jeho prvnímu uvedení na scénu:

„Ve vzduchu se zformoval duchovitý, jiskřivý obdélník. Zhmotněl v křišťálovou desku, ztratil svou průzračnost a zalilo ho mléčně bledé světélkování. Dráždivé, nedefinovatelné přízraky se mihly po jeho povrchu a jeho nitrem. Splývaly v pruhy světel a stínů, změnily se v prolínající se vějířovité obrazce, jež počaly zvolna rotovat souhlasně s pulzujícím rytmem, který se zdál nyní vyplňovat všechen prostor.“

Clarke nás krmí stránkami plnými těchto detailních popisů, Kubrick je však ve svém zpracování monolitů záhadně zdrženlivý: předvádí nám jen ploché černé kvádry. Provádí však v podstatě synestetickou interpretaci textu. Clarkeovy popisy nahrazuje tajemnými mikropolyfonními vokály Gyorgy Ligetiho. Výsledný efekt je matoucí, máme pocit, že jsme stejně zranitelní, jako „zaostalí“ lidoopové, které manipuluje nějaká síla, jež je přesahuje. Kubrick dále předvádí vizuální trik, který by ovšem neměl stejný efekt, i kdyby jej popisoval Clarke. Pokaždé, když končí scéna s monolitem, navazují na ni buď jiná nebeská tělesa nebo architektonický motiv. Zde Kubrick využívá symetrii, která je nyní zcela vizuální a ihned zřejmá.

Výše uvedená pasáž pokračuje následujícím textem, který nám umožní lépe pochopit, proč Kubrick zacházel s vizuálním zpracování monolitů právě takto:

„Bylo to divadlo, jež muselo zaujmout a udržet pozornost každého dítěte – nebo každého opočlověka. Ale stejně jako před třemi miliony let to byl pouhý vnější projev sil příliš jemných, než aby bylo možno vědomě je postřehnout. Byla to jen hračka, jež měla zabavit smysly, zatímco skutečné působení probíhalo v mnohem hlubších vrstvách mysli.“

Kubrickova 2001: Vesmírná odysea je pastvou pro oči. Dostáváme se do vesmírných stanic, na Měsíc a kroužíme okolo Jupiteru. Kubrick svými vizuálními efekty předbíhá svou dobu a jeho metoda přisuzuje vizuálnímu „účinku“ ústřední roli jakéhosi monolitu. Lze-li vůbec považovat Clarkeovy pulzující krystaly za metaforu sochařství a umění, nejsou to pouze multimediálními zázraky, ale ukazují rovněž, jakým způsobem je umění často vnímáno; v celistvosti a pomocí smyslů. Je si ovšem rovněž vědom toho, že tento účinek se nedotýká pouze povrchu, že působí uvnitř naší mysli. A právě skrze tuto vnitřní zkušenost se rozvíjíme. Clarkeovy meze jsou dány představivostí, která se rodí z pouhých slov. Zprostředkovává nám vizuální zážitky přímo, bez názorných podnětů a Kubrick tento druh vizuálního mlčení oceňuje. Nesnaží se tedy o ilustraci původního textu: přemítá o něm, a překonává tak jakoukoli jeho interpretaci či definici.

Citované pasáže z 2001: Vesmírná Odysea Arthura C. Clarka jsou uvedeny v překladu Vladimíra Svobody, který vydal Knižní klub v Praze v roce 1997.

01.01.2008