Časopis Umělec 2003/1 >> Alvaer pod rozpáleným slunkem | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Alvaer pod rozpáleným slunkemČasopis Umělec 2003/101.01.2003 Jiří Ptáček | news | en cs |
|||||||||||||
Uvážíme-li, že držitelé cen Tranzit měli být až do slavnostního vyhlášení utajeni, musíme uznat, že v Čechách žijící Nor Jesper Alvaer byl podezřele prozřetelný. Na den, kdy jej tříčlenná porota oficiálně ověnčila, si připravil pro Tranzit doprovodný seminář. Nikoli do stísněné posluchárny, ale přímo do prostředí, které chtěl sondovat: do Holešovic a Karlína.
Akci blízkou poznávacím túrám cestovních kanceláří odstartoval krátce po obědě. Od tradiční turistiky ji však odlišovala už skutečnost, že oproti běžným zájezdním okruhům, během nichž utrmácení turisté potajmu opouštějí skupinu, na Alvaerově semináři posluchačů přibývalo. Zpočátku jich mohlo být třicet. Když zájezd vrcholil, vypadalo to na dvojnásobek. Alvaerovi hrálo do karet slunné počasí, a tak už úvodní návštěva Displaye začala působit jako uvolněný dýchánek. Kurátor galerie David Kulhánek nezatěžoval dlouhými výklady a příchozí pustil na výstavu dalšího Nora Ole Jorgena Nesse, aby je moderátorka semináře mohla popohnat na vyhlídkovou terasu stanice metra Vltavská. Tam se začalo ukazovat, co má Alvaer za lubem. Nepředvádět nám avizované lokality (Holešovice, Karlín) pod jediným a proto totálním zvětšovacím sklem, ale rozptýlit pozornost mezi nesourodé postoje a zájmy, které by v konečném důsledku nevytvořily mapu, nýbrž skicu, nepřinesly shrnutí, ale vytýčili hranice události, kterou zůstala půldenní cesta sama. Co k tomu použil. Na terase nechal k chumlu posluchačů promluvit sociálního geografa Martina Ouředníčka. Jeho výklad o strukturálních proměnách obyvatelstva Holešovic, o atraktivitě tamního bydlení a postupujícím vylidňování byl vkusný a vstřícný, ale zřetelně přehodil vyhybku. Vzápětí na jeho vědecký diskurz navázala ornitoložka zabranou rozpravou o mizející populaci vrabců v Praze. Hlavní pozornost vyvolala přítomnost tohoto nešťastného ptačího druhu v přilehlém křovisku. Rozkoš z roz ličného pak vyšperkoval berberský prodavač kebabu od stánku na Vltavské. Otázka na specifika holešovického života ho překvapivě vyprovokovala k vyprávění o chladném počasí v Čechách. Po dalším krátkém vstupu Davida Kulhánka, tentokrát o komunikačním a architektonickém uzlu na Vltavské, se skupina trochu dezorientovaně prošla atriem funkcionalistického kolosu České spořitelny a vyrazila k autobusům, které jej měli odvézt na druhý břeh Vltavy. Už v této chvíli se potvrdilo, že organizátoři účast na semináři podcenili. Namísto dvou autobusů se dostavil pouze jeden a všichni se do něj nevešli. K cíli pod Čechovým mostem se pak museli dostat sami. Alvaerova pouť však pokračovala bez větších projevů nevole. Byla totiž očekávána nejatraktivnější část semináře - projížďka lodí. A vyhlídková loď Kotva nemohla zklamat. Stříška na palubě poskytovala stín a ceny nápojů byly tak vysoké, že se i poslední účastník musel cítit jako právě ožebračovaný turista. Kdo však občerstvení odmítl, toho obsluha ke konzumaci nenutila a nechala ho kochat se úplně novou vyhlídkou, nevěnovat se zcela pokračujícím přednáškám a konverzovat ve skupinách u stolů. V té mé vynikal sochař Stanislav Zámečník. Oficiální program bez přerušení pokračoval. Za mikrofonem se vystřídala vnučka sochaře a autora nejapného Stalinova pomníku na Letné Otakara Švece, Jiří Friedel z Povodí Vltavy (který upozornil na historii a technické parametry malé vodní elektrárny) a marketingový ředitel společnosti Lighthouse. S kožeností marketingovým ředitelům vlastní promluvil o výstavbě rozsáhlých kancelářských budov v prostoru holešovického přístavu. Neprofesionálně se přitom nechal zaskočit dotazem, zda ve svém obskurním projektu počítá s místem pro galerii. Nad všechny pochybnosti bylo jasné, že za žádných okolností s výdaji na obecné blaho nepočítá. Opětovný nástup do autobusu znovu odhalil organizační slabinu projektu. Na projížďku lodí dorazili i lidé, kteří se předešlé části nezúčastnili. Řidič odmítl asi dvě desítky lidí naložit a ti tudíž byli znovu odkázáni na pěší přesun. K další zastávce proto někteří nedorazili. O hodně přišli. Atrium hotelu Hilton zažilo díky našemu příchodu neobvyklý nápor středostavovské nuzoty. Vzhledem k tomu, že interiérové stěny Hiltonu vyznívají jako jakési kašírované fasády panelových domů, absurdní setkání dvou sociálních úrovní nabylo až existenciálních rozměrů. Ve skupině sílily ironicky pobavené a rezignované nálady. O to rychleji, když jsme zjistili, že z hotelu budeme vyvedeni úzkými chodbami jeho zázemí. Namísto pověstného luxusu zdejších apartmánů jsme prozkoumali bílé kachlíčky prádelen a labyrinty schodišť. Přestože postupující únavu účastníků nešlo přehlédnout, určité povzbuzení přinášela skutečnost, že nás čeká poslední zastávka: ještě nedostavěný Danube House. Arogantně futuristický monument rozrážející svým hrotitým kýlem hladinu Karlína. Jímavá dominanta, popravdě však nepřekračující standart současné technokratické výstavby. Samozřejmě, že náš hostitel, jednatel investiční společnosti Europolis Invest Petr Urbánek, měl jiný názor. Otcovsky a rozvlekle rozprávěl o každém technickém a funkčním detailu svého kolosu. Vyplynulo jedno: že se i Golem může stát mazlíčkem. Podobně jako na posledních místech běžných turistických výprav, rovněž mezi námi sílilo neupřesnitelné znechucení, zajisté podporováné tíživým dusnem nastávajícího podvečera. Konečně autobus. Konečně konec. Emotivní tkáně setrvačně vibrovaly a odžívaly si styk s mnohočetnými postoji k realitě. Přesvědčivost jednotlivých vystoupení snad ani nenabízela jinou reakci. A málokdo přitom tušil, že Alvaer rozprostřel svá organizační chapadla natolik, že se v případě dojemně upřímné vnučky Otakara Švece uchýlil k mystifikaci. Švecovy potomky nenašel a tak si alespoň zjednal hereckou náhradu. Nic nebylo úplně jasné, ale půlden jsme naplnili nekonvečním jednáním. Stali jsme se turisty ve svém domovském městě. Kolektivně jsme se nechali vést Alvaerovou myšlenkou a dokonce se ani neptali po konceptu celého programu. Někdo jiný se staral za nás o nás a my vnímali Alvaerovův dar nenásilně a s nadhledem ho pozorovali. Jedno odpoledne jsme neseděli za computery, ani nepáchali umění. A jedno odpoledne se tak dalo žít.
01.01.2003
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář