Umělci v říši divů

Před několika lety věnoval Umělec jedno číslo (3/2003) tématu „konec pohádky“ a Jiří Ptáček ve svém článku Konec pohádky (mezi pohádkou a Václavem Stratilem) pokáral anglického vypravěče Lewise Carrolla za to, že potřeboval kouzelné zrcadlo, aby se malá Alice dostala do pohádkové země za hranice světské reality. Ptáček si myslí, že by za to neměl být kritizován jen Carroll, protože jsou to možná čtenáři sami (či naše společnost obecně), kdo potřebuje kouzla, čáry a zrcadla, aby se dostali do divokých, dobrodružných zemí, aby unikli do alternativních realit.

Pokud se v tomto ohledu omezíme na realitu (a vynecháme tu virtuální), jsou umělci, jak se zdá, schopní vytvořit či aktualizovat své fantazie spíš než ostatní členové společnosti. Od mezinárodně známých uměleckých podvodníků, jako je Koons, až po neznámého umělce, který bydlí s námi na patře. Ve svém nedávno publikovaném katalogu mladý český umělec Krištof Kintera v odpovědi na otázku „Proč děláš umění?“ přiznává: „Je to způsob, jak uniknout normálu, každodenní rutině, kde je všechno, jak má být, všechno má svůj jízdní řád, svůj účel a pravidla. V umění, jak mu rozumím já, je možné všechno. Naprosto všechno.“
Samozřejmě, ty nejlepší z pohádek, jako je Carrollova Alenka v říši divů a za zrcadlem, jsou přesně tím, co prosazuje Kintera jako umělec. „Je to volný styl bez pravidel či ofsajdů,“ říká. A právě tento únik z otročiny normálnosti je obrovským zážitkem pro děti, i když jde jen o knihu. Totéž ale můžeme říci o dospělých. Často si říkám, proč existovalo tolik pohádek v době komunismu a proč jich je tolik dnes. Asi proto, že nejsou jen pro děti.
Každý den se na českých televizních kanálech můžeme dívat na pohádky. O víkendech jich je ještě víc: ošklivá princezna, chytrá princezna, princezna se zlatou hvězdou na čele, není houba jako houba, atd. Pohádky jsou v zásadě programem pro děti, ale jsou natolik zakořeněny v české kultuře, že je bez nich české televizní vysílání nepředstavitelné. Ať se vám to tedy líbí nebo ne, konec pohádky se neblíží. Místo toho pohádky dál zůstávají mocným zdrojem společenské představivosti a Češi jsou tak stále v psychické rovnováze s neviděným světem spirituality. Je to ale právě to, co Ptáček napadá tím, že symbolicky uchopí postavu z pohádky a probodne jí srdce? (viz. krvavý obraz na obálce čísla 3/2003)
Na druhou stranu existují čeští umělci, kteří by s Ptáčkem nesouhlasili. Dokument z pohádky o sasance (2005) je moderní pohádka vizuálního umělce Jiřího Černického. Vyšla v češtině i angličtině jako součást knižní řady nakladatelství Meander, v níž najdete také knížky autora a ilustrátora Petra Nikla O Rybabě a mořské duši a O Rybitince, dále pak Rusalku Pavly Hájkové (kterou ilustrovala Michaela Černická), či knížku Pižďuchové od Václava Havla s ilustracemi Jiřího Sopka.
Knížky pro děti, pohádky nebo fantastické příběhy vytvořilo hodně představitelů českého umění a literatury. K nejznámějším patří bratři Čapkové. Řada nakladatelství Meander ale zdůrazňuje uměleckou stránku více než tradiční česká nakladatelství. Především Niklovy knihy jsou pastvou pro oči: jakoby svítivé, tmavozelené a černé ilustrace k Rybabě (vydané v roce 2002) připomínají temné, zelené vody rybníků v české krajině, i když je to příběh o rybě, která žije na dně nejhlubšího jezera a touží po slunečním svitu. Niklova první kniha Rybitinka (2001) je podobně zábavný text pro děti a dospělé. Jsou tu i písničky různých ryb a příběh je originálnější. Texty obou knih ovšem nejsou nijak zvláštní. Jsou dlouhé a popisné, pro mladší děti až moc, a pro starší děti zase nemají dostatek překvapení či neobvyklých zápletek.
Právě umění, které příběhy doprovází, činí z knížek hodnotného člena vaší knihovny. Oproti Niklovi není Černického knížka pro malé děti a obrázky se hodí spíše na výstavu než pro publikování v knize. Černického umělecká práce se obecně zdá být z jiné planety, ale scény, které v knize zobrazuje, získávají svůj pevnější kontext. Možná mají dokonce něco, co mohou jeho sochy v prostoru galerie postrádat. Obraz novomanželů s futuristickými helmami, jak letí nebem na kouzelném koberci, ospravedlňuje to, že prostě patří do příběhu.
Dokument z pohádky o sasance je příběhem o lásce, podobně jako mnohé z pohádek. A zatímco je příběh zčásti staromódní, můžeme chválit jednoduchost, s jakou se autor pokouší přenést „magickou“ zkušenost počátku milostného vztahu. Problém míšení lásky s pohádkou je v tom, že když láska (ve skutečnosti) zhořkne, a princ, princezna či čarodějnice (v případě Černického knihy) se ukáží být prostými lidmi, může to pro nás být zklamání. Jak poznamenala Carolyn Kay Steedman: „Pro mou matku byla doba mého dětství místem, kde pohádky selhávaly.“
Petr Nikl rovněž přenáší pohádku do jiného média. Inspirován Hansem Christianem Andersenem a jeho příběhem Stín, předvedl letos v divadle Archa improvizační představení Svit stínu. Jako ve všech jeho performancích je vizualita fantasmagorickým světem, kde se příběh stává irelevantním. Kouř a zrcadla jsou v Niklově show důležitější než cokoliv jiného.
Ještě ke kouři a zrcadlům. U vchodu na výstavu s názvem Ecstasy – in and about Altered States v losangeleském Museum of Contemporary Art (podzim 2005 až zima 2006) postavil Klaus Weber z Berlína vodní fontánku z viktoriánského broušeného skla. Třístupňová fontána nechává vodu bublat do betonového bazénku se skleněnými stěnami. Na tom není nic pozoruhodného, je to vlastně kýč. Nápis poblíž fontánky ale oznamuje, že voda obsahuje LSD. Weber plánuje zbudovat pavilon v Drážďanech, kde by jeho fontánka našla svůj trvalý domov. Bude to křišťálový palác, jímž bude neustále protékat magická voda. Teoreticky vzato se skutečnost jen jediným ponořením prstu do vody změní ve fantastické spektrum. Ale nezapomeňte, že v muzeu se nesmíte ničeho dotýkat.
Je tenhle trik jiný než kouř a zrcadla, za které Jiří Ptáček kritizuje Lewise Carrolla? Nezapomeňte na Carrollovu velkou magickou houbu a na modrou housenku „pod vlivem“, která sedí na jejím klobouku a kouří vodní dýmku – hned na začátku Alenky. Ne, žádný rozdíl v tom vlastně není.

01.01.2006