Časopis Umělec 2002/3 >> Bezzubé bienále Přehled všech čísel
Bezzubé bienále
Časopis Umělec
Ročník 2002, 3
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Bezzubé bienále

Časopis Umělec 2002/3

01.03.2002

David Kulhánek | recenze | en cs

Manifesta 4, Frankfurter Kunstverein, Schirn Kunsthalle, Städelsches Kunstinstitut, Galerie Portikus, Frankensteiner Hof, Frankfurt nad Mohanem, 25. 5.–25. 8. 2002
Kurátorky výstavy Nuria Enguita Mayo, Stéphanie Moisdon Trembley a Iara Boubnova se vzdaly zastřešujícího “syžetu” a výsledný dojem z frankfurtské Manifesty vyzněl do ztracena. Návštěvník, který nechtěl více než zaplnit denní program, si nakonec odnesl spíše střepy vzpomínek než konzistentní zážitek z výstavy, jež by jasně vymezila určitý kontext a zpracovala informace, které kurátorky načerpaly během několika měsíců cestování po Evropě.
Konkurenční velkolepá Documenta XI vrhala po celou dobu na Manifestu mohutný stín. Ale i tato shoda okolností mohla být motivací pro nějaké ozvláštňující vykročení z dosahu kasselského projektu. Ve Frankfurtu se nepovedlo ani spojit místo s tématem výstavy (jako v roce 2000 v Ljubljani), ačkoli finanční metropole Evropy k tomu jistě nabízela rozmanité podněty. Můžeme také spekulovat, do jaké míry Manifestu 4 svazovala právě podpora městských zastupitelů a nejspíše i důležitých finančních kruhů a do jaké míry ovlivnila nekonfliktní a trochu “bezzubý” ráz celého projektu. Nápis “Resist”, který umístil holandský umělec Marc Bijl na sloupy Galerie Portikus působil dojmem dost unavené revolty v mezích zákona… Také místy přiznané propojení s komerční sférou výstavě příliš neprospělo. Některá vystavená díla zároveň prezentovala galeristy a obzvláště v případě zarámovaných fotografií to nedělalo dobrý dojem. Manifesta jako událost, od níž se předem očekává, že zajistí nová jména z méně známých center a regionů, je však vcelku pozitivní. V tom také výstava nezklamala a několika jmény obohatila provoz Euro-Art-Worldu.
Navzdory nedostatečně artikulovanému rámci Manifesta 4 přeci jen nabídla aktuální pohled na současnou uměleckou scénu. Převládaly samozřejmě video a film, hodně místa také zabraly internetové projekty a idea archivu, vše s výrazným sociálním zaměřením. Před zahájením výstavy způsobil rozruch švýcarský umělec Christoph Büchel, jenž prodal v internetové aukci výzvu k účasti na výstavě. Nakonec místo něj vystavovala americká umělkyně, která za svou účast zaplatila 15 tisíc dolarů. Tím však Büchelova přítomnost skutečně skončila a nezůstalo po ní ani stopy.
K několika opravdu výrazným účastníkům patřil určitě Fernando Bryce z Peru, vystavující Atlas Perú, soubor kreseb, který funguje jako deník — archiv komentující peruánskou historii prostřednictvím informací z veřejných médií, jakýsi “reader’s digest” sociálních, ekonomických a politických dat z období 1932 až 2001. Gerard Byrne zase rekonstruoval s živými herci “předstíraný” rozhovor Franka Sinatry s Lee Iaccocou, který svého času sloužil jako reklama na automobily Chrysler. Ukazuje se zde, jak lze představit a problematizovat kontext historie vlastní země nebo si dočasně přivlastnit mediální mocenské páky korporací. Pia Rönicke natočila dokument o typizovaném švédském sídlišti, který se odvíjí ve dvou rovinách — v přímých reakcích uživatelů a v ideální verzi projektantů. Tato konfrontace bez dalšího komentáře ponechala divákovi svobodu, aby si utvořil vlastní názor. Mans Wrange ve spolupráci s týmem sociologů vytipoval dokonale průměrnou občanku Švédského království. Její názory na některé aktuální problémy pak nechal plánovaně šířit v médiích i v parlamentu prostřednictvím zasvěcených novinářů, poslanců i dalších “nadprůměrných” jedinců. Nevydařený byl ovšem způsob prezentace projektu, který, ač primárně pracuje s “kontextem”, nakonec zmrtvěl v “exkluzivním optickém balení”. Vlastně jedinou “malbou” na výstavě byla práce Moniky Sosnowské, jež natřela zhruba do výše pasu stěny několika malých místností, jimiž návštěvník procházel jako labyrintem — prostorovou monochromní abstrakcí. České umělce zastupoval Ján Mančuška s instalací Konference. S fotografiemi Makedonce Olivera Musovika, s nímž Mančuška sdílel “kóji”, by býval lépe komunikoval starší projekt Kolonie. Kutilské domácí projekty z Balkánu — Musovik černobíle dokumentoval jemné i hrubší zásahy obyvatel sídliště do bezprostředního okolí jejich domů — a Mančuškova anketa mezi libeňskými zahrádkáři by jistě našly společnou řeč. Ale i Konference — relikty neurotické hravosti odkazující k potlačovaným energiím u kulatých stolů — svou výmluvností uspěla.
Německý umělec Dirk Fleischmann nabízel osvěžení v improvizovaném baru, kde servíroval drinky a drobné pochutiny, jejichž recepty dodali někteří z vystavujících. Toto nonšalantní, ale zároveň nepřirozeně vypreparované bistro ovšem zdařile nahradila nedaleká levná čínská restaurace…
Manifesta 5 se bude konat v roce 2004 ve španělském San Sebastianu.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…