Komiksová scéna v Rakousku

„Dětské knížky… brožované dětské knížky,“ zjišťuje celník na česko-rakouské hranici, když chtějí Nicolas Mahler a Heinz Wolf proclít 2000 kusů komiksů, vydaných v jejich vlastním nakladatelství Edition Brunft a vytištěných v Česku. „Jsou to vlastně komiksy,“ podotkne Wolf. „Komiks,“ opakuje celník, zatímco se krátce mrkne do jednoho sešitu. „K čemu je to dobré?“ Mahler: „To je něco jako knížka… jenom je to kreslené.“ – „A to kreslíte sami?“ – “Ano.” –“Každý obrázek? Není to nudné? Únavné?”
Tato scéna, jak ji Mahler popisuje ve svém výborném epizodním komiksu Teorie umění versus paní Goldgruberová (Kunsttheorie versus Frau Goldgruber), je do jisté míry paradigmatická pro rakouskou komiksovou kulturu, která není brána na vědomí takřka vůbec; a když už ano, tak v očích většiny lidí nevyvolá o moc víc než otazníky. Podobně hloupě jako tento celník reagují renomovaní univerzitní profesoři a také jistá paní Goldgruberová, Mahlerova finanční poradkyně, která má rozhodnout, zda může odvádět pro umělce sníženou daň.
Komiks Teorie umění versus paní Goldgruberová je pozoruhodný v mnoha ohledech:
Na jedné straně nabízí díky své autobiografické a zcela sebeironické formě velice zábavné pohledy do života nejúspěšnějších, ale nejnedoceňovanějších komiksových umělců Rakouska. Kromě toho jde o požitkářské účtování se samolibým uměleckým provozem („seskupením hlouposti a domýšlivosti“), výstavami a festivaly komiksů, s fanoušky, reklamními experty a bažinou domácí byrokracie. Závěr: „Komiks a umění jsou ze své povahy nepřátelé!“ Knížka je přesto (společně s dodatkem Domněnky moderny – Die Zumutungen der Moderne) typicky rakouská, přinejmenším co se týká kultivace mrzutosti, naříkání a nepochopitelnosti, smíchané s přesně zacílenými útoky a suchým humorem – stojí tak zcela v tradici rakouských kverulantů jako byli Karl Kraus, Ernst Jandl nebo Thomas Bernhard, jak to v jedné recenzi pro deník taz vyjádřil Martin Zeyn.
Jedinečná je Teorie umění také proto, že to byl první Mahlerův komiks, který – pokud nebereme v úvahu pár sešitů vydaných v krátce existující Edition Brunft – vyšel v Rakousku; vydalo ho literární nakladatelství Edition Selene. K tomu je potřeba vědět, že roku 1969 narozený vídeňský kreslič vtipů, jak Mahler sám sebe nazývá, byl publikován v mnoha komiksových nakladatelstvích, antologiích a novinách po celém světě a vyznamenán mimo jiné cenou Max a Moritz za nejlepší komiks v němčině (Potíže – Das Unbehagen) a za nejlepší komiksový seriál (Flaschko – Muž v zahřívací dece – Flaschko – Der Mann in der Heizdecke).
Jeho minimalistické, neforemné postavičky, které sice nemají oči a pusu, ale zato mají dlouhé nosy, zaujaly také L´Association, francouzské nakladatelství nezávislých komiksů par excellence, které do svého programu přijalo Mahlerův původně v Edition Brunft vydaný Lone Racer, srdcervoucí studii o bývalém šampionovi automobilových závodů. Od té doby vydal přes 30 knížek, mezi jiným u Top Shelf, La Pastèque, Edition Moderne a Reprodukt (ve francouzské verzi Wikipedie je o něm značně delší příspěvek než ve verzi německé), Kratochvil byl švýcarským souborem Vagabu adaptován pro divadlo a animované verze jeho komiksu o Flaschkovi se promítají na četných mezinárodních festivalech. Což jaksi potvrzuje dojem, že na otřepaném rčení, že prorok ve vlastní zemi zůstává nevyslyšen, skutečně něco pravdy je.
Na druhé straně to všechno zas tak špatné není. I v Rakousku se komiksové umění
v posledních letech pomalu probouzí ze spánku. Po Edition Selene se jako druhý nezávislý nakladatel na půdu komiksu odvážil Luftschacht-Verlag a knihkupectví, mezi nimi také velké řetězce, začala zřizovat oddělení komiksů mimo koutek pro děti, kde nabízí víc než kačera Donalda a příběhy o Asterixovi. Nejnovějším dokladem toho, že rakouský komiks nikdy nezemřel, je roku 2008 u Luftschacht publikovaná důležitá komiksová antologie Perpetuum, v níž je opravdu působivě prezentováno umělecké rozpětí, které jinak podřimuje v sólově nebo kolektivně vytvářených zinech¹ a minikomiksech. Na ostře hlazeném papíru místo papíru pro kopírky tady na 344 stranách nasazuje své síly čtrnáct umělců a umělkyň. Vydavatel a kreslíř Hannes Schaidreiter poskládal mix klasických komiksů, subtilní situační komiky, autobiografických příběhů s hloubkou, které se zabývají tvrdými tématy, jako jsou izolace, anorexie a zneužívání dětí, a chytrých krátkých příběhů v nejrůznějších stylech a technikách – a přitom jako překvapení vylovil na povrch několik skvostů.
Například Spacelove od Michaly Konrad (miko), sci-fi drama inspirované pop artem,
v němž se žena, která uklízí raketoplány, v tichých monolozích věnuje mimogalaktickým milostným fantaziím. Nebo Tommi Kuehberger, jenž svými metakomiksy vytváří fake covers ve stylu bulvárních plátků z 50. let, které v jednom jediném obrázku vyprávějí celé příběhy plné pronikavého smutku a ironie osudu. Nina Dietrich zase částečně trochu horlivým, ale obratně nakresleným komiksem pro svou diplomovou práci prezentuje deformaci westernu, v níž girls chrlící macho průpovídky hlídají cars místo cows. Zlatým hřebem je Klaudia Wanner, jež ve svých nabroušených Titania-Strips podává chytré a neuvěřitelně zábavné líčení vyparáděných div, které nemají na práci nic jiného, než lakonicky cool nadávat na všechno možné. Už delší dobu se v oboru pohybuje Thomas Kriebaum, který přispěl příběhy o smrti na domácí návštěvě, tak jako Christoph Abbrederis z Bregenzu, jenž si během svého dlouholetého exilu v New Yorku a Madridu udělal jméno ilustracemi mimo jiné pro Cosmopolitan a The New York Times a jenž v Perpetuum výběrem ze svého komiksového deníku Každodenní neúspěchy (Das tägliche Scheitern) nabízí pohledy do všedního dne „se všemi jeho depresivními pozorováními skutečnosti, idealistickými nadějemi z pozice tolerantního středu“.
Zastoupeni jsou logicky také Nicolas Mahler a Heinz Wolf. Ti před nedávnem rovněž v Luftschacht-Verlag vydali kolektivní kompozici Molch, morbidně bizarní černo-šedo-bíle zobrazený příběh o sériovém vrahovi ve Vídni 70. let. Kdo by se domníval, že se vše točí jen kolem obvyklých podezřelých, má však pravdu pouze zčásti. Wolf a Mahler jsou v rakouském hlavním městě prostě jedni z nejaktivnějších a jsou nejlépe zakotveni jako spojovací články mezi komiksovou generací pocházející ještě z drsných 70. a 80. let a novou generací vzešlou z atmosféry uměleckých škol.
Zatímco Vídeň byla dlouhou dobu pupkem rakouské komiksové scény a dodnes je málo jiných míst, kde se dají najít nezávislé a alternativní komiksy, etablovaly se i Graz ve Štýrsku a Linz v Horním Rakousku jako živná půda pro komiksové fanoušky. Tak se v Linzi konaly hned dva komiksové comebacky: Gerhard Haderer, zatvrzelý politický karikaturista pro rakouský časopis Profil a pro německý Stern, začal v dubnu 2008 po letech abstinence znovu vydávat Moff, „vytříbený braksešit“ v podélném miniformátu, ve kterém si pořádně bere na mušku místní zvyklosti, stejně jako spolkové politiky.
Po téměř deseti letech tvůrčí pauzy sebrali vedle toho vášniví stoupenci sekvenčního obrazového umění znovu síly k vydání nových čísel komiksového časopisu Unkraut a k tomu, aby akcemi jako komiksovými battles nebo „kitchen drawing“ udržovali místní obrázkovou polévku ve varu. Od roku 2005 vychází mimoto sešit pro komiksovou a obrazovou literaturu Lin_c, vydávající rakouské i zahraniční kreslíře a pořádající komiksové soutěže na školách. Mezinárodně zaměřený byl i ambiciózní festival nextComic, který se konal v březnu v rámci roku Hlavního města kultury Linz09. Umělec Gottfried Gusenbauer, spoluzakladatel Lin_c a ředitel festivalu, samozřejmě při této příležitosti svolal domácí komiksové tvůrce. Vedle Mahlera a Haderera představila například Anna-Maria Jung svoji nedávno ve vázané formě vyšlou knížku Xoth!, pestrý dobrodružný komiksový román, jenž rafinovaně staví na hlavu universum H. P. Lovecrafta. Prezentovaly se rovněž mnohostranná výtvarná/performance umělkyně a karikaturistka elffriede, nezávislý label Tonto z Grazu, na participativním principu spolupráce založený vídeňský kolektiv Murmel Comics a Kriminal Journal, maloformátový sešit, který opravdu úspěšně a velmi vtipně přesazuje princip crime komiksu do vídeňského prostředí.
Jako partner se na přípravě podílel renomovaný švýcarský komiksový festival Fumetto, pozvaní byli mimo jiné berlínští on-line nakladatelé z Electrocomics a další umělci ze Švýcarska, Německa, Itálie, Slovinska a Srbska. Účelem výstav, přednášek, workshopů a pódiových diskusí bylo umožnit širší přístup, který tematizoval také vzájemné vztahy mezi komiksem a filmem, elektronickými médii, designem a módou a tím komiks v každodennosti. „Jde o otevření se komiksu,“ řekl ředitel festivalu Gusenbauer. „V Linzi jsou pro to díky Ars Electronica Center, umělecké univerzitě a silné nezávislé kulturní scéně optimální předpoklady.“ Chybějící komiksovou tradici v Rakousku, která byla potlačena v 50. letech ze strachu před amerikanizací, nevidí proto Gusenbauer jako nevýhodu, nýbrž jako šanci podat nepředpojatému publiku inovativní, interdisciplinární projekty bez toho, že by se prostě jen představily nejnovější knížky, jako je to jinak na příslušných festivalech a veletrzích obvyklé. Tak byly na nextComic tématem i cosplay (kultura kostýmů inspirovaná japonskými manga), počítačová animace a interaktivní kreslení.
Také pro Graz bylo zvolení hlavním městem kultury v roce 2003 motorem pro větší sebevědomí na komiksové scéně. Toho roku se konal nejdříve komiksový festival Tonto, organizovaný skupinou nadšených místních kreslířů, kteří nabízejí nejen experimentální prostor pro obrazové umění pohybující se mimo konvence, ale fungují také, jak již bylo zmíněno, jako malé nakladatelství pro řadu nezávislých komiksů a Tonto časopis. Tonto neustále vystrkuje tykadla za hranice a udržuje plodnou výměnu se srbským umělcem Alexandrem Zografem a skupinou Kuhinja, se slovinskými kreslíři z okruhu časopisu Stripburger, jakož i se švýcarskou komiksovou scénou kolem magazínu Strapazin.
Z otevřeného přístupu se vyvinul neobvyklý koncept, publikovat sešity vztažené k různým tématům, v nichž se z jednotlivých příspěvků nejrozličnějších autorů a kreslířů vytváří narativní oblouk, a tak různé přístupy skrze transpozici umožňují novou vztažnou rovinu a novou interpretaci, jak to popisuje Helmut Kaplan, vedle Eddy Strobla a Michaela Jordana jedna z hlavních osobností, stojících za Tonto. Tak vznikl z prací, které vzešly z workshopů a jamů během komiksového festivalu v roce 2004, 162-stránkový svazek jménem Stormy. Topografie věčnosti (Stormy. Topographien des Jenseits), v němž byly sestaveny příběhy a fragmenty pohybující se v šedých zónách mezi snem, vizí, šílenstvím a skutečností do širšího narativního rámce. Stejně tak funguje i svazek Jack, Mom a ostatní (Jack, Mom und die Anderen), kde jsou shromážděny práce kreslířek a kreslířů ze tří zemí, vzniklé mezi roky 1985 a 2007.
Rozhodně nelze přehlédnout, že se malé regionální skupiny, které se formovaly v posledních letech, rozšiřují do stále větších okruhů. Pořád stejně neúnavně šíří minikomiksy a jsou otevřené amatérským komiksovým autorům každého typu. Avšak kromě toho vychází pořád více profesionálně vytvářených nezávislých grafických románů na vysoké umělecké úrovni, ale i se záběrem pro širší publikum. Například Jörg Vogeltanz právě ve své Edition Prequel společně s autorem Thomasem Ballhausenem vydal Anger Diaries 2: Wired Worlds, další díl skvělé série temných grafických románů, která v ladných, ale výrazných kresbách předkládá futuristicko-paranoidní světový systém, v němž spiklenecké teorie narážejí na lokální politiku. Příkladem pro rozvoj tímto směrem je rovněž řada přiběhů o Frankovi, inspirovaná americkou drsnou školou, od Erika Andary a Christiana Schreinera nebo právě Xoth! od Anny Marie Jung.
Vydávat v Rakousku kvalitní komiksy přesto zůstává z důvodu mizivě malého trhu neuvěřitelně vyčerpávajícím podnikem. Systém podporování stále není k dispozici a neexistují žádné speciální vydavatelské struktury pro komiksy, což produkci malých nákladů kolem tisíce kusů velmi prodražuje. Alespoň s distribucí je to už určitou dobu trochu jednodušší. Místo toho, aby bylo nutné obcházet všechna možná knihkupectví, obstarává velkou část Sebastian Bobrowska, který svojí distribuční společností Pictopia poskytuje cenné služby nejen domácí komiksové kultuře tím, že všechna vydání neúnavně umísťuje do co nejvíce možných regálů, ale dostává mezi lidi také další nezávislá nakladatelství z německy mluvících zemí, jako jsou Reprodukt a Edition Moderne.
Na veřejném televizním kanálu Okto je s pořadem Ka-Puff poprvé k vidění pravidelné vysílání ke komiksům a rovněž fejetony v novinách, kde doposud o komiksech nebyla téměř žádná zmínka, si občas troufnou na nějakou recenzi. V neposlední řadě nabízí dobrou platformu Kabinet slova a obrazu (Kabinett für Wort und Bild) ve vídeňské Museumsquartier, založený roku 2003 Nicolasem Mahlerem, Heinzem Wolfem a karikaturistou Rudi Kleinem a vystavující pravidelně díla vybraných rakouských a mezinárodních komiksových tvůrců. Ti šli dokonce až tak daleko, že komiksy nabízejí k zakoupení přes automaty.
Můžeme tedy předpokládat, že se paní Goldgruberové v Rakousku nechají lépe poučit. Co ale říká Nicolas Mahler, nepopiratelný doyen domácí komiksové scény, o své motivaci? Je to prý už trochu rozhořčení nad zdejší úzkoprsostí, které ho pohání a dává mu látku pro jeho postavičky. Doufejme tedy, že z toho on a všichni ostatní kreslíři komiksů ještě nějakou dobu budou moci čerpat – přinejmenším do té doby, dokud na sebe ještě nechá čekat obecné přijetí komiksu jakožto akceptovaného samostatného uměleckého směru.

Vybrané odkazy:

www.pictopia.at
www.mahlermuseum.at
www.heinzwolf.at
www.spacelove.at
www.tonto.at
www.murmel-comics.org
www.elffriede.net
www.prequel.at
www.mixercomics.at
www.kabinett.at
www.unkraut-comics.at
www.lin_c.net
www.nextcomic.org
www.onlinemoff.at

01.02.2009