Časopis Umělec 2006/3 >> Sýňová dvouletka (sýň - v tiskových materiálech Tina B. výraz pro slovo) | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Sýňová dvouletka (sýň - v tiskových materiálech Tina B. výraz pro slovo)Časopis Umělec 2006/301.03.2006 Jiří Ptáček | reviews | en cs de |
|||||||||||||
Festival současného umění Tina B. měl být nejprestižnější akcí letošního léta. Při jeho návštěvě jsem si ale vzpomněl na dávné přání udělovat za výtvarné umění anticeny jako v jiných umělecksých oborech. Tina B. by kandidoval na titul Fiasko roku.
Liché a sudé roky Tina B. je fiktivní umělkyně a zároveň akronym: This Is Not Another Biennale (Toto není další bienále). Co se týká Čech, veřejnost si pamatuje soupeření dvou pražských bienále a akronym Tina B pravděpodobně chápala podle toho. Jenže slogan „Toto není další bienále“ spíš připomíná pravidlo pouličních rváčů: „Nemáš-li proti komu bojovat, někoho si najdi.“ Organizátoři Tina B. bojovat nemuseli, ale chtěli projevit bojovného ducha. Odmítli bienále, která by si jinak do souvislosti s Tina B. nikdo nedával. Svou roli mohl sehrát i strach, že festival není čím jiným odlišit. Jednak se Tina B. má konat každé dva roky, jednak první ročník ukázal, že se nebude lišit od obou bienálních koncepcí. Možná prezentace menších kurátorských projektů podle klíče „co kamarádi seženou“ doprovodí větší počet společenských akcí, ale to bude tak vše. Můžeme se tedy těšit na sympatické střídání. V letech 2007, 2009 nebo 2011 budeme mít jedno až dvě bienále a v sudé roky pravidelná „nebienále“. Názvy různé, struktury více než podobné. Large and invisible Devadesát umělců se představilo na výstavách různé úrovně. Sound-art v žižkovském památníku skvěle rezonoval v přízračných prostorách státního mauzolea, Velká dvorana Veletržního paláce byla průměrným mixem odlišných koncepcí a výstava s legračním názvem Large/Digital v karlínské tovární hale působila jako záměrná parodie na sebe samu. Jistě, některá díla byla docela „large“, ostatní zase vcelku „digital“. Jenže hala byla „much larger“ a tak se v ní ztrácela i ta „largest“ díla. A protože halu nikdo nezatemnil, „digital“ díla (šlo výhradně o projekce) nebylo vidět. Bezradnou organizaci doprovázelo bídné PR. O Tina B. se příliš nepsalo a kdo nahlédl do tiskových materiálů, všiml si hlavně hemžení gramatických i faktických chyb. Seriózně působil přísun informací ze zahraničí, dokud mezinárodní distributor elektronických pozvánek e-Flux nerozeslal tiskové materiály Tina B. třikrát za sebou. Za tři roky, co jsem klientem této služby, jsem něco podobného nezažil. Copyright „Divoký Východ“ Jestli jsem prozatím napsal, že festival nic neodlišovalo od loňských bienále, jednu odlišnost jsem opomněl. Za Tina B. stál domácí tým - konkrétně občanské sdružení Pražská umělecká budoucnost v čele s ředitelkou festivalu Monikou Burian. Festival nebyl napojen na stát a neměl ani silné zahraniční zázemí. Musel vystačit s podporou domácích sponzorů. Špatná úroveň festivalu tak jako by měla posílit přesvědčení, že doma nedokážeme velkorysejší akce zvládnout. Také důraz na zahraniční prestiž v kontrastu se zanedbáním domácího PR ukázal, že mezinárodní akce v Praze nevznikají kvůli lidem z Čech, ale kvůli exportní image. Post-komunistická Evropa se mění. Tina B. byla ukázkou jednoho typu současného východního „copyright“. Navenek: trendy web, mezinárodní účast, několik šikovných, mladých (tedy levných) kurátorů, mladí umělci a několik celebrit. Uvnitř: málo peněz a produkční bezmoc. A výsledek? Pokud se povede vnitřní stav zatajit, lze venku dál tvrdit, že se povedla jedna „z hlavních atrakcí v kalendáři milovníků umění“ (www.tina-b.com). Vzhledem k tomu, že takových událostí je jako máku, zůstává naděje, že se domácí umělci a kurátoři zúčastní, protože nemají dostatek příležitostí, a ty zahraniční přiláká přinejmenším atraktivní, neprozkoumaná destinace. Řeč fixu Všimli jste si někdy, jakou výpovědní hodnotu mají malé papíry s dodatečnými informacemi, že něco není tak, jak se plánovalo? Lidé od Tina B. si na nich dali záležet. U kolekce penisů a vagín v sekci Peepshow ve Veletržním paláci si pravděpodobně uvědomili, že může kazit mládež, a zvenku na kóji přilepili papír s nápisem „Tina B. PEEPSHOW je přístupná od 18 let“. O kus dál návštěvníci našli vzkazy umělců pro personál („Please keep audio volume at 40“) či omluvu personálu („Omlouváme se, toto promítání je z technických důvodů mimo provoz“). Trofej „blbý a blbější“ pak připadla autorovi čtvrtky přilepené na pultu u kasy. Anglicky mluvícím návštěvníkům nabízela nižší vstupné než původní česká nabídka vedle. Pražští taxikáři a restauratéři prosluli vyššími cenami pro cizince – toto vypadalo jako opožděná snaha o satisfakci. Čekal jsem, že u kasy budou k dostání laciné hodinky a levná šunka... Nebyly. Tyto dodatečné texty výstavy polidšťují. Upozorňují nás, že za uměním stojí někdo podobně neschopný jako my. Tina B. byla příběhem jedné velké neschopnosti. Pochybnosti, že v Čechách dokážeme uskutečňovat prestižní, velkorysé akce, už vedly k alternativám „malého“, „laciného“ a „na koleni“. V tomto čísle Umělce je o nich dlouhý článek. Tina B. byla po dlouhé době prvním pokusem o změnu. Sebevědomí nikomu nezvedla.
01.03.2006
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář