Časopis Umělec 2006/3 >> Cyril Lepetit:O svobodě, Titaniku a zdvořilé nevěře Přehled všech čísel
Cyril Lepetit:O svobodě, Titaniku a zdvořilé nevěře
Časopis Umělec
Ročník 2006, 3
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Cyril Lepetit:O svobodě, Titaniku a zdvořilé nevěře

Časopis Umělec 2006/3

01.03.2006

Jan Suk | interview | en cs de

Cyril Lepetit – le petit – drobný, malicherný, bezvýznamný, nicotný

Znáte to, když se v létě po ostrém pochodu či jízdě na kole zastavíte a podřepnete, abyste prozkoumali zem, a vítr vám prohrábne vaše zpocené pohlaví; anebo když navečer ležíte v přeplněné vaně, pozorujete mírně se vlnící hladinu odrážející mírně zvlněnou realitu, když v tom něco dramaticky protne hladinu vody: a vy si zlehka oddechnete a jen pro sebe se usmějete: vždyť to jsem přece já... toto je Cyril Lepetit a jeho umění. Nepolapitelný, osobní a přímý, přesto všeobjímající a rafinovaný. Flirtér, formalista, frivolně pikantní, jemný, perfekcionalistický – hrozný začátek. Anebo spousta nadýchaných francouzských atributů – práce Cyrila Lepetita jsou fádní, naivňounké, takové bižu současného umění. Vždyť jeho umění není šokující, a dokonce ani kontroverzní. U Lepetita je hranice soukromí a společnosti, umělce a diváka, malého a velkého velice tenounká. Umělec ji však zvládá hravě, bez dotazů, někdy velice suverénně, ale s pokorou. Jeho dílo je velice čisté, přirozené. Svobodné. Řekněme, že jsme svobodní, když druhým nemusíme říkat, co uděláme. Když jim to musíme říci předem, jedná se o poloviční svobodu. Otroctví je pak, když ostatní vědí, co uděláme. Z této definice vychází Lepetit jako naprosto svobodný. To, co dělá, dělá o nás všech, hlavně však osobně. Autenticky. Úžasně jednoduše, objevně a smyslně.
Zejména v jeho raných pracích se velice často ozývá motiv poznávání, prozkoumávání, často formou deníkových záznamů. Ať ve formě kresbiček, 
████ ██ ██ ██ ███ █ ███ ███ █████ ████ ███████ ███ ██ ██████████, ██ ███ ████ ██ █ ███████ ████, ██ ██ ████████ ██ ███ ███████████ ██ █ █████ █████ ███ █████ ██████, (████████ ████ ███████ ███████ ██████) ███ ████████ ██ ██████ ██████ ████ ███ █████ ██████’█ ████. ███ ██████ ████ ████ ███ ███████ ███ ██████ ██████ ██ █ ████ ██ ████ ████ ████ █████ ███████ █████████ – ███ ████████ ██ █████ ███ ███████, ███ █████ ████ ████. Poměrně konfesionální charakter mají jeho videa, zejména While my hormones are working, I take care of the rest (Zatímco mé hormony pracují, já se starám o ten zbytek), které je kolážovitou formou autorovým svědectvím o příběhu objevování lásky, o hledání sebe sama.
Klíčovým momentem Lepetitova díla je přechod k intervenci; umělec není vyhraněným performerem: jeho instalace/akce/intervence/sochy-objekty/videa berou v potaz okolí a (náhodné) diváky – účastníky. Nejklasičtějším důkazem je variovaná akce Respectful Infidelity: the Ceiling of Art (Zdvořilá nevěra: strop umění), která spočívá v tom, že autor vyzve diváky a vleže maluje jejich nad ním se tyčící (imaginativní) klín na plátno umístěné mezi jejich nohama. Předcházející díla, např. Help Yourselves (Nabídněte si) či Bum Banger (Řiťopich) již zcela jasně prokazují autorovu intervenční a pozorovatelskou citlivost přenesenou na reálie každodenního života. V první zmíněné práci jsou diváci de facto pouze svědkem instalace nahých statistů do skleněných tubusů; ti jsou obsypáni slanými pusinkami a na vernisáži jsou svlékáni konzumací pusinek publikem. Bum banger je pak instalací toliko pro publikum. Jedná se o houpačku umístěnou v nižší místnosti tak, aby při maximálním vychýlení hlava jednoho z houpaných pronikla do podivného otvoru. 
███ ████ ██████████ ███ █████ ███ ██████ ███ ███████████ ████ ███ “████.” ███ ███████ ███████ ██ ██ █ ███████ ██████-████████ █████ ████ ██ ███████ ██ ███ ███ ████ █ █████ ██ █████ █████. ███ ████████ ███████████ ███ █████ ████████ ██████ ████████ ████████ ███████████ ███ ████████. █████ ████████ ███ █████ █████████, ███ ████████ ██ ██████ █████████ █████ ██ █ ██████ ███████ ██ ███ ██████. ██ ███ ███ ██ ███ █████████, ████ ███ ███ █████ ██ █████, ███ ████ ███████ ███████’█ █████ ██ ███ ██████, █████ ██ ██████████ ████████████ █████ ████ ████ ███ █████, ███ █████ ████ ███ ██████ ██ ████ ██ ███████ ████ ████ █████████.
Možná v tom je zřejmě největší Lepetitův přínos: nicotným gestem, zdánlivě bezvýznamným, avšak autentickým popichováním vhání čerstvý vzduch do sešněrovaných galerií, čímž jen dokazuje, že umění nemusí mít vždycky řešení.

Čím se v současné době živíš?

Vystavuji svá díla, částečně také promítám v kině Curzon Soho v Londýně a občas působím jako hostující pedagog na uměleckých vysokých školách. Myslíš si o sobě, že jsi francouzský umělec?

Oui et non. Záleží na momentální situaci. Ano, francouzská kultura je mojí součástí; narodil jsem se ve Francii, moje rodina tam stále žije, stejně jako spousta lidí, se kterými spolupracuji. Vždycky jsem ale toužil odjet a objevovat, co je za obzorem. Vyrostl jsem v Normandii, z okna mého pokoje bylo vidět moře. Mám spousty vzpomínek na dívání se na moře: bývalý zaoceánský přístav, imigrace do Ameriky, poslední zastávka Titaniku. Myslím, že jsem tehdy snil o tom, být někde jinde. Zní to banálně, ale myslím, že to částečně vychází z toho, jak mne ten horizont přitahoval: něco podobného prázdným pocitům, které ve vás vyvolají Yves Kleinovy malby. Když mluvíme o Titaniku; roku 1993, když jsem dokončoval univerzitu, jsem byl pozván do Belfastu, do města, kde byl Titanik sestrojen, což jsem samozřejmě tehdy nevěděl. Byla to pro mne velice důležitá zkušenost, jak v lidském rozměru, tak v tom, že jsem musel své záměry vysvětlit v cizím jazyce neznámým lidem s odlišným kritickým pohledem. Domnívám se, že mi to pomohlo objevit zcela jasnou pravdu, že umění se neomezuje pouze na kontext, ve kterém vzniká. Ale abych se vrátil k francouzskosti svého umění: vyjma táborů, které jsem prožil v bretaňském Pontaveu, jsem vyrůstal s přesvědčením, že všechno se děje jen v Paříži, v tom „šumivém“ městě, kam spousta umělců proudila na počátku minulého století tvořit svá veledíla. Tuhle dobu jsem si vždycky spojoval s bohémským životem a sexuální svobodou: modernu. Po univerzitě jsem v Paříži žil tři roky, od roku 1996 do roku 1999. Umělecká Paříž se ukázala poměrně tradiční, zkostnatělá. Galerie a instituce vystavovaly většinou velice zajímavá díla, ale jejich autory byli významní mezinárodní umělci. Velice málo francouzských galerií podporuje mladé umění. Posledních sedm let ve Francii nežiju. Na druhou stranu o to detailněji objevuju francouzskou literaturu a filosofii. Život v odlišné kultuře vás nutí mnohem opatrněji nahlížet na kulturu, ze které pocházíte. Myslím, že to je proces, který pomůže navrátit realitě její složitost. Což mne vede zpátky k mému výzkumu: rád přirovnávám svou práci a to, že pobývám v zahraničí, k učení se novému jazyku. Vychází z potřeby zkušenosti, touhy být někým jiným. Převrácením myšlení, gramatických struktur, ustálených konceptů se naskýtá možnost pocítit svobodu: být přeměněn. V tomto smyslu souhlasím s Helen Chadwickovou: „Můžete se proměňovat podle toho, co zkoumáte.“ Takže teď vlastně nevím, kam patřím. Napadá mě mnoho míst podstatných pro mou identitu, i když na některých jsem pobýval jen krátkou dobu. Podstatné je, co přinesla mně coby fyzické osobě. Ale jak už jsem říkal, s francouzskou uměleckou scénou jsem v kontaktu, stále spolupracuji s některými francouzskými kurátory a kritiky. Konečně bych také rád dodal, že mám rád svůj republikánsko-libertariánský (pozn. indeterministický – zastávající názor o absolutní svobodě vůle) životopis, kde školy nemají nic společného s církví. Má rodina pochází ze stejného města jako spisovatel Jules Barbey D’Aurevilly. Základní škola byla pojmenována po socialistickém premiérovi Leonu Blümovi, státní vysoká škola nesla jméno Denise Diderota a maturitu jsem neudělal na lyceu Jean-Francois Milleta. Existuje v tvém díle něco jako bod zvratu, klíčový moment nebo zásadní práce?

Bod zvratu se patrně týká principu svobody, nekonečného pokusu o znovuvynalezení sebe sama… takže všechna má díla jsou klíčová… protože prostě vždycky přijde konec. Odkud ponejvíce čerpáš inspiraci?

Při vytváření projektů nebo při zasazování akcí do kontextů vypůjčených z reality vytvářím situace, kterým říkám „vyfantazírované“. Jsou o povaze a složitosti chtíče, jinými slovy o sexualitě. Mám rád slovo sexualita pro jeho přímý vztah k tělu, k objektu touhy. Právě podstata chtíče a lidského chování jsou předmětem mých prací. Ve svém díle se snažím zdůraznit zodpovědnost každého jednotlivce, i umělcovu, za mechanismy jejich chtíče. Velice často tvořím časosběrné performance a filmy zapojující diváky nebo veřejnost, zdůrazňující jejich chtíče stejně jako můj vlastní. Proces tedy hraje v mé tvorbě ústřední roli. A tak ve snaze o spravedlnost, nebo možná jen z touhy přiblížit se ostatním, se sám do těch procesů a situací zařazuji také. Moji práci vyživují různé vlivy kulturních spekter, která jsem poznal, a četné reakce publika, kterému je umožněno zasahovat-reagovat v mých instalacích a akcích. Například Hairy Exhibitionist (Chlupatý exhibicionista) byl vytvořen v kontextu asijské kultury. Ve Francii, Kanadě, nebo Velké Británii jsem vytvářel díla nová – Exotism, Cousin Chocolat, Fontaine Chantante (Exotismus, Čokoláda sestřenice, Zpívající fontána) – inspirovaná morálním nebo sociálním chápáním vlasů, mužnosti a cizích těl v kontextu daných kultur. Mé reflexe a výzkum byly vždy ovlivněny osobním přístupem k existenci ve vztahu k lidem, se kterými žiji a spolupracuji, a kontextem, ve kterém dílo vzniká. Toto jsem se snažil zviditelnit ve své knize Respectful Infidelity (Zdvořilá nevěra) a ve svém filmu While my hormones are working I take care of the rest (Zatímco mé hormony pracují, já se starám o ten zbytek). „Jsem jen bezvýznamným fragmentem, když se nevztahuji k fragmentům jiným“ (G. Bataille v Les larmes d’Eros – Erotovy slzy) je citát, k němuž se často vztahuji v kontextu participativního umění. Reakce publika sytí mou představivost. Komentáře diváků, kritiků, lidí, se kterými se bavím, to vše je pro mne důležité. Líbí se mi představa, že se podílím na historii umění v mezinárodní nebo „globální“ diskuzi uměleckého světa, jestli nějaká vůbec existuje. Je to samolibá víra, nebo pouhá nezbytnost? Nebo prostě „jsem jen bezvýznamným fragmentem, když se nevztahuji k fragmentům jiným“. Snažím se o to i v programu International Exhibitionist, který jsem zinicioval v Londýně (Curzon Soho cinema, www.international-exhibitionist.org). Můj vlastní život, osobní umělecká praxe a „aféry“ mají na mou tvorbu silný vliv. Dalšími podstatnými pojmy v mé práci jsou i nevinnost a naivita. Mnohé z mých participativních prací pracují a pohrávají si s jistou naivitou publika. Na začátku akcí publikum nezná moje úmysly, takže využívám svou předstíranou nevinnost a jejich předpokládánou naivitu k naplnění svých vlastních cílů, svojí „touhy“. Ve příštích projektech bych chtěl prozkoumat, nakolik je možné tvrdit, že hypoteticky osvobozený obraz těla je často používán jako iluze sexuální svobody. Redefinice morálních hodnot, kategorizace sexuálního chování, izolace těch, kdo jsou považováni za perverzní, nebo popírání práva na odlišnost se stávají politickými otázkami a vlastně i součástí politické agendy jako hledání neboli redefinice normality. Vznikla poptávka po návratu k naivitě: po falešné nevinnosti a vybrané ignoranci. Loni jsi měl výstavu v londýnské ICA. Co jsi tam prezentoval?

Byl jsem přizván, abych se zúčastnil výstavy London is in Six Easy Steps: Six Curators, Six Perspectives (Londýn je v šesti snadných krocích: šest kurátorů, šest pohledů). Čtvrtou část této výstavy kurátoroval Guy Brett a nazývala se Anywhere in the World: David Medalla’s London (Kdekoli na světě: Londýn Davida Medally). Byl jsem požádán abych pro tuto výstavu vytvořil oslavnou sochu sebe sama. Měla podobu mumie ležící na boku, něco jako mužská postava Olympie. Kromě toho, že byla vytvořena z obinadla, byla ­ozvlášťněna erekcí a tím, že ležela na kraji plexisklové truhly. V truhle byl odlitek mé ruky se vztyčeným malíčkem a dvě miniatury představující mou osobu, odkazující k performancím z posledních několika let: The fakir and his bed a Hairy exhibitionist (Fakír a jeho postel a Chlupatý exhibicionista). Cílem mého účinkování na této přehlídce byla performance nazvaná Respectfull Infidelity: the Ceiling of Art (Uctivá nevěra: Strop umění), která se konala v podvečer 9. září. Tuto akci rozvíjím už více než tři roky a cítil jsem, že pozvání do ICA bylo odpovídajícím kontextem pro její další uskutečnění. Také mě lákala možnost zanechat za sebou nějakou stopu z této akce na tamních zdech. Na pozvánce k performanci jsem byl vyfocen před katedrálou Sv. Petra se svým dvojníkem. Moje dvojče a já jsme na obrázku fyzicky identičtí, jenom jsme odlišně oblečení. Jeden z nás je oděn velice čistě a klasicky, má černé kalhoty a bílou košili, avšak na vrchu má modrou bundu – beuysovskou, nebo takovou jakoby neprůstřelnou. Druhý má na sobě pakistánský salwar kameez. Společně držíme bílé plátno, to plátno, které bude použito na stropní malbu v ICA. V den performance seděl první z nás, černokalhoťák s bílou košilí a beuysovskou bundou, ve výstavním prostoru a četl divákům úryvky z knihy Respectful Infidelity. Když skončil, převzal iniciativu ten druhý, začal se pohybovat mezi diváky a nabízel ovoce z podnosu (víno, fíky, jahody). Celý výstavní prostor byl přeplněn sochami překypujícími barvami a velkými tisky na zdech. V tlumeném osvětlení publikum postávalo a poposedávalo mezi vystavenými díly kolem čtverce drahého koberce umístěného uprostřed místnosti. Bodové světlo a girlanda z květin umocňovaly geometrický tvar pokrytý rudým hedvábím. Objekt mohl být luxusní postelí nebo arénou (arénou pro volný zápas duchů Marcela Duchampa a Josepha Beuyse, který se konal na zakončení výstavy – David Medalla jako Marcel Duchamp a Adam Nankervis jako Joseph Beuys). Poté, co jsem divákům nabídnul ovoce, jsem rozvážně vybalil malířskou soupravu na postel. Oblečen v salwar kameez jsem se postavil a rozhlížel se po divácích. Přestože bylo publikum početné, atmosféra byla klidná a po chvíli se ještě více ztišila. S neposkvrněným plátnem v rukou jsem po jednom pohlížel všem přítomným do očí. Náhle jsem se ocitl v očním kontaktu s jednou ženou a vyzval ji, aby přistoupila ke mně, do středu hedvábného čtverce. Poprosil jsem ji, aby se postavila rozkročmo, a umístil plátno do jejího rozkroku. Potom jsem stejným způsobem očima vybral muže, kterého jsem postavil do stejné pozice jako ženu, takže stáli těsně proti sobě. Nabídl jsem oběma víno a připili jsme si – trochu vína jsme rozlili i divákům – nechal je spolu hovořit a lehl si na zem. Ležíc na zemi, ocitl jsem se tváří tvář klenbám vytvořeným jejich těly nade mnou. Pomalu jsem začal nanášet barvu na plátno držené dívkou. Zareagovala na kontakt štetce s povrchem plátna a hledala mé oči, aby si ujasnila, k čemu se chystám. Vyměňovali jsme si pohledy a úsměvy s každým dotekem štetce. Plátno bylo citlivou vrstvou mezi mnou a onou osobou. Byl jsem odpovědný za každý pohyb, každé gesto. Pohledy a myšlenky protínaly pomalý proces malby. Obyčejnost a fantasie se přiblížily více než kdykoliv předtím. Cítil jsem, že pocit trapnosti nebo obscénnosti celé situace naprosto zmizel jak z myslí zúčastněných, tak diváků. Se stejným úsilím jsem přenášel svoje soustředění z ženy na muže, dokud jsem „stropní malby“ nedokončil. Co jsi vytvořil po přehlídce v ICA a na čem pracuješ teď?

Rád se vracím ke stejným pracem vícekrát. Přistupuji k nim z různých úhlů, rozvádím je, experimentuji s novými možnostmi a touto cestou se posouvám k novým horizontům. Právě Strop umění je jednou z prací rozvinutých v sérii: série různých způsobů maleb, v různý čas, s různým vztahem k modelům, ženám a mužům, lidem, které zahrnuji do svých prací používáním odlišných přístupů a postupů. Víc a víc se zajímám o rozměr, který tato série nabírá, když se dívám na obrazy, které vznikly, nebo na videa vzniklá z kontextů a postupů, za kterých byly stvořeny. První malbu jsem uskutečnil v bývalém kostele Sv. Ambrože v římském židovském ghettu. Od té doby jsem je maloval několikrát, v Belfastu, Saint Sauveur Le Viconte (Francie), Helsinkách, Huesce (v Aragonu), Québecu, Liverpoolu, ICA v Londýně a letos v lednu v New Yorku v Leroy Neiman Gallery, na Columbia University, pro výstavu Daily Noise (Každodenní hluk). V New Yorku jsem rozdělil galerii velkým bílým plátnem. Jedna část místnosti byla potemnělá, ve druhé svítilo silné bodové světlo. Naboso, s rozpuštenými vlasy a ve svém salwae kameezu jsem vyzval mladou Mongolku a mladého Jihoameričana, aby mne následovali do osvětlené části galerie, za „promítací plátno“. Nabídl jsem jim po malém červeném jablku ze zahrady mých rodiču v Normandii. Poté jsem si lehnul a maloval. Vrhali jsme stíny na bílý závoj rozdělující prostor. K tomu hrál kus, kterému říkám Mermaid song (Píseň mořské panny). Skládá se z ženských a částečně mužských hlasů, které se vyjařují k následujícím otázkám: co to znamená někoho svádět a jak se to dělá? Svést z cesty... přitáhnout se blíže smrti.... slasti nepoznaného, neznámých míst... co znamená nebo představuje otevírání tvého světa, hodnot, života a těla někomu jinému? Proces a čas korespondující s tvorbou malby jsou pro mě stejně základní jako celkový výsledek na plátně. Velice důležitý je čas, ve kterém nechávám dost prostoru publiku, aby do díla promítlo vlastní myšlenky. Proto teď pracuji na sérii videí věnovaných každé ze stropních maleb. Jeden z mých nápadů je postavit snové lešení. Lešení bylo klíčem pro mé stropní malby v Helsinkách. Za použití lešení jsem maloval celé odpoledne – začal jsem na zemi a pomalu se vypracovávával ke stropu. Sedm podlaží, sedm různých časů, sedm vztahů, sedm odlišných lidí, sedm jiných maleb. Jaké jsou tvé další plány?

V akcích a filmech stále pracuji s obrazy publika, ale už jinak než u prvních instalací. To, co vnáším do jádra instalace manipulací obrazu publika, bych chtěl více rozvinout ve svých příštích projektech. Také předpokládám, že začnu dělat na nové knize svých kreseb. A konečně ještě zpracovávám videa z ICA a mé Naivní výstavy z Cardiffu v loňském roce. Přemýšlel jsi někdy o tom celovečerním filmu? O čem by byl?

Přemýšlím o něm stále častěji. Uvažuji o tom, že bych všechna svá videa použil v novém projektu, který chystám pro Norsko. Bude z toho výstava, nebo film? Takže nyní pracuji na několika různých věcech. Kontext rezidenčního pobytu je skvělá příležitost něco z toho uskutečnit. Možná to bude v Praze, jsem si jistý, že to tu bude inspirativní. Na jaře jsem vydal na dvou DVD všechny své filmy – kompilaci filmů 1996–2003 a současnější práce. Fungují trochu jako internetové stránky. Stejně jako kniha je pro mě důležité DVD – je zde patrný vývoj mých myšlenek a tužeb a zároveň zbývá dost prostoru pro diváka, aby si vytvořil vlastní cestu, jak číst moje práce. Jak bys jednou větou vysvětlil obyčejnému vesničanovi, co děláš?

Je to flirtování s podstatou a složitostí touhy: o něčem, co nemá řešení.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…