Daniela Baráčková

Na sklonku loňského roku se Daniela Baráčková stala obětí kulturního bulváru, když její pedagog Jiří David upozornil na podobu mezi jejím videem a projektem Replaced Barbory Klímové. Záznam z rušné newyorské ulice, na níž Baráčková rozpažila podobně jako Jiří Kovanda o tři dekády dříve v Praze, se opravdu podobal remakům pěti performancí, za které Klímové obdržela Cenu Jindřicha Chalupeckého. To Jiřímu Davidovi stačilo, aby Klímové projekt označil za odvozený. Přestože se ukázalo, že šlo o nepodložené obvinění, kauza přinesla Baráčkové nežádoucí věhlas. Nežádoucí proto, že vytvořila zajímavější díla. Když Baráčková (nar. 1981 v Boskovicích) přišla na pražskou VŠUP, zajímalo ji rozmisťování textů na veřejná místa. Na venkovní zdi domů za městem psala výroky, jaké slýcháme odmalička, považujeme za moudré a v lepším případě časem zjistíme, že pouze fixují moc všeznalého selského rozumu („S tím nic nenaděláš“, „Život se s nikým nemazlí“ aj.). Na myslivecké posedy pro změnu umisťovala holé věty související se životními hodnotami nimrodů. Pěstovala tak svůj smysl pro ironii a brzy jej uplatnila ve videu. V nahrávkách Carrefour (2005) nebo Pamětní deska (2006) použila skrytou kameru v situacích, kdy se lidé sami usvědčují z hlouposti a maloměšťáctví. V obou našla ten pravý „důkazní materiál“, na druhou stranu až příliš divácky vděčný. Poodstoupit od přímočaré ironie se jí ovšem začalo dařit v inscenovaných videích. Také ta bývají krátká a soustředěná na velmi jednoduché akce. Autorka si v nich vždy vyhrazuje hlavní roli. Například ve Vzpomínáme (2005) imituje klavírní prstoklad na zděné zídce pod pamětní vitrínou. V Srp (2005) dlouhou dobu žne trávu v koutu mezi dvěma zdmi a chaotický obraz ve videu Gumák (2005) zas kopíruje její skákání přes potok v jedné gumovce. Na vyprávění bizarního erotického zážitku z dětství je založeno statické video Tramp (2005). Právě v těchto videích Baráčková vyměnila ironii za temný, mrazivý a přesto situační humor. Ve všední realitě náhle nepotřebuje vyhledávat absurdní situace, ale jen výzvy k činnostem. Mají-li nějaký důvod nebo cíl, pak jej nemusí znát ani ona. Asi jen Tramp je výjimkou, protože muži, který kdysi v noci vešel do táborové chatky a hladil koženou rukavicí nahé dívčí tělo, je video věnováno jako vzkaz do záhrobí. Je tu snad jeden signál, díky němuž bychom mohli těmto filmům rozumět o něco víc. Je jím něco tak běžného jako vlastnictví kamery. Ta mění naše možnosti prožívat věci kolem nás, přidává možnost „udělat něco pro ni“. Proč ale Baráčkové videa nepřijdou na Youtube jako tisíce jiných „dělaných pro ni“? Asi proto, že navzdory všemu humoru obsahují i vážné svědectví. Prostředí nekonečné virtuální zábavy by je devalvovalo, vzalo by jim šanci podat morbidní hru jinak než jako patologický příznak, všednost jinak než jako banalitu… třeba jako touhu poznat kousek ze sebe a kousek toho, čemu říkáme „o sobě navzájem“. Slibné je v tomto ohledu video Pavel a pa-nelák (2006). Patří do pozorovatelské linie Carrefouru a Pamětní desky. Ke chlapci v teplákách, podivně se komíhajícímu při poslechu rádia, už ale Baráčková nepotřebuje být ironická. Je k němu stejně pozorná jako k větru ohýbajícímu topoly a sklovině normalizačního věžáku. Zdálo se mi, že z ní roste zajímavá videoumělkyně. Nedávno začala malovat.

01.02.2007