Darina Alster

Napiš, že jsem bisexuálka, že jsem úchylák, že ráda fetuju a že jsem kurva, to taky napiš!

Ve svých performancích mění Darina Alsterová pohlaví, rozdává se, hledá dvojence. Pomáhá jí přitom její přirozený exhibicionismus a fyzická krása. Zve přihlížející do svého soukromí a dál do světa archetypů, kde jsou androgynita a převtělování samozřejmé věci. Když se zrovna nemiluje, pokouší se vytvářet, rušit a přenášet hranice. Dělá to pomocí sexu, telepatie, drog a performancí. Říci rušit hranice vlastně v Darinině případě není úplně přesné, protože skoro žádné hranice nemá. Její zaměření na typ přítomné energie spíše než na to, co většina z nás považuje za celkem zjevnou realitu, se projevila v akci Konkurz. Podala si inzerát na vlastního dvojníka, který se měl v určenou dobu dostavit do její improvizované kancelářičky. Darina byla asi jediná, kdo byl přesvědčen, že se jí ti lidé opravdu podobají. Jindy se na Václavském náměstí pokryta bižuterií jako nádherný oživlý poklad, po kouskách rozdávala kolemjdoucím. Přeměnu jedné osoby v jinou předváděla ve své práci Okno. Pečlivě se před očima kolemjdoucích všemi dostupnými prostředky maskovala, až dosáhla zjevu křečovité paní obývající radiátor v Lynchově Erasure Head. Snaží se ale také vydestilovat z toho chaosu nějaký řád. Daří se jí to pomocí kreseb, kosmických systémů, eklektické filosofie, kam zahrne i mysticismus, kabalu, budhismus, magii i útržky věd. V této směsi nachází ujištění, že energie se vyrovnávají a co kdo udělá, to se taky vrátí. „Když někoho nenávidíš, tak se mu fakt něco hnusnýho stane.“ A Darina ví o čem mluví a skutečně odpouští i těm, které předtím honila s nožem. Měří a vymezuje prostory, ve snaze roztřídit nezvladatelnou realitu. Zviditelňuje v nich energie pomocí provázků. Staví krychle, ty ideální nádoby na rozum, a kousky chaosu do nich třídí podle různých klíčů. Se stejnou posedlostí se dlouho pokoušela pochopit čas. Po dva roky ho měřila, zaznamenávala, ukazovala ostatním. K narozeninám mi věnovala pár minut svého času, několik lístků papíru ve tvaru jízdenky, každý z nich oražený tramvajovým automatem. Po minutě. V práci Techno mluví čtyřicet hlasů současně. Opět pracuje s rytmem, emocemi zabudovanými v hláskách a slabikách sestříhaných sdělení, s vystupováním řádu z nakupeného chaosu. Hlasy k Technu nasbírala během provozování své Zpovědnice. Do bedýnky se třemi kójemi vstupují tři osoby, ta uprostřed naslouchá hodnému i zlému hlasu, který k ní promlouvá z obou stran zároveň. Darininým podhoubím jsou silné emoce, sálají z její osoby, ovládají její osudy a prosakují jejími projekty. Je pro ni přirozené silně vnímat rytmus, zpívat a prožívat poezii, dokonce i tu špatnou. Používá silná slova a koncepty, jakými jsou láska a vražda, dobro a zlo, dávání a braní, konstrukce a destrukce, život a smrt. A to nejen ve svých performancích – například organizace vlastního pohřbu –, ale i v životě. Po tom, co ozdobena svými nejkrásnějšími šperky pohřbila svou mámu ve Stromovce, viděla jsem ji fyzicky umírat na pláži ve Valencii. Seděla uprostřed kaluže krve a neplakala. Za dva dny už tančila pod ohnilými pomeranči sufijský tanec na počest pohřbu svého trička. Se svou sexualitou pracuje jinak než feministky – není tam totiž intelektuální odstup ani záměrné komentáře ke společenským konstrukcím. Jde o sexualitu jako sílu podobnou radioaktivitě, která neadresně zasáhne vše a všechny okolo. Jako když o svých pocitech huláká do telefonu na veřejných místech, svléká se pro psi v útulku nebo umírá láskou pro několik bytostí současně. Její tvorba je zrovna tak intuitivní, spjatá s Darininým sebespalujícím životem, jejími sklony a vášněmi. To se příliš nenosí, zvláště v době, kdy tři čtvrtiny uměleckého provozu tvoří reflexe umění v zastoupení kurátorů a uměleckých kritiků – a tohle klišé si neodpustím –, jejichž převážná část jsou muži. A to muži z generace, pro niž je stále měřítkem Joseph Kosuth. Z jejich pohledu se pak opravdu Darininy výrobky mohou vypadat naivní a upatlané. Letos absolvovala na AVU s pěkným videotarotem. Dvacet dva příběhů odpovídajících dvaadvaceti tarotovým symbolům se odehrává současně. Na obrazovce se ale přehrává vždy jenom ten, kterého se divák dotkne prstem. Jde o komentář k paralelnosti světů, kterou Darina bere jako fakt, který se nedá pochopit, dá se však přijmout. „Fascinuje mě propojovat nejnovější technologie s nejstaršíma médiema. Tarot, psychologický vykladačství, performance pro video, čili film a dotykovej monitor, prostoupení hranic mezi technikou a dotykem, kdy jako dítě ukážeš: Tady!“ Darina Alsterová je agentem podvědomí. Rozumu přisuzuje roli sportovního komentátora, který sleduje fotbalový zápas a myslí si, že je největší odborník a že vše určuje a ovládá, ale přitom je vláčen událostmi a nestíhá okomentovat to, co se před ním odehrává. Potom hrozí šílenství, komentátor to vzdává a odchází ze scény. Takže aby ses nezbláznila, musíš přestat brát svůj rozum tak vážně, říká Darina a pomalu si balí jointa. Tvorbu používá jako zkratku mezi svým podvědomím a divákem. Komentátora rozum nechává stát venku, a proto by ani účastníci jejích akcí při jejich posuzování s tím svým neměli příliš počítat. Mnoho s ním nepořídí.

01.03.2007