Časopis Umělec 2009/1 >> Georges Didi – Huberman: Proti nezobrazitelnému Přehled všech čísel
Georges Didi – Huberman:  Proti nezobrazitelnému
Časopis Umělec
Ročník 2009, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Georges Didi – Huberman: Proti nezobrazitelnému

Časopis Umělec 2009/1

01.01.2009

Karin Rolle | review | en cs de es

Tématem francouzského filozofa a historika umění Georgese Didi – Hubermana (* 1953) je citlivost vztahu mezi dějinami a uměním. Jeho Obrazy navzdory ( Bilder trozt allem ) jsou písemným vyjádřením nesouhlasu se zákazem zobrazování radikálního prohřešku proti lidskosti, jímž byl holocaust. Huberman nesdílí obvyklou skepsi spojenou s obrazovým vyjádřením a ani ustálené pojetí Šoa jako čehosi nepředstavitelného, a proto nevhodného pro obrazové ztvárnění. Prodchnut soucitem apeluje: z dějin je třeba znovu a znovu rvát obrazy.
Fotoaparát schovaný na dně kbelíku. Tajně se v létě roku 1944 dostane do koncentračního tábora v Osvětimi. Bere jej k sobě řecký Žid Alex, člen zvláštní jednotky židovských vězňů, pověřených výkonem masového ničení. V následujících minutách vzniká série čtyř fotografií. Dva záběry zachycují denní rutinu „zvláštního komanda“: Vidíme příkopy vyhloubené pod širým nebem, v nichž jsou spalována lidská těla. Hromady se jich povalují na zemi jako zdechliny, zahalené v omamném kouři. Tyto snímky Alex pořizuje z úkrytu v krematoriu. Pak se otočí a pohlédne směrem ven. Následuje další výjev jako z pekla: Nahé ženy jsou na cestě do plynových komor. Vznikají dva rozostřené záběry. Alex se potom vrací a svitek filmu předává ukrytý v tubě se zubní pastou do rukou polského odboje.
Snímky bylo možné spatřit před sedmi lety na pařížské výstavě fotografií z koncentračních táborů nazvané Mémoire des camps. Většina záběrů byla vytvořena pachateli; zachycují vězně, dokumentují výstavbu táborů či výsledky „lékařských experimentů“. Proti nim stojí obrazy osvobození a konečně i ojedinělé výpovědi obětí, jako je tato.
Fotografie pocházejí ze světa, který měl, dle vůle vykonavatelů nacismu, zůstat nespatřen. Tábory byli určeny k rozsáhlému vyhlazení evropských Židů. Vyhlazení neznamenalo „pouhé vraždění“. Cílem podlého plánu konečného řešení bylo Židy zlikvidovat a nezanechat žádné stopy: Těla byla zpopelněna, zbylé kosti semlety, popel rozptýlen po okolí a v konečném důsledku byla zničena i samotná místa, kde se vraždění odehrálo. Krematoria v Osvětimi byla po porážce Německa vyhozena do povětří. „Znovu šlo o to, aby se Osvětim stala nepředstavitelnou.“
Georges Didi – Huberman nás vyzývá k zobrazování nepředstavitelného, k záchraně oněch střepů paměti z trosek obrazů a slov. Podrobně popisuje čtyři fotografie a skutečnost, kterou zachycují. Odmítá „francouzské myšlení“, pro něž je typická skepse vůči reprezentaci. Hrůzy holocaustu překračují meze lidské představivosti. Každý pokus pojmout toto neuchopitelné slovy či obrazem tedy hraničí se zlehčováním a lží. Šoa je možné pochopit jedině cestou zákazu obrazů. To tvrdí psychoanalytik Gérard Wajcman spolu s novinářem a filmovým režisérem Claudem Lanzmannem. Ve svém devítihodinovém dokumentárním filmu Šoa, pojednávajícím o táborech hromadného ničení a „Akci Reinhart“, Lanzmann nepoužil žádný dobový obrazový materiál. Skeptický postoj vůči zobrazování je jistě hodný respektu. Zároveň však má také řadu slepých míst.
Zastánci nezobrazování se totiž ocitají nebezpečně blízko postupům samotného nacistického režimu. Dál nechtěně přispívají k zahlazování stop po židovském národě v Evropě. Také revizionističtí myslitelé se zákazem obrazů souhlasí. A popírači Robert Faurisson či Udo Walendy považují zákaz zobrazování za doklad toho, že holocaust neexistoval.
Georges Didi - Huberman žádá, aby byla minulost přijata se zodpovědností. Děs Šoa nás přivádí na hranice toho, co si lze myslet a představovat. Spolu s Hannah Arendt trvá Huberman na tom, že právě tehdy, dostane-li se myšlení do úzkých, je třeba myslet dál a zaměřit se v uvažování jiným směrem. Je naší povinností vůči deportovaným, abychom byli v obraze. Proto musíme snímky přijmout a zabývat se jimi navzdory skutečnosti, že svět, v němž žijeme, je množstvím obrazů již bezmála zadušen. Tyto fotografie jsou důležité, protože otevírají cestu specifickému způsobu porozumění. Neumožňují sice dokonalé zachycení holocaustu, zato nám však dovolují spatřit drobné detaily komplexní skutečnosti, a tak ukazují „okamžiky pravdy“.
„Navzdory všemu mít představu o tom, co se stalo“ – to je silné poselství Hubermanovo. Jeho svědectví si nás získává průrazností, s níž na místo skepse vůči vyobrazenému staví „etiku obrazu“.

Georges Didi – Huberman, Bilder trotz allem. Nakladatelství Wilhelm Fink, Mnichov 2007, 260 stran, cena 29.90 Euro




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…