Časopis Umělec 2009/1 >> Georges Didi – Huberman: Proti nezobrazitelnému | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Georges Didi – Huberman: Proti nezobrazitelnémuČasopis Umělec 2009/101.01.2009 Karin Rolle | review | en cs de es |
|||||||||||||
Tématem francouzského filozofa a historika umění Georgese Didi – Hubermana (* 1953) je citlivost vztahu mezi dějinami a uměním. Jeho Obrazy navzdory ( Bilder trozt allem ) jsou písemným vyjádřením nesouhlasu se zákazem zobrazování radikálního prohřešku proti lidskosti, jímž byl holocaust. Huberman nesdílí obvyklou skepsi spojenou s obrazovým vyjádřením a ani ustálené pojetí Šoa jako čehosi nepředstavitelného, a proto nevhodného pro obrazové ztvárnění. Prodchnut soucitem apeluje: z dějin je třeba znovu a znovu rvát obrazy.
Fotoaparát schovaný na dně kbelíku. Tajně se v létě roku 1944 dostane do koncentračního tábora v Osvětimi. Bere jej k sobě řecký Žid Alex, člen zvláštní jednotky židovských vězňů, pověřených výkonem masového ničení. V následujících minutách vzniká série čtyř fotografií. Dva záběry zachycují denní rutinu „zvláštního komanda“: Vidíme příkopy vyhloubené pod širým nebem, v nichž jsou spalována lidská těla. Hromady se jich povalují na zemi jako zdechliny, zahalené v omamném kouři. Tyto snímky Alex pořizuje z úkrytu v krematoriu. Pak se otočí a pohlédne směrem ven. Následuje další výjev jako z pekla: Nahé ženy jsou na cestě do plynových komor. Vznikají dva rozostřené záběry. Alex se potom vrací a svitek filmu předává ukrytý v tubě se zubní pastou do rukou polského odboje. Snímky bylo možné spatřit před sedmi lety na pařížské výstavě fotografií z koncentračních táborů nazvané Mémoire des camps. Většina záběrů byla vytvořena pachateli; zachycují vězně, dokumentují výstavbu táborů či výsledky „lékařských experimentů“. Proti nim stojí obrazy osvobození a konečně i ojedinělé výpovědi obětí, jako je tato. Fotografie pocházejí ze světa, který měl, dle vůle vykonavatelů nacismu, zůstat nespatřen. Tábory byli určeny k rozsáhlému vyhlazení evropských Židů. Vyhlazení neznamenalo „pouhé vraždění“. Cílem podlého plánu konečného řešení bylo Židy zlikvidovat a nezanechat žádné stopy: Těla byla zpopelněna, zbylé kosti semlety, popel rozptýlen po okolí a v konečném důsledku byla zničena i samotná místa, kde se vraždění odehrálo. Krematoria v Osvětimi byla po porážce Německa vyhozena do povětří. „Znovu šlo o to, aby se Osvětim stala nepředstavitelnou.“ Georges Didi – Huberman nás vyzývá k zobrazování nepředstavitelného, k záchraně oněch střepů paměti z trosek obrazů a slov. Podrobně popisuje čtyři fotografie a skutečnost, kterou zachycují. Odmítá „francouzské myšlení“, pro něž je typická skepse vůči reprezentaci. Hrůzy holocaustu překračují meze lidské představivosti. Každý pokus pojmout toto neuchopitelné slovy či obrazem tedy hraničí se zlehčováním a lží. Šoa je možné pochopit jedině cestou zákazu obrazů. To tvrdí psychoanalytik Gérard Wajcman spolu s novinářem a filmovým režisérem Claudem Lanzmannem. Ve svém devítihodinovém dokumentárním filmu Šoa, pojednávajícím o táborech hromadného ničení a „Akci Reinhart“, Lanzmann nepoužil žádný dobový obrazový materiál. Skeptický postoj vůči zobrazování je jistě hodný respektu. Zároveň však má také řadu slepých míst. Zastánci nezobrazování se totiž ocitají nebezpečně blízko postupům samotného nacistického režimu. Dál nechtěně přispívají k zahlazování stop po židovském národě v Evropě. Také revizionističtí myslitelé se zákazem obrazů souhlasí. A popírači Robert Faurisson či Udo Walendy považují zákaz zobrazování za doklad toho, že holocaust neexistoval. Georges Didi - Huberman žádá, aby byla minulost přijata se zodpovědností. Děs Šoa nás přivádí na hranice toho, co si lze myslet a představovat. Spolu s Hannah Arendt trvá Huberman na tom, že právě tehdy, dostane-li se myšlení do úzkých, je třeba myslet dál a zaměřit se v uvažování jiným směrem. Je naší povinností vůči deportovaným, abychom byli v obraze. Proto musíme snímky přijmout a zabývat se jimi navzdory skutečnosti, že svět, v němž žijeme, je množstvím obrazů již bezmála zadušen. Tyto fotografie jsou důležité, protože otevírají cestu specifickému způsobu porozumění. Neumožňují sice dokonalé zachycení holocaustu, zato nám však dovolují spatřit drobné detaily komplexní skutečnosti, a tak ukazují „okamžiky pravdy“. „Navzdory všemu mít představu o tom, co se stalo“ – to je silné poselství Hubermanovo. Jeho svědectví si nás získává průrazností, s níž na místo skepse vůči vyobrazenému staví „etiku obrazu“. Georges Didi – Huberman, Bilder trotz allem. Nakladatelství Wilhelm Fink, Mnichov 2007, 260 stran, cena 29.90 Euro
01.01.2009
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář