Převtělení skrze avatary / (Martin Zet)

Martin Zet je v současnosti nejznámějším českým výtvarníkem v Rusku hned po Kupkovi. Velké množství výstav v Moskvě i v Petrohradě a dlouhodobé přátelské vztahy s ruskými kolegy mu umožnily dokonale se zabydlet v místním uměleckém prostředí - na pozadí nepřetržitých sporů o vlastní civilizační identitě: zda-li se stát součástí - byť periferní a ubohou - světa konzumentů, nebo se spolehnout na vlastní, třebas jen vybájenou, osobitost. Anebo zda lze najít nějaký jiný způsob, jak se vymanit a osvobodit ze světového systému - nějaký takový, který by ale byl úspěšnější, než ten sovětský.
Martin Zet dává příklad nové otevřenosti - vůči všem a všemu. Varianta, kterou navrhuje - avatary (v ruštině tento výraz navozuje asociace se slovy „avantgarda, avantgardní/ava/ a láry–fáry, třesky plesky/tary) jsou nesmírně lákavou utopií. Její možnosti jsou přitom překvapivě velké. Zetova utopie využívá zkušeností Internetu. Avatary - to jsou dočasné skořápky pro účastníky interakce. Je snadné je vytvořit a stejně snadné je zničit. Jsou to vlastně jakési škrabošky, pomyslné masky, dočasné tělesné schránky. Od účastníka vzájemné komunikace nevyžadují žádné stálé a určité vymezení. Osobnost, která využívá možnosti takového „převtělení“, se osvobozuje od nesnesitelně tíživého břemena odpovědnosti za své činy, zbavuje se všech povinností, jakékoli socializace.
Umělcova show se skládala ze dvou částí: performance a objektů, které byly tvořeny videoprojekcemi a projekcemi diapozitivů, dále monitory s videonahrávkami a připojenými sluchátky. Během představení autor nejdříve zalepil červenou lepící páskou dveře do největší místnosti galerie, potom na sebe zaostřil kotouč světla mohutné promítačky, přitiskl se na stěnu a obkreslil obrys své siluety na stěně. Potom rozstřílel svoji siluetu připravenými sněhovými koulemi.
Když bylo bombardování u konce, umělec zapálil kostelní svíce před rozměrnou projekcí svého obličeje. Pak se prodral skrze lepící pásku a zapálil dlouhou kostelní svíci v oltáři čtvercového tvaru, který byl tvořen vidličkou, polévkovou a čajovou lžičkou a samotnou svící. Potom se všichni návštěvníci mohli blíže seznámit s expozicí rozmístěnou po celém prostoru výstavní síně.
První, co návštěvník uviděl, byl již zmíněný čtverec a projekce úsměvů, vystřižených z nahrubo roztrhaných novinových fotografií. Zároveň mohl procházet chodbou podél panelu s kazovými pasovými fotografiemi po levé ruce a kolem monitoru po pravé ruce. Na monitoru bylo vidět video srocení davů u přístaviště parníků (ve skutečnosti to byly záběry z Karlova mostu), která atmosférou připomínala náměty impresionistů.
U videa byla k dispozici sluchátka. V tmavé místnosti bezprostředně za televizorem byla za rohem skryta videoprojekce zachycující umělce, jak svým velkým nosem „žehlí“ roh mezi dvěma světlými plochami podobný laťce oddělující stěnu a podlahu místnosti.
V největším sále na přední stěně byla již zmíněná projekce - portrét umělce co chvíli deformovaný simulovanými technickými poruchami. Pod ním hořely tenké žlutavé svíce, jaké se používají při obřadech pravoslavné církve. Vlevo od portrétu nad klavírem stála televize s videonahrávkou, na níž ruská žena, zpitá pod obraz, vyprávěla srdervoucí kriminální bajku ze života.
U pravé stěny - přímo proti siluetě autora „rozstřílené“ sněhovými koulemi - se na čtyřech monitorech odehrávalo nezávisle na sobě několik příběhů: dospělý muž, nápadně podobný autorovi, trestá dítě; po modrém nebi plují bílá oblaka a věje svěží větřík, občas přeletí letadlo; ovádi mučí svým kousáním krávu a přivádějí ji k šílenství; v houpací síti, nápadně připomínající tu, která visí hned vedle v sále mezi sloupy, podřimuje nějaký člověk - možná, že právě autor.
U každého televizoru jsou také k dispozici sluchátka. Díky tomu se každý z návštěvníků může na chvíli uzavřít do soukromí a nerušeně si poslechnout plácání dlaně o holý dětský zadeček, hřmotný hluk letadla nebo bzučení hmyzu…
Každá z projekcí jako by poukazovala na existenci jednoho ze světů (a zároveň na jedno z převtělení umělce odpovídající tomu kterému světu), na vzájemnou odlišnost jednotlivých světů a každé umělecké „reinkarnace“, stejně jako na jedinečnost a neopakovatelnost kontaktů s jednotlivými návštěvníky (každý z nich také zosobňuje existenci jiného – osobního světa), což je zdůrazněno právě sluchátky.
Videoikona umělce demonstruje nestálost a proměnlivost obrazu autora samého, jeho náchylnost k podléhání okolním vlivům a připravenost k nečekaným změnám pohledu na svět.
Podoben Krišnovi, který přinášel milostnou rozkoš sedmnácti tisícům svých milenek najednou, přičemž si každá z nich myslela, že se cele věnuje jen jí jediné, rozdělil i Martin Zet sám sebe mezi všechny rozdílné reality světa a mezi všechny lidské bytosti (které přijdou na jeho výstavu).

Přeložil Ondřej Mrázek

Martin Zet: Ruce v kapsách avatara. Kurátorka Julie Kolerová. TV galerie, Moskva. Od 14.3. do 20.3. 2000.

01.03.2000