Časopis Umělec 2008/2 >> Jak vypadá výtvarná výchova, děti? | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Jak vypadá výtvarná výchova, děti?Časopis Umělec 2008/201.02.2008 Katarína Galajdová, Dagmar Fuxová | výtvarná výchova | en cs de es |
|||||||||||||
Projekt Evy Koťátkové „Výtvarná výchova“ byl realizován 27. 3. – 20. 4. 2008 v Karlin Studios. V školní třídě postavené v hale galerie proběhla řada různě dlouhých lekcí „výtvarné výchovy“ vedených umělci – hezky upravené záznamy jsou k vidění na www.artycok.tv. Neklademe si zde za cíl recenzovat projekt Výtvarná výchova jako celek. Zaměříme se jen na jeho klíčové a problematické části.
Záměr ukázat, jak si někteří ze současných umělců představují výuku výtvarné výchovy, tj. obsah a způsob vyučování, se zdařil. Avšak výrazným faux pas, podle názorů výtvarných pedagogů i kritických čtenářů, je samotný autorčin koncept „výtvarné výchovy“ jako školního předmětu. Za stěžejní dokument výuky výtvarné výchovy totiž považuje učební osnovy, které zcela nevinně chápe jako aktuální a veřejně o nich mluví jako o zastaralých. Zdroj formulací těchto osnov se nám nepodařilo dohledat. O Rámcovém vzdělávacím programu (informace o přípravě od r. 2001, ověřování od r. 2002 a postupném zavádění na www.vuppraha.cz, www.rvp.cz, www.msmt.cz,...) se autorka bohužel dozvídá až na závěr realizace svého projektu. I kdyby bylo dodatečně uvedeno, že koncepčně je tento projekt retro, zůstane takto zorganizovaná výtvarná výchova paskvilem, protože jaký by poté mělo smysl konfrontovat obsahy současného vizuálního umění s kompetencemi žáka, definovanými kurikulem Vv konce uplynuvšího století? Uvést do kontrastu přeexponovaně rigidní karlínskou třídu s „free-cool-in style“ akcemi přednášejících, mistrů, umělců a cvičitelů byl jednoznačný a lehko dosažený cíl. Média se mohla opírat o tuto tiskovou zprávu: „Po skončení 4. ročníku základní školy má žák prý (za předpokladu, že poctivě navštěvuje všechny hodiny výtvarné výchovy, dbá pokynů učitele a vnímavě a osobitě plní školní zadání): – být schopen přiměřeného zobrazovacího i výtvarného projevu a výtvarného vyjádření způsobem, který jej uspokojuje – získat důvěru ve vlastní vyjadřovací schopnosti – být tvořivý a uplatňovat při práci tvořivost a fantazii – umět zacházet s různými výtvarnými prostředky a materiály – být schopen řešit přiměřeně plošné i prostorové úkoly řazením a skládáním hotových prvků – chápat při kresbě vzájemné souvislosti zobrazovaných předmětů a postupovat od celku k detailu – rozeznávat základní rozdíly lineární kresby – začínat chápat i výrazové vlastnosti barvy a základy barevné harmonie – orientovat se ve svých malířských potřebách, umět je udržovat v pořádku a dokázat po skončení práce uvést své pracovní místo do původního stavu – citlivě přistupovat ke své práci a k okolí, zájem o okolní svět a přírodu by měl stoupat ke kultivaci smyslu Lekce výtvarné výchovy, které budou probíhat v prostoru Karlin Studios, jsou trochu odlišné, mají odlišný cíl a zřejmě také odlišný dopad. Jednotlivé hodiny jsou vedeny výtvarnými umělci, průběh lekcí je plně závislý na režii a osnovách vyučujících. V prostoru galerie je vybudována školní třída, která je vybavena základními rekvizitami – lavicemi, tabulí, stupínkem a drobnými pomůckami pro jednotlivé lekce. Její rozvržení udává klíčový vztah mezi učitelem a žáky, vytváří vzájemnou hierarchii, která často znemožňuje rovnocennou diskuzi a zamezuje tvořivé atmosféře. Zároveň jde o důvěrně známé prostředí, které má silný asociační charakter, jiný pro jeho momentální účastníky-žáky i pro jeho pamětníky. Do těchto kulis jsou situovány veškeré aktivity spojené s lekcemi, kulisy se mohou v průběhu proměňovat, přesouvat nebo mohou být doplněny o výstupy jednotlivých lekcí. Náplň a způsob vedení hodin bude spíš než pevnou strukturou, vyňatou z osnov učebnice výtvarné výchovy, autorsky pojednaným projektem, úzce souvisejícím s umělcovou osobou a jeho stylem práce. To zaručuje určitou různorodost v nakládání s prostředím a vymezeným časem a v komunikaci nebo interakci s divákem/účastníkem. Projekt Výtvarná výchova, založený na kontrastu školního prostředí, způsobu výuky a osobnostech vyučujících, je pokusem o vytvoření aspoň krátkodobě fungujícího místa pro vzájemná setkání umělců a diváků ne formou klasické výstavy, ale přímého osobního kontaktu a konfrontace a zkoumáním možností výtvarné výchovy, její výuky s možnými přesahy do jiných oblastí a způsobu zprostředkovávání zkušeností. (Eva Koťátková)“ Není se pak čemu divit, když projekt provázela ve vlivném tisku tato slova: „Fenoménem školní výchovy se loňská laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého zabývá v diplomové práci, a když jí v Karlin Studios nabídli výstavu, rozhodla se místo prezentace vlastních děl dát prostor kolegům a kolegyním. A ukázat tak, jak by to asi vypadalo, kdyby se místo kreslení sluníček a obláčků děti měly učit nejnovějším podobám současného umění.“ Jan H. Vitvar: Jak vypadá sluníčko, děti? In: Respekt 15/2008, str. 67. Tiskovou zprávou nás autorka projektu vede k představě, že od doby, kdy jsme sami seděli v lavicích základních škol, se nic nezměnilo. Ať už je tento výchozí předpoklad pravdivý, nebo ne, pokus o srovnávání lekcí výtvarné výchovy v Karlin Studios s koncepcí výuky výtvarné výchovy připomínající raná devadesátá léta působí poněkud absurdně. Dále musíme s politováním – a z vlastní zkušenosti účastnic – konstatovat, že k plánované komunikaci (mimo řízenou interakci „učitel – žák“) nedošlo, protože umělci „v roli učitelů“ divákům neumožňovali promluvit, nezajímali se o to, co si myslí. Zpětná vazba je přitom ve společnosti, která stojí o svobodu slova, samozřejmostí. Je škoda, že na ni nezbýval prostor. Rády bychom však alespoň dodatečně poukázali na ty lekce, kterých nebylo nedůstojné se účastnit. Jejich lektoři byli připraveni na jakýkoliv počet účastníků, nevytahovali na nás folkovou psychoterapii, měli ujasněno, co s námi chtějí dělat, a netvářili se u toho spásonosně vážně. Za pozornost stála Lekce (v) triku Pavly Scerankové a Dušana Zahoranského; Supl Evy Jiřičky; Reprezentace národa 2 Jespera Alvaera; Černá lekce Josefa Bolfa; Double impact Igora Korpaczewského; Okružní jízda výtvarného seskupení Ládví; Lekce Tomáše Svobody; přednáška Jiřího Davida pod názvem Co chcete, co chcete vědět, co chcete skutečně... a Čitelnost písma Jiřího Skály, i když na nás prováděl jakýsi soukromý výzkum, jehož smysl se nám nepodařilo zjistit. Za samotnou konceptuální metaforu provázanosti uměleckých a diváckých aktivit je možné chápat interaktivní cvičení Nonstop Mileny Dopitové. Červená nit, emblematicky propojující dílčí návrhy diváků, vyznačila na zeď obrysy velkého skákacího panáka – de facto myšlenkové mapy, otevírající možnost „vyskočit“ z půdorysů svých vlastních myšlenkových schémat a klišé. Z těch je ovšem těžké se vymanit bez úsilí o komunikaci. A tak nám i výsledky tohoto projektu nakonec zůstaly utajeny. Bylo v silách organizátorky, aby snad důkladněji sdělila zúčastněným umělcům, proč a k čemu dostávají prostor v karlínské „třídě“? Kromě vztahování se k dávno neplatnému kurikulu a možnosti prezentovat se za přímé divácké interakce jim, domníváme se, neřekla nic zásadního. Ne výjimečně byli „žáci“ v motivační části lekcí – dílen aktivováni užíváním neurčitých zájmen typu: „tak tady můžete NĚCO udělat, vytvořit NĚJAKÉ dílo“ apod. Těžké bylo i „žáky“ seznámit s tématem, neboli „o čem lekce bude“, nebo dění reflektovat – „o čem lekce byla“. „Chtěli jsme, abyste se pokusili kreslit při hudbě, kterou jste podle nás ještě nikdy neslyšeli,“ pronesli umělci, jejichž lekce se nesla v duchu psychologizujícího přístupu, který zde ve školství šílel v devadesátých letech. Očekávali otevření nitra svých „žáků“ na čtvrtku a výtvory pak sami komentovali odříkáváním frází, kterými byli zřejmě naučeni obhajovat i svá díla. V tomto pojetí je dílo prezentováno jako nevyslovitelné tajemno, neviditelně prolnuté s nejniternějšími hnutími duše tvůrce. Propadákem už na základní úrovni sociální, komunikační, byla lekce, v níž jsme díky energicky nadřazenému způsobu jednání v podobě drezurního velení hlasu akademického umělce pochopili, že důvěra se vyplácí. V tomto případě jen on – „pan cvičitel“ – ví, co s námi provádí. Díky vstřícnosti a činorodosti publika vzniklo k hrdosti akademického umělce monumentální, přesněji monstrózní dílo. Za vynaložené úsilí se umělec účastníkům odměnil tak, že celou akci zdevalvoval: „Já jsem myslel, že na závěr by jsme provedli takovou nějakou analýzu a debatu, ale myslím si, že bude lepší, když si zazpíváme. Všichni.“ Stalo se také, že se konce lekce nedalo dočkat, neb předtucha trapnosti, vzniklá nepřipraveností umělce, hned v úvodu silně nabádala k odchodu. Umělcům, kteří se před diváky stylizovali do rolí terapeutů, cvičitelů a experimentátorů, nicméně můžeme děkovat, že přestože nepřiznaně, podařilo se jim parodovat ony zašlé a pedagogicky neprofesionální „výtvarky“, vůči kterým normální žáci zesilují svůj odpor, cítí-li se být více manipulováni. Snad jen jeden „pan přednášející“ dovolil zaznít kritickým připomínkám diváků, když se i přesto, že pojetím své lekce vyvolal zřetelnou deziluzi o umění, pokusil své počínání alespoň teoreticky vymezit. Přihlásil se k tradicím umělecké performance a zdánlivě banální hodina výtvarné výchovy se v tom okamžiku proměnila v signifikantně nabité gesto: „Měla to být taková jakoby teoretická lekce o umění,“ vysvětluje umělec. Z reakcí účastnící se mladé generace umělců bylo patrné, že „ulítlá“ didaktika jejich kolegů se jim jeví jako naprosto příkladná, což signalizuje jakousi informační odpojenost umělců od současných reálií předmětu výtvarné výchovy, který vyžaduje (kromě řady jiných profesních kompetencí) po učitelích způsobilost koncipovat učební plány nejen na základě svých zájmů-specializací, ale i vzhledem k mnoha dalším aktualitám v socio-kulturním dění. Tedy zatímco se učitelé snaží mít o uměleckém dění maximální přehled, výtvarníky problematika vzdělávání jejich budoucích diváků pravděpodobně vůbec nezajímá. Informovanost evidentně proudí pouze jedním směrem. Zápasy, kterými prochází výtvarná výchova od počátku 90. let, zkrátka nejsou tak medializovány, a proto se laikům může jevit, že umění jde směle „vpřed“, zatímco výtvarná výchova ustrnula v době kreslení sluníček a obláčků. Nepodařilo se nám absolvovat všechny lekce a také ani nezmiňujeme ty, po kterých v nás zůstala apatie. Je nám přitom naprosto jasné, že realizace „výuky“ v Karlin Studios byla chápána spíše jako umělecký happening a možnost velice blízkého kontaktu se současným uměním, čehož si vážíme, stejně tak jako podnětu, který si říká o dialog. Díky Evě Koťátkové máme tedy, i když mimoděk, něco, co tady opravdu chybělo. Oblast umění, kultury a vzdělávání jsou totiž spojeny více, než by se mohlo zdát, a není náhoda, že se u nás nacházejí mimo hlavní zájmy jak politické, tak finanční. Nezbytným předpokladem obrácení odborné i laické pozornosti k této problematice v nových souvislostech je změna přístupu k dialogům, které je nutno nejen otevřít, ale i vést. Cíleně a veřejně. Za poznámky a korektury děkujeme: PhDr. Marii Fulkové, Ph.D., odborné asistentce na katedře výtvarné výchvovy Pedagogické fakulty UK v Praze; Mgr. Kateřině Pavelkové, studentce Fakulty umění a designu při UJEP v Ústí nad Labem; Janu Přikrylovi, studentovi Lékářské fakulty UK v Hradci Králové a Mgr. Petru Barényimu, studentovi VŠVU v Bratislavě. Mgr. Katarína Galajdová, Mgr. Dagmar Fuxová jsou doktorandky na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UK v Praze. Apendix o tom, jak klekla naděje v jednom masovém médiu Článek byl nejprve zaslán do redakce časopisu Respekt. Na starost ho dostal vedoucí kulturní rubriky a my jsme očekávaly, že tento redaktor, zaslouživší se o křivé popsaní výtvarné výchovy dnes, se bude snažit o nápravu a k publikování se postaví konstruktivně. Namísto toho nám nejprve dal vlídným slovem na vědomí, že náš článek se do Respektu nehodí. Proč? Jan Vitvar odůvodnil zamítavé rozhodnutí na základě svých osobních domněnek, o co Evě Koťátkové v projektu šlo. Dle jeho názoru jsme její počin patřičně nedocenily. Po naší argumentaci proti tomuto a dalším neopodstatněným důvodům se uvolil posunout text do rubriky Dopisy. Uběhlo 11 dnů našeho neustálého vyptávání se, co se děje s článkem, když jsme se dozvěděly, že v redakci nastala za poslední týden zácpa reakcí, a obdržely jsme též seznam politických hvězd, které tu neprůchodnost způsobily. A tak se stal Jan Vitvar jediným, kdo podal čtenáři Respektu zprávu o stavu výtvarné výchovy v České republice. Díky tiskové zprávě...
01.02.2008
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář