JACQUES RANCIÈRE – DVĚ "VZPOURY" UMĚNÍ

Obraz umělce coby nezávislého buřiče, který kritizuje a mění společnost, přestal být důvěryhodný. Francouzský filozof Jacques Rancière (* 1940) však nadále trvá na politickém významu a vzpurném potenciálu současného umění, a rozvíjí teorii, která vzpouru umění popisuje jako poměr napětí mezi dvěma formami „odporu“. Mlčenlivé krajiny – to jsou fotografie Sophie Ristelhueber. Do jejích záběrů vstupují ulice a cesty. Křižují kamenité pouště, vinou se po úbočích hor či vedou dolů do zelených údolí. Procházejí prostorem a všem je společné to, že jsou něčím zkříženy. V průjezdu brání kameny, příkopy nebo suť. Sérii, která byla k vidění na jaře roku 2005 v ženevském Muzeu moderního a současného umění, Sophie Ristelhueber nazvala WB – Westbank. Nepatrné hromady kamení a suti je možné na základě tohoto názvu identifikovat jako uzavírky cest, zřízené izraelskou armádou či osadníky. Práce Sophie Ristelhueber si Jacques Rancière vybral proto, aby popsal, co znamená vzpurné umění. Pečlivě komponované přírodní soubory jsou vytrženy z estetického řádu tím, že je Ristelhueber posouvá do kontextu konfliktu na Blízkém východě. Politické poselství do jejích fotografií vstupuje jemně, aniž by se stávaly plakátovou propagandou. Specifickým jazykem fotografií Ristelhueberové je jejich prozatímní, sporný, mnohoznačný charakter. Lze je „číst“ současně jako vyvážené, estetické záběry krajiny i jako politická svědectví. Toto napětí je podle Rancièra slovníkem vzpurného umění, a je třeba, aby byl znovu oživen. Dvacáté století upřelo umění vztah napětí mezi estetickým a politickým. Fin de Siècle se ztratil v esteticismu, který vedl k odklonu umění od světa. Východní a západní totalitarismy později umění využili pro ilustraci politických názorů. A také demokracie se svou tržní logikou znevolnily umění tím, že využily estetických strategií k zajištění odbytu zboží na trhu. Pokusy ochránit svébytnost umění vedly ke sblížení umění s etikou. S odkazem na Jeana-Françoise Lyotarda opisuje Rancière výklad, podle nějž umění musí vstoupit do služeb „odlišností“. Specifikem estetické řeči je podle Rancièra to, že upomíná na katastrofy 20. století. Ústup umění do estetického, přiblížení k politickému a sblížení s etikou – tyto tři pohyby považuje Rancière za neuspokojivé strategie. Je jim společné, že popisují umění buď jako odklon od společnosti a nebo splynutí s ní. Toto jednostranné rozlišování považuje Rancière za nedostatečné. Ono zvláštní napětí musí být umění navráceno. Rancière jej spatřuje v mnohoznačnosti, v oscilaci mezi odlišnými řády. Vzpurné umění je toto oscilování mezi estetickým a politickým, a za ním se přesně vzato skrývá „vzpoura“ dvojí. Pro Rancièra je „vzpoura“ slovo proměnlivé. Na jedné straně označuje něco, co znesnadňuje obvyklý chod a má být překonáno – jako kámen na rozbité cestě. „Vzpoura“ může však současně znamenat i protiklad pasivního kamene. Aktivní boj proti stávajícímu řádu – to jest druhý způsob čtení pojmu. Rancière dokládá, že ono vzpurné umění oba významy dokonale zná a vytváří mezi nimi poměr napětí. Umění je současnost nesoudobého, je odporem kamene (ústup ze života do estetična) i osvobozující vzpourou (zasahování umění do politického). Rancière stojí se svou teorií v tradici, kterou svým myšlením započal Immanuel Kant. Ve spise Kritika soudnosti Kant zkoumá onen zvláštní způsob, jímž umění působí na lidské vnímání. Zatímco věci všední lze jednoznačně pojmově uchopit, vyvolává umění v divákovi bezradnost. Logice jednoznačného pojmového označování se vymyká. Takto iniciovaná volná estetická hra se jako téma znovu objevuje také u Friedricha Schillera v díle „Listy o estetické výchově“. Dle teorií Kantových i Schillerových zakládá umění v myšlení jednoho každého člověka smyslově zakusitelnou svobodu, která je zvěstí o jiném „světě našeho života“. Tento nový Lebenswelt však nedochází naplnění, nýbrž je odložen do nekonečna. Umění otevírá pohled na konec, který ještě schází. Tím se odlišuje od aktivního politického jednání - tolik Rancière. Vzpurné umění hovoří mnohoznačnou řečí, kterou lze chápat současně jako estetické a politické poselství, aniž bychom jednostranně protěžovali ten či onen význam. Je současně pasivním odporem kamene a aktivní vzpourou emancipace. Samotné toto napětí mezi obojími „odpory“ je pro vzpurné umění příznačné, proto Rancière požaduje: „Aby vzpurnost umění nezanikla ve svém protějšku, musí zůstat nevyřešeným napětím mezi dvěma vzpourami.“

Jacques Rancière, Ist Kunst widerständig? (Je umění vzpurné?) Merve 2008, vydal, přeložil a o interview doplnil Frank Ruda a Jan Völker, 109 stran, 8 Euro.

01.01.2009