Kaprun

Čas od času se rozhorlím a mám dojem, že Petra Brožku znám. Jakmile se mohu v klidu zamyslet, mé přesvědčení se pomalu vytrácí. Jenže neustále mě popouzí směs jeho pronikavé inteligence, snoubící se s neustávající sebeironií.
Původně jsem ho požádal o autorský dovětek k vlastní práci, ale překvapivě jsem obdržel pouze náčrt rozhovoru, který provedl sám se sebou. Brožka v něm svěže parafrázoval možnost, jak vyjádřit vlastní myšlenky, a současně shrnout svůj odlehčený postoj k nim. Zároveň mě požádal, abych jej zpracoval ve vlastním textu.
Kdo je tedy Petr Brožka? Ukázkový příklad mladého českého umělce, který se po studiu na Fakultě výtvarných umění v Brně odstěhoval do jihočeských Borovan a v domku naproti místnímu hřbitovu zdánlivě pozapomněl, s jakými koncepcemi dříve přicházel. Nám se však z paměti nevytratilo ani nevyslyšené pozvání Karla Gotta na školní klauzury, miniaturní keramické Porsche, ani série dokumentací jeho pokojových obrazů nebo tucet masek provedených temperou na papíře, jimiž nejen obhájil diplom, ale také obdaroval komisi a přihlížející. Neuvěřitelně vyhlížela také obrovská koule se šipkou, jíž Brožka získal z brněnského výstaviště. Či panel eliptického půdorysu s polojasným nebem na povrchu, který pořídil na stejném místě a při prezentaci galerie Eskort na loňském Bienále mladých použil opět jako panel. Ready-made, které nemohlo zvýznamnit umělecký čin. Přítomnost bez toho, aby si to okolí dalo dohromady.
V Borovanech se Brožka uchýlil k plátnům a barvám. A během jednoho roku namaloval cyklus Kaprun. Obrazy s kubizující morfologií, přeplněné odkazy k realitě: horám, mračnům, snowboardům a východům sluncí, stylizovaných jako komplikované, organické soubory log. V poznámkách Petr Brožka svůj výběr námětů komentuje slovy: “Kaprun je středisko
v Alpách, kam jsem minulý rok jel s přáteli. Opravdová nádhera. Těžko to s něčím srovnávat. Prostě nadšení. Když jsem se pak zbytek zimy trápil doma, chtěl jsem si to alespoň vzpomínkou připomenout. Já to v těch obrazech vidím, ale v konkrétní podobě je to nepřenosné. (...) Je to vlastně jen cyklus Kaprun. Tím, že se v něm prolíná sportovní ikonografie s jazykem abstrakce, stává se čitelnou jen neúplně. Tedy pro umělce, co nejezdí na snowboardu a pro snowboardisty bez obecných kunsthistorických znalostí....” Jadrnost Brožkova vyjadřování by nás však neměla mást. Ne nadarmo o sobě prohlašuje, že je konceptuální malíř. “Je to poctivá postmoderna. Konceptuální aspekt je nedílnou součástí. Avšak jen jako příběh k pousmání. Nikoho totiž samozřejmě nezajímá, jak jsem se měl na horách. Moje obrazy jsou narativní, ale nevadí mi se na ně dívat jen jako na abstrakci. I tak se mi zdají zajímavé. A nepřipadá mi, že by tam ten koncept byl navíc. Velkou měrou to odlehčuje, když je tady přiznaným konceptuálním kýčem.”
Ale jak Brožka svéráz konceptuálního kýče chápe. V poznámkách se k tomu neustále vrací: “Těžko se to vysvětluje, lehko ukazuje. Jako máku je ho. Umění budované na principech kýče. A není to nic negativního. Obecné povědomí o kýči je založené na spojení: romantický námět, impresionistický styl a naivistické provedení. A ať děláš, co děláš, s touhle trojkombinací si jiné označení nevysloužíš. Jenže takový remix věcí je podstatou postmoderny. Už je z toho jedno
z těch postmoderních klišé. Je tak rafinované a v kultuře už tak zakořeněné, že pokusem zbavit se ho mu vlastně přitakáváš.
Bylo to ale vždycky. Je to i dnes. Kýč je jako tao - všudypřítomné a nezničitelné. Pros
tě s ním začneš existovat a začneš ho používat. Jako věc, od které se distancuješ, nebo jako popularizační element. Nebo na to prostě nemyslíš. Nejsem z lidí, kteří se ostentativně brání. Ale jeho koncepce, která dřív byla tak mile nezávazná, už dneska takhle nemůže zafungovat. Bylo toho prostě už trochu moc. I klišé postmoderní ironie se již asimilovalo s výtvarným prostorem. Tak třeba: uděláš-li striktní koncept, nikdo nepozná, jak to vlastně myslíš. Jestli vážně, nebo ironicky. A kdo má pocit, že má cenu něco nějak myslet, je naivní. Ta naivita, ještě v provedení identickém 60. letům a ve spojení s akademismem té které doby, dává vzniknout ukázkovému konceptuálnímu kýči. Ironií a ignorací modernistických postupů se může postavit pouze nadčasová moudrost. A je na ní dnes někdo zvědavý?”.
Zhodnocení modernismu se však u něj musí odehrát pouze na formální bázi. Ale co jiného dnes z původně monstrózních projektů dvacátého století zbylo: funkcionalismus se změnil v symbol čistoty
a surrealistický ponor do sdělného podvědomí v každodenní alternativu pragmatického životaběhu, vlastně obdobně iracionálního jako předčasně kanonizovaná trojice Sen, Imaginace, Asociace.
Kaprun si neosobuje právo vrhnout se tam nebo tam, pouze kolísá:
1. mezi snahou o zábavu střídavých barevných segmentů a nechutí, postavit ji na barevném důrazu.
2. mezi perfekcionalismem konstrukce iluzivního prostoru a plošným, pseudoinsitním ornamentem.
3. mezi precizně vedenou konturou a jejím zbagatelizováním chybami a nepřesnostmi.
Snowboard se mění v “bruselský” talířek, stejně jako v lidový dekor míchaný s parapsychadelickou variantou komerční značky. Musím jinými slovy opakovat to, co jsem si už tolikrát řekl: jsou to zábavně mdlé obrazy s jasnozřivou vůli k tomu, aby takové byly.
Distancovaně - ale s o to větší ochotou - je třeba přistupovat i další kvalitě Brožkova cyklu: k volnému používání tvarového aparátu kubistické malby. Počáteční stylizace Kaprunu se neomezovaly na konkrétní výtvarný jazyk, ale Brožka s příznačnou nadsázkou komentuje, jak nalezl podobnost s kubistickou skladebností. Kaprun se vyznačuje dynamickými prvky, které skládají konkrétní zpodobení na jinak abstraktní ploše a současně mu dodávají hybnost. A rovněž se stávají sofistikovanou variantou popové estetiky. Vlastně bychom Brožkův přístup mohli přiblížit metaforou bifokálního vidění. Jedním okem vnímáme civilní náměty, druhým způsoby kubistického frázování, které se během jednoho století staly globálním kulturním majetkem. Proto se Brožka může odvážit i k další ironii vůči představě komerčně úspěšného umění. “... kubismus je zaručenej obchodní tah. Jestli se v EU budou ptát po našem umění, jistě dají přednost něčemu, co navazuje na tradici českého kubismu. Byť na tradici úsměvnou. Na tu, co byla před hi-techem, jehož jsou ve světě mračna, navíc x-krát kvalitnějšího.” A hlásá: “Kubismus - Vaše správná volba”. Podobě s reklamou na prací prášek se nedá nic vytknout. “Jenže, to je taky jen konceptuální póza. Prostě vtip. Moje tvorba vstřebává spoustu tradičních elementů intuitivně, ale konečná forma musí být vždycky promyšlená ve všech dopadech. Alespoň dodatečně. Něco namaluju a pak se na to dlouho dívám a hledám si tam to svoje. Není divu, že v poslední době upouštím od promyšlené kompozice a zjevnější vtip přestává být
humorem. Spíš než kubismus přichází surrealismus geometrických forem. Je daleko tendenčnější než předchozí cyklus. Vstřebává nejlepší z výdobytků českého malířství 20. století.” Když se umění přizná k tomu, že je obchodní artikl a podléhá dobové poptávce, z principu mu to neubírá na kvalitě. Kvalita mizí, když se takové přiznání prozradí jako morální imperativ. Brožka pátrá po možnosti, jak skloubit tradiční malbu s prožitkem dnešního člověka, aniž by se ztratil entuziasmus námětu a provedení. Hledá civilní polohu, která by se nevzdávala kontaktu se sofistikovanou bází západního umění. Pátrá po srozumitelných vizuálních kódech vnímání reality, ale užívá je k narativní transformaci subjektivního světa. A mezi mladé Čechy tak vstupuje individuálním a na aktuálních trendech nezávislým jazykem, jaký lze jen málokdy zaslechnout.

01.01.2003