Přistání - ostrý řez

Možná,že Amerika nikdy nebyla objevena. Já bych řekl, že byla spíš nalezena. Oscar Wilde, 1891

Město Santiago de los Caballeros je ztraceno uprostřed hor Central Sierra v Dominikánské republice, skryto mezi horami a kopci, banánovými palmami a flanboyanes. Obyvatelstvo se dělí na míšence a mulaty, nikdo tu není černý (spíše si říkají „morenos“). Každý kousíček afrického vlivu je pečlivě skryt pod tlustým závojem eufemismů, které dokáží setřít téměř každou genetickou stopu. Pro ženy se dědictví stává prokletím, své husté vlasy, které se kroutí v přirozených rasta pramenech, si narovnávají a ošetřují chemikáliemi, dokud všechny kudrlinky nezmizí – neexistuje, aby žena šla do práce či žádat o práci s vlasy, jak jí přirozeně narostly. Kořeny latinskoamerických zvyků, především ve Střední Americe, v Karibiku a v Severní Americe (Mexiku), jsou v minulosti. Dobytí Ameriky na konci 15. století znamenalo silný kulturní atak na většinu kontinentu, během nějž se mnohé, a v některých případech všechny původní tradice předhispánských obyvatel ztratily – zmizely jejich náboženství a kosmogonické pojetí jako centrální aspekt života společností a jako hlavní osa pozice každého města v jejich vlastním vesmíru. Následky této nevědomé prázdnoty jsou jasně viditelné až dodnes: je tu nedůvěra k druhým i dokonce k sobě samým, „malinchismo“, celé populace jsou si jisté, že národní pokrok nezávisí na jejich společném úsilí, ale na nějaké vnější síle, všemocném nástroji, který ve většině případů představují Spojené státy – a když ty selžou, pak Evropská unie. Stopy tohoto předsudku jsou dobře patrny nejen v postojích kruhů, které ovládají umění na kontinentu, ale také v mínění veřejnosti, která je obecně nakloněna názoru, že americké a evropské umění je nadřazené, mnohem rozsáhlejší a významnější než latinskoamerické. Druhým extrémem je směšný, nacionalistický postoj plodící víru, že „národní“ umění musí být kultivováno i navzdory své rozporuplnosti, která vyvolává přílišné přeceňování a – i přes všeobecně uznávanou potřebu najít nové místní talenty – vyvyšování stále stejných, starých umělců, kteří paradoxně jen zřídka dosáhli úspěchu ve své vlastní zemi. Uznání totiž vždycky přichází ze zahraničí, a jakmile je ho jednou dosaženo, přitahuje souhlas a naprosté schválení ze strany místních kruhů. Právě v tomto kontextu bylo otevřeno třetí z deseti navrhovaných vydání landings – což je projekt kurátorovaný Joanem Duranem, umělcem a diplomatem z Belize (narodil se v Barceloně v roce 1947), který bojoval za kulturní rozvoj své země po více než tři desetiletí. V landings má Duran v úmyslu převrátit každý jeden ze zmíněných předsudků a zároveň představit postupně evoluci kolektivu nově se prosazujících umělců – vybraných a vedených kurátorem –, kteří pocházejí z Belize, Mexika, Hondurasu, Trinidadu a Tobaga, Dominikánské republiky, Aruby, Kostariky, Kuby, Nikaraguy, Haiti, Guatemaly, El Salvadoru a Panamy. landings vznikly v Belize a chtějí se stát hybridem současných kultur a identit v duchu spolupráce, oslav, zvídavosti a zkoumání. landings spočívá a vyrůstá jak z oblastního, tak mezinárodního kontextu, přenáší množství poselství skrze investigativní formát, který ještě podporuje realizace děl – většinou v místě dění. landings 1: Conkal, Yucatán, Mexiko. landings 2: Mérida, México. landings 3: Santiago de los Caballeros, Dominikánská republika. landings 4: San José, Kostarika. landings 5: New York, USA. landings 6: Washington, DC, USA. landings 7 a 8: La Habana, Kuba. landings 9: Barcelona, Španělsko. landings 10: Badajoz, Španělsko. Mezi jednotlivými díly landings uplyne jeden až osm měsíců – a tak se stanou maratonským projektem, v němž bude každé z děl pojato ve velmi širokém kontextu – ten zahrnuje zvláštnosti každého umělce a konkrétní charakteristiky jednotlivých výstavních míst, na nichž budou díla prezentována; jako příklad si vezměme landings 2, v lednu roku 2006. Proběhl v bývalé základní škole – ta byla zachráněna před zánikem a stala se domovem děl mladých umělců ve věku mezi 22 a 37 lety. Nebylo možné si nevšimnout prvku kruté ironie a veřejného odsouzení ze strany vzdělávacích institucí Latinské Ameriky, které jsou věčně přítomné v dílech Anyelmaidelin Calzadilla, La Oportunidad de Negar; v díle Samuela + Alexis 781006/771129, či v práci Vanessa Rivero, 20milen20años, kromě mnoha dalších, která jsou stejně evokativní jako Memory Machine od Gema Rios, což je automat na cukrovinky předělaný tak, aby svým klientům nabízel malé sáčky s oblečením – školními uniformami – ponožkami, sukničkami a dalšími součástmi, které většina lidí musela nosit do základní školy. V tomto případě bylo dějištěm Centro Leon v Santiago de los Caballeros v Dominikánské republice, prvotřídní kulturní centrum, město neustále plné reggae hudby, bling bling a kultu vytuningovaných aut. Dočasná výstavní hala byla celá natřena na černo a uprostřed stála dřevěná krabice o rozměru 25 krychlových metrů, uvnitř je videobox; prostor, který vystavuje ve smyčce 20 videí, které trvají mezi 12 sekundami a o něco více než minutou, které vždy vystavuje 10 umělců z jedné skupiny. Kolem tohoto videoboxu stojí 17 děl, téměř všechna byla vytvořena tak, aby mohla být na podlaze v minimálním osvětlení, a jejich motivem je – podobně jako v předchozím díle landings – jistý druh osy, která vede konceptuální směr výstavy jako celku. V tomto případě je hlavním motivem neustálé opakování předmětů rutinní povahy a každodenního života v domácnosti; od Home Vanessy Rivero; od vzniklo Alerta Roja Lucie Madriz; sovětské rádio – kubánská relikvie, svědek revolucí, pokroku, hospodářských blokád a dekadence – v díle Comunicado Anyelmaidelin Calzadilla; či dokonce i v Timpanos Adána Vallecillo. Nicméně za takto zřejmým přiblížením se tato výstava točí kolem posedlostí, fóbií a trápení, jež vznikají ve společném prostředí, které jsou představeny poměrně znepokojujícím způsobem. V tomto smyslu můžeme chápat dílo Yassera Musy , co-lab-oration # 1: Mouses (Brad and Domingo), které sestává z 300 malých dřevěných myší, které ručně vyřezali Domingo a Brad – Yasserovi přátelé – v současné době v belizském vězení. Rozložení myší vychází z řady nočních můr, kterými strpěl Muse, a v nichž stovky myší prolézaly oknem jeho pokoje, lezly na postel a napadly každý kout, a on nebyl schopen ničeho – mohl se na ně jen dívat. Toto dílo je velmi agresivní vůči divákům – díky špatnému osvětlení a podivně zářivému laku, kterým jsou myši natřené, má člověk pocit, že místo na umělecké dílo se dívá na nějakou zmrazenou scénu, extrémně skutečnou, která se každým okamžikem znovu rozběhne. Vynikající je také dílo Home od Vanessy Rivero, v němž se kombinují prvky, které jsou sice anachronismy, ale stále si v celé Americe udržují velmi silnou symboliku; matrace „manželské“ velikosti je pokryta perfektně bílým prostěradlem s výšivkou uprostřed, která představuje obě pohlaví – mužské i ženské – jež mají sdílet tuto postel, pod tím je napsáno HOME, ale výšivka není vyhotovena typickou bavlnkou a nejsou v ní obvyklé květiny a jiné starodávné vzory vyráběné v kroužku žen každé rodiny před svatbou jedné z jejích příslušnic, ale jde o obrázek udělaný z jehelníčků, které jsou dvojznačným symbolem naprosté oddanosti ženy v takovýchto manželstvích (stejnou oddanost ukazuje umělec, bez ohledu na množství vpichů na rukou) a upomínají na agresivní požadavky, které byly a stále jsou kladeny na uchránění „čistoty“ až do manželství; čistě bílé prostěradlo je bezpochyby dalším prvkem, který poukazuje na dvojí metr v očekávání této čistoty od žen, ale už ne od mužů. Nemám v úmyslu popisovat každé dílo tak, jako předchozí dvě, ale u jednoho se ještě zastavím, protože podle mého tato tři díla společně tvoří tematický kruh, v němž divák prochází gradací v intenzitě své zkušenosti, díky povaze a umístění těchto děl; u co-lab-oration No.1: Mouses (Brad and Domingo) divák zažívá velmi agresivní dopad, ránu, která jej přiměje vybavit si řadu nepříjemných scén, a dokonce i několik příjemných, a uvažovat o umělcově znepokojivé motivaci. Nicméně tento agresivní šok se mění v překvapení a nejistotu při pohledu na pět následujících děl, která pro diváka představují jasné otázky a výzvy – v Bang-Bang představí Gema Rios červeně čalouněné křeslo se dvěma vyšívanými puškami obklopenými zlatými květinami; na sedátku je diváku přikázáno ODPOČIŇ SI, a když si sedne, aktivuje se okruh, který volí náhodné věty – a někteří diváci mají pocit, jako by skutečně patřily jim, např. „Zasloužíš si odpočinek“. V Encuentro de Poderes využívá dominikánské umělkyně Patricia Castillo stovky obdélníkových plastických pytlíků naplněných vodou – stejných, jaké se prodávají po celé zemi a pomáhají nenákladně řešit věčné horko – a používá je jako plátno, na které promítá od stropu pohybující se obrázek vln spolu se zvukem přílivu a odlivu na dominikánském pobřeží; tímto dílem dosáhla Patricia perfektní kombinace mezi vizuální, sluchovou a dokonce i hmatovou zkušeností a emocemi, které tyto tři způsoby reprezentace vzbuzují. Když divák prochází před tímto dílem, prožívá příjemný pocit – je to proto, že se můžeme pokusit interpretovat myšlenku za hranicemi vody, za malými sáčky, za plastem, či dokonce se můžeme dočíst ekologického varování či mnoha dalších vysvětlení; nicméně možná nejcennějším aspektem zde je zřídkakdy viděn na výstavě současného umění – nově vznikajícího, konceptuálního či jakkoliv jinak označeného umění – tady divák zažívá jak estetickou, tak uměleckou zkušenost, v tomto díle jsou semantická a pragmatická pole kombinována v neuvěřitelně přátelském pohledu; umělec přivádí diváka k emocionálnímu spojení s uměleckým dílem tak nepostmoderním způsobem, že je to až děsivé. A zdá se, že landings se ptá a dokonce i vyzývá všechny, kdo se odváží odpovědět: Je pro současné umění možné zkombinovat energii modernismu s cynismem postmoderny? Je možné překonat titulky, předsudky a historická traumata, které vznikaly a byly hýčkány po staletí? Je možné sestavit kolektiv umělců s tak různorodým původem a kontextem a způsobit, aby se v zásadních bodech odchýlili od běžných uměleckých a estetických zkušeností? landings nepředstírá, že zná odpověď na tyto otázky, ani nesděluje univerzální pravdy. Tato téměř vojenská kampaň má v úmyslu demonstrovat, že umění Latinské Ameriky se netočí jen kolem stejných starých témat a motivů, a potvrzuje, že rukodělné umění je dokonalé a na úrovni jakékoliv sbírky prestižního muzea. Nicméně pro umělce a kurátory může být nejvíce potěšujícím momentem, když se po mnoha únavných měsících výstavní síň skutečně otevře nejroztodivnějším divákům – od vrátných až po staré kurátory místních muzeí, ty stejné lidi, kteří ještě před shlédnutím výstavy tvrdili, že je příliš pompézní, včetně kuchařů, místních kadeřníků, odborníků na výtvarné umění, architektů, číšníků a dokonce i představitele prestižní rodiny Leonových, živého osmdesátníka, který nebyl zvyklý na konceptuální umění, ale výstava jej naprosto fascinovala. Každý z nich reagoval na díla, na jejich význam svými zkušenostmi a fascinovaně stáli před skutečností, že by mohli být tak překvapeni a otřeseni z klidných vod, v nichž se obvykle pohybují, výstavou, o níž by nevěřili, že je místní výroby. Takové jsou landings, řez ostrým nožem, přesný, smrtící a definitivní.

01.02.2007