Let´s make money – film o krizi

Po dokumentu o globalizované potravinové produkci v s názvem We feed the world se v září objevilo další dílo Erwina Wagenhofera – s aktuálním tématem krize souznící pojednání, zaměřené na důsledky světových finančních transakcí.
Po třech letech průzkumů po celém světě ukazuje Wagenhofer bezhraničnost spádů globálního kapitalismu. Postupy z finančního světa, které Wagenhofer odhaluje, jsou skutečně alarmující. Na druhé straně pak ukazuje svět poražených – lze říci, že jde o většinu obyvatelstva světa. A samozřejmě také následky na životním prostředí.
Podobně jako v předešlém filmu, i zde je působivost založená na faktu, že my všichni jsme součástí problému. Wagenhofer pro film využívá stejné prostředky, jako finanční průmysl v reálném světě. Nacházíme se ve víru dění. Ať chceme či ne. Lhostejno zda jako majitelé spořících knížek, vlastníci soukromého penzijního zabezpečení nebo obchodníci s potřebami pro volný čas. Kapitál napájející globální systém peněz je zkrátka všude v pohybu.
Režisér dění neovlivňuje, plně se spoléhá na působení obrazu a výpovědi odborníků. Setkává se s lidmi nejrůznějších profesí – s bankéři, dělníky, sedláky, realitními makléři – kteří byli svolní k otevřeným výpovědím. Své názory divákovi sděluje čistě rostřednictvím rytmu střihu. Jedna tónina. A má to sílu. K tomu silné a působivé snímky – zkrátka klasický způsob jak dobře šokovat.
Příklady následků tohoto systému se počítají na tisíce. Nejen v zemích rozvoje, ale také v Evropě, kde již po řadu let upadají pracovní podmínky – a hodnota podílů vzrůstá. Překvapí nás také otevřený cynismus finančních velmistrů. „Nejlepší doba, kdy nakupovat podíly je tehdy, když v ulicích teče krev“, oznamuje ve filmu prezident Templeton Emerging Markets.
V Burkině Faso byl za pomoci půjček od světové banky zbudován monokulturní průmysl zaměřený na výrobu bavlny. Za levné mzdy je zásoben světový trh. Důsledkem je půdní eroze a nicotné hospodářské vyhlídky, protože podíl hodnoty přidané v produkci je mizivý. Anebo zlaté doly v Ghaně, taktéž zbudovány za podpory světové banky – v současnosti v zemi zůstávají pouhá tři procenta ze zisku a pracovní síly zde za minimální mzdy dávají všanc své zdraví.
Avšak ani Evropa nezůstává ušetřena: bez zvuku se účastníme letu helikoptérou nad liduprázdnou, pomalu se rozpadající kamennou pouští rekreačních objektů na pobřeží Španělska. Betonové cunami, pohlcující poslední přírodní prostory. Hodnotové investice… Míra zisku pro společnosti obchodující s nemovitostmi a banky činí gigantických dvacet procent. Tři miliony nevyužitých domů s osmi sty golfových hřišť – založených v poušti, se spotřebou vody odpovídající šestnáctimilionovému městu.
To vše buď udržováno a nebo později zlikvidováno – na náklady daňových poplatníků.
Film však přesně neobjasňuje mechanismy neregulovaného systému. Spíše se omezuje na obrazové zprostředkování jejich dopadů, a jak ukazuje jeho komerční úspěšnost, daná tematika nyní lidi opravdu velice zajímá. Je otázka, jak konkrétně na diváka dílo působí. Jak jednotlivec naloží s tím, co je mu předkládáno.
Od propuknutí krize víme, že mnohdy ani banky neznají podrobnosti svých portfolií. Jak mají soukromí investoři znát produkty na kapitálovém trhu, jejichž složitost neustále narůstá. Také oni baží po vysoké úrokové míře při co možná nejnižším riziku. Odkud taková úroková míra pochází – o tom se v prospektech fondů většinou nic neříká. Každý ale zná někoho, kdo zná někoho, kdo během dvou let dokázal na burze zdvojnásobit svůj kapitál. Kdo by si chtěl nechat ujít takový bezpracný příjem? Proto tedy vezmeme své peníze, jdeme do banky a od obvykle nic netušícího úředníka si necháme vnutit surovinové certifikáty, akcie biotechnologií a nebo měsíční vklady do soukromých penzijních fondů (státem podporovaných). Stačí málo a již jsme sami učastníky této hry.
Honba za maximální úrokovou mírou jakoby byla manifestací tohoto zla. Tento abstraktní mechanismus vytváří nátlak na snižování nákladů, a to vede ke snižování výdajů za platy, vykořisťování přírodních a lidských zdrojů. „Neviditelná ruka“ (Adam Smith) nezná ohledy – ani sociální a ekologické. Rasismus a předsudky jsou jí cizí, shromažďuje kapitál od vlastníků a určuje, kde bude použit a tedy i pracovní podmínky pro ty, kteří sami nic nevlastní.
Regulace tohoto trhu je úkolem pro stát a nebo ještě lépe – pro nadnárodní organizace. Selhání v dobách nárůstu kurzů na burze postihuje „pouze“ ty, kteří patří v globalizačním závodě k poraženým – tedy asi osmdesát procent světového obyvatelstva, které
právě Wagenhoferův film ukazuje jako příklad.
A teď jsme i my postižení. Rozrůstají se obavy před dlouhými obdobími hospodářského úpadku, nárůstem nezaměstnanosti a státními bankroty. Záchranné akce státy směřují do oblasti vysíleného bankovního systému. Toto je nevyhnutelné, protože je to jediný způsob jak zaručit fungování ekonomiky. Ti kteří krizi způsobují, jsou tedy zachraňováni penězi plátců daní. Tak by mohla být alespoň konečně využita možnost zatlačit na banky, aby se konečně ustanovila mezinárodně platná pravidla pro fungování finančního trhu. Přesto vlády postupují pouze cestou národních záchranných balíčků bez toho, aby se utvářely základní podmínky platné pro postižené instituce a tržní prostor do budoucna. Poslední zpráva z 30. ledna 2009: Platby za bonusy pro bankéře na Wall Street dosáhly za rok 2008 výše osmnácti miliard amerických dolarů. Let´s make money!
Film však přesně neobjasňuje mechanismy neregulovaného systému. Spíše se omezuje na obrazové zprostředkování jejich dopadů, a jak ukazuje jeho komerční úspěšnost, daná tematika nyní lidi opravdu velice zajímá. Je otázka, jak konkrétně na diváka dílo působí. Jak jednotlivec naloží s tím, co je mu předkládáno.
Od propuknutí krize víme, že mnohdy ani banky neznají podrobnosti svých portfolií. Jak mají soukromí investoři znát produkty na kapitálovém trhu, jejichž složitost neustále narůstá. Také oni baží po vysoké úrokové míře při co možná nejnižším riziku. Odkud taková úroková míra pochází – o tom se v prospektech fondů většinou nic neříká. Každý ale zná někoho, kdo zná někoho, kdo během dvou let dokázal na burze zdvojnásobit svůj kapitál. Kdo by si chtěl nechat ujít takový bezpracný příjem? Proto tedy vezmeme své peníze, jdeme do banky a od obvykle nic netušícího úředníka si necháme vnutit surovinové certifikáty, akcie biotechnologií a nebo měsíční vklady do soukromých penzijních fondů (státem podporovaných). Stačí málo a již jsme sami učastníky této hry.
Honba za maximální úrokovou mírou jakoby byla manifestací tohoto zla. Tento abstraktní mechanismus vytváří nátlak na snižování nákladů, a to vede ke snižování výdajů za platy, vykořisťování přírodních a lidských zdrojů. „Neviditelná ruka“ (Adam Smith) nezná ohledy – ani sociální a ekologické. Rasismus a předsudky jsou jí cizí, shromažďuje kapitál od vlastníků a určuje, kde bude použit a tedy i pracovní podmínky pro ty, kteří sami nic nevlastní.
Regulace tohoto trhu je úkolem pro stát a nebo ještě lépe – pro nadnárodní organizace. Selhání v dobách nárůstu kurzů na burze postihuje „pouze“ ty, kteří patří v globalizačním závodě k poraženým – tedy asi osmdesát procent světového obyvatelstva, které
právě Wagenhoferův film ukazuje jako příklad.
A teď jsme i my postižení. Rozrůstají se obavy před dlouhými obdobími hospodářského úpadku, nárůstem nezaměstnanosti a státními bankroty. Záchranné akce státy směřují do oblasti vysíleného bankovního systému. Toto je nevyhnutelné, protože je to jediný způsob jak zaručit fungování ekonomiky. Ti kteří krizi způsobují, jsou tedy zachraňováni penězi plátců daní. Tak by mohla být alespoň konečně využita možnost zatlačit na banky, aby se konečně ustanovila mezinárodně platná pravidla pro fungování finančního trhu. Přesto vlády postupují pouze cestou národních záchranných balíčků bez toho, aby se utvářely základní podmínky platné pro postižené instituce a tržní prostor do budoucna. Poslední zpráva z 30. ledna 2009: Platby za bonusy pro bankéře na Wall Street dosáhly za rok 2008 výše osmnácti miliard amerických dolarů. Let´s make money!

01.02.2009