Lobotomie kolem nás

„Skončila zima a přišlo léto, díky ti, Strano, za všechno toto.“

Kdysi oblíbený veršík, který každý sovětský občan s alespoň špetkou smyslu pro humor naprosto jasně chápal a mohl se, nehledě na smutnou ironii tohoto lakonického verše, pousmát.

Skončilo jaro a přišel podzim, a já si znovu všimla podivných bytostí, které v době vládnoucího pluralismu a demokracie nemohou být rozmarem nějaké strany, natolik globální a všeobjímající je tento vypracovaný přístup.

Poprvé se to stalo na jaře. Když jsem procházela kolem proslulé budovy — dominanty na Národní třídě, na které se místo slova „Máj“ objevilo „My“, znenadání mě zarazila neobvyklost obrazu, který jsem uviděla.

Ve vitríně byly vystavené figuríny, na kterých byl proveden zákrok lobotomie. Zezačátku jsem si pomyslela, že je možná takovýmhle zvláštním způsobem opravují nebo že umělce, který je vytvářel, postihl záchvat jarní schizofrenie. Ale hle — začal podzim, a před námi se objevily podzimní modely, které podstoupily tu samou operaci. Mohli bychom samozřejmě diskutovat a říci, že to přece vůbec není lobotomie, ale pouhá umělecká trepanace lebky, ale zde si s vámi dovolím nesouhlasit.

Stručná informace

Lobotomie — odstranění čelních laloků mozku, které zodpovídají za sebeuvědomění a rozhodování.

Lobotomii začal provádět v roce 1935 Portugalec Antonió Egas Moniz. Uvedená procedura způsobovala nevratné poškození mozku a byla proklamována jako prostředek záchrany u beznadějných případů. Po lobotomii byla nemocnému doživotně stanovena diagnóza „syndrom frontálního laloku“ (podle ICD-10 kód F07).

Poté, co byla Monizovi udělena Nobelova cena, se lobotomie začala aplikovat ve větším měřítku. Hlavním propagátorem této metody se stal americký psychiatr Walter J. Freeman. Ten tvrdil, že tato operace eliminuje z psychické choroby pacienta emocionální složku. První operace se skutečně prováděly pomocí sekáčku na led.

Na začátku padesátých let dvacátého století se v USA provádělo asi pět tisíc lobotomií ročně. Tato operace byla značně kritizována z etických důvodů, neboť jejich výsledkem byli zmrzačení lidé s poškozeným mozkem. V důsledku toho se počet lobotomií v polovině padesátých let prudce snížil. V  SSSR byla lobotomie oficiálně zakázána v roce 1950. V dalších zemích se údaje týkající se masového provádění této operace nepodařilo získat. Podle psychiatra Michala Vimmera jsou v České republice informace o provádění lobotomie v této zemi veřejnosti nepřístupné.


Jako ve filmu

Ve filmu Jose Stellinga „Iluzionista“ (De Illusionist, Jos Stelling, 1983, 90 min) sledujeme dramatický vývoj v rodině, kde dva romantičtí chlapci, kteří nepatří do třídy těch, kdo řídí stroje nebo pluh, na nichž, jak se kdosi mylně domníval, stojí (to možná, ale určitě nikam nekráčí) civilizace, se snaží změnit svět tím, že v něm žijí tak, jak se jim líbí, a podle toho, co je zajímá; přesto, že se někomu může například sbírání much zdát podivným. A řadový cynik se pohrdavě ušklíbne, když sleduje nádherný vynález — Velmi oranžové letadlo, které bylo v záchvatu poetického zanícení vytvořeno z velocipédu. Líbí se jim zářivé barvy, kouzla, bílé myši, obyčejné zázraky, které si sami obstarávají, aniž by se báli vypadat trapně, nepřemýšlí o pitomých vrabcích v hrsti, nýbrž svobodně, neomezeně a nadšeně sní. Staršího chlapce přepadávají záchvaty lásky a nenávisti a společnost usoudí, že je nebezpečný — evidentně má v tomto pravdu — od lásky se radši držet dál, jinak může způsobit různé inspirace a podobná kataklyzmata. Pěkně rychle je umístěn do léčebny, kde pacienti s  identickými jizvami na čele mírumilovně sledují představení a konzumují mrkev. Staršímu bratrovi je po běžném záchvatu provedena účinná lobotomie a on se mění na smírnou bytost, zbavenou agresivity; až do určité chvíle — „setkání s brýlemi“ a viděním.

Zde musíme zmínit to, že oba bratři mají brýle s tlustými skly, které tu a tam ztrácejí nebo si je navzájem berou. Na tom stojí jedna z mnoha rovin tohoto filmu — oni jsou ti, kteří vidí něco jiného, mají tu výhodu, že se dívají na svět skrze tuto rádoby optickou pomůcku. Díky svému handicapu jsou nuceni zahledět se do detailů, které jsou druzí nevidí, a tak okouzleně sledují hmyz i lidi, aniž by mezi nimi mimochodem dělali nějaký rozdíl. S výjimkou jejich otce, který také nosí brýle, ostatní postavy ve filmu takováto privilegia nemají. Stále přítomný leitmotiv ztráty nebo poškození brýlí tu odpovídá násilnému umístění obou bratrů do světa „normálních lidí“ a odebrání jim jejich kouzelné jedinečnosti, kterou je „vidět jinak“. Jejich reakce na podobný zásah je nepředvídatelná a chvílemi hraničí se zuřivým násilím na hranici vraždy, která se nakonec bezpochyby stane. Ale fyzická smrt zde není něčím tragickým, naopak je tu prezentována spíš z ironického náhledu. Opravdovou hrůzu vzbuzuje ztráta identity, právě té „emocionální složky“ a přechod do světa „normálních lidí“, což se blíží smrti duševní.

Mladší bratr, který se snaží vyznat v tom, co se děje, si poprvé všímá podivné jizvy na čele u člověka nesoucího rakev s jejich bodrým otcem, který spáchal sebevraždu. To mu přivolá vzpomínku na přihlouplý škleb jednoho pacienta v psychiatrické léčebně, kam přišel na návštěvu za svým bratrem. Měl na hlavě obvaz, skrz který prosakovala krev právě v tom místě, kde měl jizvu nosič. A dál se děj spirálovitě zrychluje. Končí, jak nelze nepředvídat, lobotomií staršího bratra a — pozor, otázka! — proč v  několika záběrech vidíme jeho jizvu na druhé straně čela, napravo, zatímco u všech ostatních je nalevo? Proč ho pořád ještě zajímají brýle mladšího bratra, které mu bere? Vždyť podle logiky hlavní myšlenky by se měl přeměnit na „normálního“ člověka, ohebné stéblo, jenž nepotřebuje nic vidět. Mladší bratr spadne, rozbije si čelo a objevuje se krev — přesně v tom místě, na kterém se provádí operace lobotomie. Odpověď se nabízí skoro sama — starší bratr je jen zrcadlovým obrazem mladšího, jestli je už po lobotomii nebo se jí jen snaží vzdorovat — to je na vás.


Udělej si sám

Pokud máme vzít na vědomí dosti efektivní metody vymývání mozků obyvatelům všech zemí jejich vládami, které tradičně zahrnují masové a masivní možnosti vlivu prostřednictvím televize a dalších masmédií, pak se lobotomie zdá být neobyčejně těžkopádným mechanickým řešením. Nicméně, tato metoda je až podivuhodně jednoduchá a její provedení nevyžaduje žádné zvláštní lékařské znalosti. Její obrovskou výhodou je to, že v případě nutnosti může pacient provést operaci sám sobě. Operace se provádí ve třech základních krocích.

1. Na část kůže nad očima se aplikuje lokální anestetikum a provede se horizontální řez. Pacient, který provádí operaci sám sobě, se musí omezit na minimální anestezii, protože v opačném případě jeho oči nebudou zaostřovat. Odborníci doporučují provádět autolobotomii bez narkózy.

2. Do řezu se zavede úzký kovový břit pod úhlem sklonu 15-20 stupňů od vertikály. Břit se musí zavádět nahoru, dokud nedojde ke kontaktu s měkkými vnitřními vrstvami mozku. Břitem se vyřízne z mozkové tkáně jehlan s vrcholem u kořene nosu a základnou 3-4 centimetry. Jelikož je mozková tkáň necitlivá, pacient nepociťuje žádný diskomfort, kromě běžných trampot při takovéto operaci.

3. Do řezu se zavede ohebná sonda s otvorem na odvádění tekutiny, sloužící pro odstranění nadbytečné krve a buněčné hmoty. Řez se zašije a v případě, že je operace úspěšná, vrací se pacient do zaměstnání týden po operaci.

A proto tedy, pokud chcete podpořit mocné ve své zemi v jejich úsilí zaměřeném na zdokonalení normalizované společnosti, rozuměj společnosti s vymýceným sebeuvědoměním a bez nadbytečné „emocionální složky“, nemá smysl čekat — konat můžete hned teď. Vždyť zaručeně, pokud se ve výloze na hlavní třídě objevují a střídají klonované figuríny obou pohlaví, včetně nemluvňat, s prokazatelnými stopami po lobotomii — je to jasná známka toho, že je čas zvyknout si na to, jak bude a jak má společnost vypadat následující sezónu. V módě bude „odstranění čelních laloků mozku, které jsou zodpovědné za sebeuvědomění a rozhodování“. A že řezy nejsou přesně ve stejném místě a stejného tvaru jako ve filmu? Od toho tu přece móda je; a vůbec, viditelně se prodlužující se šířka a hloubka zásahů pouze dokazují vážnost záměru.

P.S.: N. N. Burděnko ve své řeči o závažnosti chirurgických zásahů do mozku člověka na VII. sjezdu Neurochirurgické rady (1946) vyvrátil názor, že psychochirurgie je „hudbou vzdálené budoucnosti“. Určitě by byl rád, kdyby se teď dozvěděl, že tato „hudba vzdálené budoucnosti“ je „hudbou příští sezóny“ a že kolem nás zaznívá stále hlasitěji.




Z ruštiny přeložila Bohdana Hégrová.

01.01.2011