Nick Land — experiment s nehumanismem

Podle dnešního Nicka Landa, osoba, která napsala následující texty, už neexistuje. Leč pro každého, kdo ho znal, je obtížné o těchto dílech mluvit, nevzpomínat na Landa, jaký byl tehdy. Ne proto, že by někdo chtěl pěstovat kolem Landa kult osobnosti (z čehož byl tehdy obviňován on sám), ale aby se zdůraznilo, že tyto texty jsou něco, co tu zbylo po sérii experimentů. „Myšlenkových experimentů“, ale ne takových, jaké podnikají filozofové z pohodlí svých křesel: neboť Land, který tyto texty psal, byl jedním z těch nemnohých myslitelů, kteří byli připraveni nechat se myšlením vyvést mimo takové kontemplativní pohodlí; vystavit se riziku ve jménu filozofie — dokonce i když to staré jméno i s jeho tradicemi posléze zavrhl.

Jak říká Iain Hamilton Grant (bývalý Landův student, nyní sám významný filozof): „V druhé polovině dvacátého století akademikové donekonečna povídali o vnějšku, ale žádný se tam nevydal. Land naproti tomu podnikal experimenty v neznámu, jaké filozofie chycená v abstrakčním kvílení post-politické kybernetiky nezbytně potřebuje.“ Land usiloval o kontakt s „vnějškem“ filozofie, když ji mísil s dalšími disciplínami — od nanotechnologií k okultismu, od informatiky po antropologii. Ale hledal „vnějšek“ v ještě radikálnějším smyslu, neboť toto interdisciplinární zkoumání podnikal s vyhlídkou na jediný cíl: uniknout antropickému konzervatismu „filozofického myšlení“, jež samo vzešlo ze zdravého rozumu - ten sám je ovšem produktem evolučních procesů, jejichž nahodilosti byly určeny geologickými dějinami planety. Landův zápas proti tomu, co nazýval „systém lidského bezpečí“ — konečnému důsledku tohoto drtivého kosmického dědictví „stratifikace“, který normalizuje a omezuje to, co může myšlení vykonat — ho nutil neúnavně hledat nové perspektivy. Jak jinak vést takový nemožný boj proti uvěznění myšlení do kosmicky reakčních sociálních, institučních, osobních a filozofických forem?

Když jsem v roce 1992 přišel na Warwick Univerzity — chmurný, betonový kampus v šedivém a mlžném anglickém středozemí — byl jsem vyjukaný a nervózní teenager plný naděje, že mu filozofie poskytne přístup k nějakému „vnějšku“ — nebo aspoň k nějakému intelektuálnímu dobrodružství. Během několika týdnů mě téměř zcela přemohlo zklamání a děs z akademického života, a tak pro mě bylo úlevou, když jsem konečně narazil na přednášejícího, který říkal něco, co opravdu dávalo smysl: Uvažujte o životě jako o otevřené ráně, ve které se pro zábavu šťouráte klacíkem. Nebo: Filozofie je jen o tom, dělat potíže. Land toleroval, že jsem vysedával u něho v kabinetu a kouřil a pil kafe, zatímco on (povětšinou hyperexcitovaný a roztřesený stimulanty) pracoval na svém komicky zastaralém počítači Amstrad se zelenou obrazovkou a dychtivě zpracovával nejnovější náhledy, které načerpal z molekulární biologie, nanotechnologie či neurovědy. Na člověka prostě muselo udělat dojem vidět někoho, kdo celou svou existenci investoval do své práce; pro kterého filozofie nebyla ani něčím, co se dělá od devíti do pěti, ani práce jednoduše přitakávající životu; a který bral vážně megalomanskou aspiraci filozofie zasadit synopticky vše, co je známo, do jednoho spekulativního rámce. Měl neuvěřitelnou schopnost otevírat myšlení studentů konceptuálním prostředkům dějin filozofie způsobem, díky kterému vypadalo filozofické myšlení jako něco naléhavého a konkrétního: zásobárna zbraní k „dělání potíží“, bednička s nástroji k unikání všemu deprimujícímu, únavnému a blokujícímu.

Než jsem Landa potkal, už jsem o něm věděl z šeptandy mezi novými studenty. Většinou byli zaraženi tím, co se k nim doneslo: Opravdu Land tvrdí, že se vrátil z říše mrtvých? Opravdu si myslí, že je android vyslaný z budoucnosti, aby skoncoval s lidským bezpečím? Naživo tato šokující tvrzení popíral (jakkoli je lze v jeho spisech opravdu najít), byl velmi zdvořilý a laskavý a — především — ochotný vést s kýmkoli vážný rozhovor. Měl za sebou kus filozofické práce a byl s to obstát v diskusi s kterýmkoli profesorem; tyto diskuse nicméně často sklouzávaly k vzájemnému urážení, když Land spílal univerzitní instituci a jejímu konzervatismu. Raději ale trávil čas v baru se studenty — vždy platil pití, nepřetržitě kouřil a živě (a když to bylo možné, přímo vášnivě) naprosto o čemkoli diskutoval.

Land snad nebyl nejlepší učitel, když někdo hledal střízlivý a spolehlivý úvod do problematiky; ale co bylo důležitější — jeho přednášky měly opravdu vzrušující atmosféru — spíš něco jako Deleuze na Sorbonně v roce ‘68 než jako bezútěšné kurzy epistemologie, jež musel člověk absolvovat na provinční britské univerzitě v devadesátých letech. Nejenže se kurz, který učil, jmenoval vyhroceně „Aktuální francouzská filozofie“ — aktualita jinak našemu curriculu cizí — důležitější bylo, že Landova výuka byla také sdílením jeho vlastního momentálně probíhajícího výzkumu. To bylo neslýchané: filozofie opravdu provozovaná spíše než z druhé ruky interpretovaná?! Strhával své posluchače do spekulativního víru filozofie, ekonomie, literatury, biologie, technologie a disciplín dosud nepojmenovaných — než je zase zmrazil nějakým krajně podivným tvrzením či gnómickým výrokem. A jak Land mluvil, plížil se posluchárnou, občas nepřítomně lezl přes židle v klubovně jako podivný kamzík, občas dřepěl na sedátku židle jako přerostlá kudlanka.

Pro Landa vše začínalo Kantem, jehož „kritiku“ četl jako svého druhu nevědomou dramatizaci konfrontace mezi společenským konzervatismem a zničujícími silami Kapitálu; a pokračoval přes divoké výhonky kantovské kritiky u Nietzscheho, Schopenhauera a Bataillea, kteří upřednostňovali problematizaci a „dělání potíží“ před řádem. Velmi dobře znal Heideggera a dekonstruktivní myšlení, které měl tendenci znevažovat, ačkoli jejich základní ambice žily dále v jeho díle. Ale svou hlavní inspiraci nalezl v ambiciózních „univerzálních dějinách nahodilosti“ od Deleuze a Guattariho — Kapitalismu a schizofrenii — které se snažil oprostit od jejich politického rámce osmašedesátnické francouzské filozofie. Podle Landa obsahovalo toto dílo konceptuální nálož schopnou rozmetat jeho stále ještě příliš tradičně „politické“ ambice.

Již jeho rané dílo bylo filozoficky brilantní a energicky cílevědomé (dokonce netrpělivé) ve vztahu k těmto filozofickým pramenům. Ale v jistém bodě v polovině devadesátých let jako by někdo přehodil výhybku a poslal Landa mimo okruh všeho známého filozofického zkoumání a nechal jeho dílem proudit novou energii, která změnila jeho formu, styl i obsah (rušíc ve skutečnosti hranice mezi tímto trojím). Stále více se do jeho filozofické argumentace mísily cizí prvky, stále více čerpal z extravagantnějších představitelů poststrukturalismu (Deleuze a Guattari, Lyotardova Libidinální ekonomie) a vznikal zcela nový žánr „teoretické fikce“. Pomocí této nové formy Land účinně obnovil něco, co viděl jako základní sázku heideggerianismu, strukturalismu a poststrukturalismu: pokus o průlom mimo dějiny západního myšlení. Taková obnovená iniciativa byla velmi potřebná, jelikož tato filozofická hnutí se svým rodícím se antihumanismem upadala navzdory sobě samým zpátky do pohodlných rukou institučně schváleného kněžství — do strojeného, kontemplativního, delibidinizovaného frankofilního kultu „kontinentální filozofie“, jež ovládla anglofonní akademickou půdu devadesátých let...

Landovo hledání jiného způsobu myšlení se tak stalo experimentováním se psaním, ale šlo také za hranice psaní. Hledání nějakého „znamení“, které by nebylo jen odpudivým narcistním odrazem systému lidského bezpečí, vyžadovalo naprosto ignorovat normativní metodu. Land nehledal kanály komunikace s „vnějškem“ v nekonečné interní kritice filozofického textu, ale v populární kultuře: v citlivosti první generace, která vyrostla obklopena technologií; v kyberpunkových extrapolacích autorů jako William Gibson, který pozoroval, jak je tato generace „přeprogramovávána“; v příbězích o technologickém šoku ve filmech jako Terminátor, Bladerunner a Videodrome; a v rytmickém přeformátovávání těla v taneční kultuře a hybridním antijazyku digitalizovaného zvuku zpracovaného technikou cut-up, který ji poháněl (zejména jungle, který se objevil v polovině devadesátých let). V těchto praktikách viděl Land thanatos — pud smrti, neznámý vnějšek — vnikající do sféry lidského jako erós. Nespoutaná produkce nových typů erotického dobrodružství v rámci kapitalismu zapřažená do transformace lidského, přetínající pouta s (kulturní, rodinnou a v posledku biologickou) minulostí a otevírající ji směrem k nové, anorganické distribuci afektů. Ve srovnání se známým — vrstvy organické nadbytečnosti, v nichž „to lidské“ bylo pohřbeno — si takové neznámé záležitosti jednoznačně zasloužily přitakání. A filozofické myšlení se také muselo spojit s erótem, chtělo-li být s těmito novými možnostmi v kontaktu. A proto spíš, než aby psal o těchto věcech, chtěl Land odemknout mobilizující síly dehumanizace a destilovat je do podoby „experimentálních mikrokultur“: zintenzivnit likvidaci jazyka, k níž v kapitalismu dochází kvůli novým praxím psaní, mluvení a myšlení, ale také znovunapojením těla na jeho „molekulární“ spodní proudy, rozvolňováním tělesné a hlasové konstituce, která ho uzavřela do režimu označování.¹

Když se uchýlil k tomuto přístupu, nejenže se Land vzdal respektu svých akademických kolegů, ale při své snaze všemi možnými prostředky proniknout sedimentovanými vrstvami normálního lidského chování mnohdy ztratil dokonce i důvěru těch, kdo ho dosud podporovali. Přinášelo to pozoruhodné situace: seminář o Tisíci plošinách, kde vyzýval skupinu rozpačitých doktorandů, aby názvy kapitol této knihy „četli“ tak, že je promění v akronymy, které se pak znázorňovaly jako vektory na diagramu klávesnice QWERTY („qwertopologie“); třítýdenní experiment spočívající v tom, že odmítal mluvit v první osobě, a místo toho odkazoval ke kolektivní entitě „Cur“ (zahrnující skalní účastníky kursu „Current French Philosophy“, kteří přednášky protahovali v nepřetržitý pohyblivý seminář); a především přednáška na konferenci Virtual Futures r. 1996: místo, aby četl příspěvek, Land — pod jménem „DogHead SurGeri“² — při téhle společné akci s uměleckou skupinou Orphan Drift, doprovázen jungleovým soundtrackem, ležel za pódiem na zemi („stávání se hadem“ představující první fázi tělesné destratifikace) a skřehotal záhadné invokace prokládané útržky Artaudových básní z blázince. V této delirantní hlasové telegrafii se zdál význam rozpadat na čirou fonetickou materii, roztékal se na technikou cut-up zpracované beaty a působil přímo na podvědomí. Když Land začal svým podivným, přiškrceným hlasem mluvit (snad to byl onen „absurdně vysoko posazený ... tón, ... který staří démonisté nazývali ‚stříbrný‘“, jímž se mu podle jeho pozdější zprávy v jisté době cosi vysmívalo),³ publikum zneklidnělo a začalo se uchechtávat; démonický hlas trochu kolísal, dokud Land nepřekonal momentální ostych vědomím poslání; a jak „performance“ pokračovala, lidé v publiku ztichli a začali nejistě pokukovat jeden po druhém, jako by se omylem ocitli na pohřbu. Rozpaky bral Land jen jako jednu ze základních překážek, jež je třeba překonat, chce-li člověk zkoumat neznámo — na rozdíl od sil akademické domestikace, které normalizovaly tím, že pěstovaly pocit nedostatečnosti a ostychu před Mistry, před baštou vědění, jež je ještě třeba nastudovat.

Snad v důsledku tohoto velmi širokého pojetí „filozofie“ jsou jen málokteří z mých tehdejších spolužáků nyní akademiky (a obvykle v nejistých okrajových pozicích nebo na uměleckých školách spíše než na katedrách filozofie). Na druhou stranu jsou mezi nimi romanopisci (Hari Kunzru, James Flint), hudebníci (Kode9, jeden ze zakladatelů „dubstepu“) a autoři jako Mark Fisher (blogger „K-Punk“, autor Kapitalistického realismu).⁴ Jiní si Landa našli na dálku — jako iránský autor Reza Negarestani, který ho vystopoval na internetu a navázal s ním dlouhotrvající online rozhovor, který vedl k napsání neobyčejné knihy Cyclonopedia.⁵

Dění ve Warwicku tehdy přitahovalo také nestudenty: Russel Haswell, nyní renomovaný akustický umělec a DJ, vzpomíná, jak ho z nedalekého města Coventry přitáhly zvěsti o zvláštních myšlenkách, které šířili Land a další. Dnes široce uznávaní umělci Jake a Dinos Chapmanovi objevili Landovo dílo a roku 1996 si u něho objednali text pro katalog své první velké výstavy v londýnském ICA. Jeden z jejich tisků nyní „zdobí“ obálku Fanged Noumena.

Roku 1995, poté, co do Warwicku přišla Sadie Plantová (autorka situacionistických dějin The Most Radical Gesture a „kyberfeministického“ manuálu Zeros and Ones), našly Landovy experimentální aktivity dočasnou institucionální základnu v Cybernetic Culture Research Unit (CCRU) — studenty řízené výzkumné skupině neurčitého statutu, jejíž existenci katedra filozofie po dosti nečekaném odchodu Plantové popírala.⁶ Jak na univerzitě, tak jinde, pořádala CCRU různé akce a intervence — „Virotechnika“, „Rojostroje“, „Afrobudoucnosti“ — ve kterých se teorie používala jako prvek vedle hudby, umění a performance, stěžejní ale vždy byla bytostně „landovská“ kombinace pojmové přísnosti a experimentální metody. Publikovali vlastním nákladem eklektickou sérii pamfletů Abstract Culture — charakterizovanou v hudebním časopise The Wire jako „proud konceptuálního neklidu, v němž co chvíli jako mimozemské snímky známého světa zazáří nečekané náhledy.“ Jedna ze sérií („rojů“) Abstraktní kultury zahrnovala Landův klasický text „Meltdown“ s jeho přivoláváním apokalyptické planetární techno-singularity — temnou anticipativní radostí, nihilistickou reakcí na vzmáhající se kalifornský kyber-optimismus časopisu Wired.

Land, který stále častěji tvrdil, že jej obývají různé „entity“ — Cur, Vauung, Can Sah — se připojil k CCRU, která produkovala celé řady kvazi-lovecraftovských mytologií a „hypersticí“.⁷ K těm patřila fiktivní personifikace samotného kolektivu CCRU ve formě profesora kryptografie Daniela Barkera. O Barkerovi, následovníku profesora Challengera z Tisíce plošin, který sám je „hyperstiční“ adaptací postavy z Conana Doyla), se říkalo, že vytvořil „kosmickou teorii geotraumatu“ kombinující Freudovu teorii traumatu se synkretickým pohledem na přirozenou historii planety. Náčrt fiktivního spekulativního systému, „geotraumatiky“ čerpá ze všeho od geologie a evoluce mikroorganismů po biologii člověka a lidskou vokalizaci, reinterpretuje dějiny Země jako sérii vnořených traumat, jichž je lidská subjektivita symptomem. „Barker“ se snažil hybridizovat nietzschovskou genealogii, deleuzoguattariovskou stratoanalýzu a teorii informace za účelem dešifrování kosmické bolesti: stvořit schizoanalytickou geokryptografii a nahradit jí oidipovskou psychoanalýzu.

V dílech z tohoto období se Landova antihumanistická spekulace kombinuje s radostí ze slovních hříček a obnoveným smyslem pro antropologické, mytologické a psychoanalytické zdroje Kapitalismu a schizofrenie. Vyžíval se v rozpouštění se v kolektivu CCRU, který bezpochyby uspěl coby „mikrokultura“. Jejich nezařaditelná, záhadná díla mluvící o podivných nelidských entitách, hyperstičních postavách a synkretických pantheonech jsou mimořádně zneklidňující a naléhavá: jako by tato skupina získala kolektivně přístup k dosud neobjeveným oblastem bizarních archetypů. Úspěšně rozostřovali hranici mezi reálným a tím, co označovali jako „hyperstiční“: fikcemi, které se kolektivní praxí stávají reálnými.

Nakonec ale Land z CCRU odešel, když všechna tato intelektuální hybridizace a mikrokulturní aktivita nalezly koncentrovaný, schematický tvar v myšlení a praxi toho, co Deleuze a Guattari načrtli, jakkoli vágně, v Tisíci plošinách jako „nomádské číslování“. Digitální technologie podle Landa odkrývá aspekt čísel, který je zcela vyjímá z mocenských struktur významu a označování, jež jazyk učinily žalářem myšlení; dokonce vysvobodila čísla ze stratifikovaných oblastí matematiky do čisté, ploché roviny imanentní materiality obývané pouze „tiky“. Land věřil, že akcelerování planetárního počítačového experimentu, který provádí Kapitál a který spočívá v připínání lidské kultury k těmto tikovým číslům s úmyslem ji rozervat, mu umožní završit to, co dekonstrukce mohla ve svých nekonečných cyklech filozofického dráždění jen naznačit: že povede k demontáži moci institucionalizované v jazyce a smyslu a otevře spolehlivý kanál komunikace s něčím neznámým — čistá materiální disperze, která se neřídí modely odvozenými z minulosti.

Land byl stále více času k vidění, jak se — bydlel tou dobou ve svém kabinetu a spal tak málo, jak jen to bylo možné — oddává intenzivnímu „mechanomickému“ zkoumání, k němuž patřilo nekonečné prohazování symbolů na zelené obrazovce svého obstarožního počítače hluboko do noci. Od romantické vize úniku pomocí kolektivní libidinizované akce podle všeho přešel k chladné a poněkud neproduktivní abstraktní praxi pěstované v izolaci. Nebo by se dalo říci, že se vrátil k svého druhu poezii, bohužel poezii zbavené všeho výrazu a všeho významu. A právě tohle je, slovy Marka Fischera, ukázkou „bezohledné integrity“: jakmile Nick Land ořezal svou problematiku na toto minimální jádro, plně se jí oddal. Své nejnovější nálezy dychtivě sděloval těm, kdo ho ještě poslouchali, ale ti mu už nerozuměli.

Takže to ukončíme: v jakémkoli normativním, klinickém či sociálním smyslu slova se Land prostě zbláznil. Později neváhal celý proces neobyčejně pečlivě zdokumentovat, jakoby popisoval nezdařený experiment.⁸ Bral degeneraci svého „průlomu“ ve „zhroucení“ jako konečný a ponižující důkaz neschopnosti člověka uniknout ze schránky hlavy, z vězení osobního já. Jakkoli to bylo — pro Landa — zoufalé, nebylo už možné říci, zda jsou jeho spekulativní epifanie záblesky přístupu k trans-cendentnímu (jak věřil na vrcholu svého deliria), nebo jen ubohé zmatky psýché dotlačené k výsměšným mezím toho, co vydrží. Experiment byl u konce.

Když jsem kontaktoval Landa ohledně re-edice jeho děl, neprotestoval, ale neměl co dodat: Je to jiný život; nemám o tom, co říci — u půlky těch věcí si ani nepamatuju, že jsem je napsal ... Nechci sklouznout k zpětnému zavrhování svého starodávného díla — myslím, že nejlepší je decentně se stáhnout. Patří do spárů nemrtvého amfetaminového boha.

Land během své krátké kariéry, než byl ve Warwicku ke konci devadesátých let „penzionován“, publikoval jednu knihu. Roku 1992 mu vyšla The Thirst for Annihilation,⁹ kniha o Georgesi Batailleovi, kterou by lépe bylo možno charakterizovat jako knihu s Bataillem. V podstatné části první kapitoly Land drtivě kritizuje sekundární literaturu za její nesmělost a na následujících stránkách mapuje v dialogu s Bataillovým drásajícím myšlením svou vlastní „vnitřní zkušenost“. V průběhu celé knihy se filozofická analýza periodicky rozpadá do poezie, sebenenávistných a ateistických litanií. Thirst je nadále v jistých kruzích vysoce ceněna a pro některé, kdož na ni narazili při svém hledání divoké, transgresivní literatury, funguje dokonce jako jakýsi talisman. Jistě je to jedinečná a silná kniha. Pro mnoho z nás nicméně nikdy nedosáhla šíře a intenzity Landovy práce od poloviny do konce 90. let. Ve Fanged Noumena byla konečně rozmanitá díla napsaná během tohoto období shromážděna a poprvé mohla být zmapována trajektorie jeho myšlení a oceněn jeho filozofický význam. Když jsem spolu s Rayem Brassierem (též Landovým bývalým studentem, bystrým a originálním filozofem, který se nikdy nezřekl „zahanbujícího“ dědictví Landova vlivu) psal úvod, uvědomil jsem si, jak moc Landovo charisma a reputace — a jeho vlastní sklon filozofii při každé příležitosti šmahem zavrhovat — zabránily jakémukoli systematickému filozofickému zhodnocení jeho díla. Jak jsem naznačil výše, jeho dílo snad mělo největší vliv v jiných sférách. Ale je dobře si uvědomit, že tento vliv je v posledku založen na pronikavém a originálním charakteru jeho přehodnocování toho, jak dělat „filozofii“.

Měli jsme tu mladého přednášejícího, v možná nejkonzervativnější disciplíně na univerzitě, který se v polovině devadesátých let energicky zabýval tématy v té době značně výstředními. Dnes jsou ale v centru diskuzí: biotechnologie, radikální islám, internet jak návyková droga, vzestup Číny jako ekonomické velmoci — vše se objevuje ve Fanged Noumena, v textech napsaných v době, kdy Landovi kolegové dále mleli (v nejlepším případě) o poezii a malbě, o Přítomnosti a o dějinách metafyziky.

Land otevřel nové možnosti v době, kdy „kontinentální filozofie“ začínala skleroticky upadat do institučních frakcí, z nichž měla každá své mistry a tlusté Bible, své iniciační ceremoniály a liturgie. Učil nás číst dějiny filozofie jinak, způsobem, který je činil něčím divokým, komunikativním, konektivním a živým. Samozřejmě, že jeho závěrečné zhroucení znamenalo pro systém příležitost nahrnout se zpět, zacelit ránu a v důsledku smazat všechny stopy této jiné cesty. Ale nová generace myslitelů, kteří jsou už unaveni uvězněním filozofie v „textu“ a vracejí se k otázce „myšlení vnějšku“, ji znovu objevuje.

Landovo nekompromisní dílo mělo — a stále má — také schopnost polarizovat. Na jedné straně pro levičáky je nestravitelný jeho lehkomyslný aspekt — oslava kapitalismu pro jeho schopnost zrušit tradice, hierarchie a organizaci. Z téhož důvodu ale představuje osvěžující alternativu jak k zbožné, zpozdilé humanistické etice, tak k voluntaristické politice zázračné „události“, jakou v posledních letech razí Badiou a další. Na opačné straně pravičáci taktéž odsuzují Landovu nezodpovědnost a to, že odmítal předstírat, že vektor kapitalismu je konstitutivně svázán s nějakým pozitivním lidským programem.

Land nyní pracuje jako novinář v Šanghaji („neo-Číně“, jak psával ve dnech, kdy bylo její futuristické panorama jen jeho horečnatou předtuchou) a občas ještě publikuje online komentáře formulované jedinečnou směsí žurnalistického a spekulativního jazyka.¹⁰ Se svým jedinečným talentem stále pojmenovává současný povrch zeměkoule přímým a poučeným způsobem, aniž by se vzdával filozofické ambice zkonstruovat „univerzální historii“ tohoto globálního šílenství.

Jedna z Landových památných tezí říká, že díky procesu pozitivní zpětné vazby typicky kapitalistická artificializace Země zdvojnásobuje svou intenzitu ve stále se zkracujících intervalech:

Kultura odstavování konvergující k pozemské singularitě zhroucení a pohybující se stále rychleji svou digitechnicky rozehřívanou adaptivní krajinou prochází prahy stlačení normovanými podle intenzivní logaritmické křivky: 1500, 1756, 1884, 1948, 1980, 2004, 2008, 2010, 2011 ... Blízkou budoucnost nic lidského nepřežije.

[...]

Čas balastu končí.

Může to, co vás hraje, postoupit do 2. úrovně?¹¹

Pro Landa byly takové teoretické teze zároveň stroji na vzrušení, přístroji pomáhajícími spojit se s planetární intenzifikací a zrychlit ji, což by konečně umožnilo „tělu bez orgánů“ svléknout svou lidskou kůži. Pokud se tím filozofie stává druhem hype (či „hyperstice“, dle neologismu CCRU), mají tedy Landovi pomlouvači (dnes jako tehdy) pravdu, když říkají, že jeho postoj je nerozlišitelný od pasivního přijetí „neokonzervativní“ agendy — že jeho teoretická obhajoba „akcelerace“ kapitalistického procesu v praxi jednoduše podporuje udržování kapitalistických mocenských struktur, a ne jejich demontáž (ať už revoluční, či ameliorativní)?

Skutečně je pravda, že Landovy pokusy proniknout k intenzivnímu žhavému jádru planetárního procesu tím, že napojí pojmové myšlení na libidinizující kulturní energii, vždy balancovaly mezi romantismem boření a pochybnou touhou identifikovat se se „vzrušujícími“ a „intenzivními“ fenomény prezentovanými kapitalismem. Land postupně opustil coby příliš konzervativní dokonce i Deleuzeovo a Guattariho „umírněné“ rozdělení kapitalismu na „dobrou“ destratifikující a deteritorializující stránku a „špatné“ mechanismy reteritorializace. Ve jménu neoblomné nenávisti k poutům lidského snad riskoval masovou kapitulaci před novými (příliš lidskými) silami, které se zmocní Země, jakmile jsou staré struktury demontovány — a které využívají každý základní reflex homo sapiens pro svůj vlastní, vpravdě banální cíl.

Ale přijmout tento názor znamená vyhnout se konfrontaci s nejsilnějšími aspekty Landova myšlení. Jeho kacířství je dvojí: nespočívá jen v jeho pokusu „roztavit“ psaní imanentně v procesu, který popisuje, ale také v jeho odhodlání myslet reálný proces, v němž se Kapitál záludně zmocňuje lidského (a dědictví tohoto procesu uvnitř filozofie) — a v přiznání směšné bezmocnosti „člověka“ tváří v tvář tomuto procesu. A navzdory současné vlně myšlenek, vycházejících jen ze zbožných přání, nebylo v tomto ohledu dosud „prokázáno, že se mýlí“. Jeho dílo stále nejrůznějšími způsoby naléhavě vyzývá k pomyšlení na současný život na této planetě: planetě řízené z budoucnosti něčím, co přichází z vnějšku osobního nebo kolektivního lidského záměru a co už nemůže předstírat, že má cokoli společného s rozumem nebo pokrokem.

Z angličtiny přeložil Robert Kanócz.

¹ Viz „Barker Speaks“, Fanged Noumena, str. 493-505.

² „Katasonix“, Fanged Noumena, str. 481-91.

³ „A Dirty Joke“, Fanged Noumena, str. 632.

⁴ London: zer0 Books, 2009.

⁵ Melbourne: re.press, 2008.

⁶ O CCRU viz článek Simona Reynolda „Renegade Academia“: http://energyflashbysimonreynolds.blogspot.com/2009/11/renegade-academia-cybernetic-culture.html

⁷ Slovo je utvořeno z anglického superstition, česky pověra, umocněním záměnou předpony super za hyper. CCRU takto označovala fikci, která se měla stát realitou. Pozn. red.

⁸ Viz „A Dirty Joke“, Fanged Noumena, str. 629-34.

⁹ London: Routledge.

¹⁰ http://www.thatsmags.com/shanghai/news-features/urban-future-blog.

¹¹ Meltdown, Fanged Noumena, str. 44.