Pavel Sterec

Jazyk, podmínky komunikace, ale i neuchopitelnost nadindividuálních jevů v osobní rovině jsou témata, kterým se ve své práci věnuje Pavel Sterec, student AVU v ateliéru konceptuální tvorby Miloše Šejna. Jeho tvorbou se táhne linie vymezující motivaci a pozici autora, ale i obecné podmínky umělecké produkce a srozumitelnosti.

Silná inspirace významným tchaiwanským performerem Tehchingem Hsiehem vedla Sterce v jeho raném zkoumání vztahu mezi umělcem a společností k sérii squaterských performancí v projektu Domov. I když je sám řadí spíš do svého před-uměleckého období, v celku jeho následující tvorby představuje motivace k těmto akcím důležité východisko: nechal se například zabalit do neprůhledného plastikového pytle a takto uvězněn byl „odložen“ vedle popelnice, než performanci po čtyřech hodinách ukončila policie. Během poustevnické série zase žil v různých provizorních obydlích na opuštěných místech. I když byla pro Sterce v těchto akcích důležitá především vlastní zkušenost (akce nebyly veřejné a jen skromně dokumentované), tyto akty odloučení vyústily v nastolení otázky o přenosnosti a srozumitelnosti autorské výpovědi. Jazyk jako most ale i bariéra v komunikaci byl pro Sterce delší dobu tématem číslo jedna, což se projevilo zejména v projek- tech Miss Understanding a Walkmenáři. Miss Understanding vznikl a proběhl ve spolupráci s Vilémem Novákem. Přípravy spočívaly v půlročním memorování kolekce smluvených znaků složených ze slov využívajících co nejméně písmen běžné abecedy, tj. víceméně skřeků, které zastupovaly vybraná písmena abecedy. Představovaly jednoduchý jazyk srozumitelný jenom aktérům performance, v niž přípravy vyústily, a voice recognition softwaru, který tyto skřeky překládal do češtiny. Veřejná akce pod ironickou nálepkou „konference“ pak proběhla v prostoru, který autoři obklopili zdmi sesbíraného odpadu. „Skřekový“ dialog autorů, jimž byl asistentkou podáván alkohol a chlebíčky, končí v momentě, kdy se software automaticky odmlčí, protože mu neschopnost autorů dál přesně artikulovat naučené zvuky nedovoluje dál překládat. S artificiálním jazykem pracoval umělec i ve Walkmenářích, jejichž náplní je v duchu jeho dlouhodobého zájmu o performance rovněž živá akce. Skupina dobrovolníků se zavázanýma očima synchronně odpovídá na otázky, které slyší ve sluchátkách připojených k walkmanu. Odpovědi na veskrze intimní otázky zůstávají i přes veřejnou povahu akce utajeny díky tomu, že jsou vyjadřovány sadou fyzických úkonů, k nimž byli aktéři předem instruováni. Divák, nepoučený o významu těchto gest, může pozorovat pouze rozdíly v odpovědích jednotlivých aktérů. I když lze v konceptu akce spatřit podobnost s poststrukturalistickým chápáním jazyka jako systému rozdílů, jde zde především o tenkou hranici mezi tajemností prováděných gest a odhaleností takto vyjadřovaných upřímných odpovědí. Sterec vyrovnaně a bez rezignace konstatuje faktickou nemožnost vyjádřit navenek to nejvnitřnější. Ostatně dekódování jako nové zakódování použil již v Miss Understanding. Podmínky funkčního vztahu autora a diváka zkoumá i v dalších pracích, v nichž jej redukuje na kanál spojující odesílatele a příjemce. Na jedné straně je to utajená intervence, kdy se prostřednictvím pirátského vysílání nabourává do veřejného audiálního prostoru v restauracích a obchodech s puštěnými rádii. Na straně druhé se jako autor staví do pozice příjemce a dělí se o ni s divákem. Realizaci této speciální polohy představuje především Trojský kůň a projekt Ears. V prvním případě zanesl na Ministerstvo kultury jako dar ministrovi sošku koně obsahující odposlouchávací zařízení, aby pak zveřejnil frekvenci, na niž lze zachytit vysílání „štěnice“. V projektu Ears navrženém pro bruselský festival Europalia sestavil funkční repliku staré armádní technologie určené k odposlechu na dálku. Zatímco u Trojského koně koketuje s institucionální kritikou, Ears zesiluje napětí mezi obskurním zjevem konkávního objektu a jeho původní mocenskou funkcí, když jej zasazuje do kontextu současnosti. V obou případech propůjčuje Sterec divákovi pasivní moc odposlechu, možnost anonymní přítomnosti. Pavel Sterec se věnuje i ekologickým tématům – ani ne tak pro jejich současnou naléhavost, zajímá ho spíše jejich osobní uchopení. U sebe doma nahradil tradiční osvětlení UV žárovkami, a podomácky tak simuloval ozonovou díru. Ve svém kuchyňském nádobí lil olovo přetavené z autobaterie a zakusil tak bezprostřední kontaminaci. Takhle individualizovanou ekologickou katastrofu realizoval v projektu Osobní ropná skvrna, kdy si doma vylil ropu do polonapuštěné vany. Kolekci domácích ekokatastrof představil ve výstavním prostoru bývalé benzinky ve Slaném. Čitelně ironická poloha této environmentální série postihuje jednak neuchopitelnost celospolečenských jevů v osobní rovině, ale především zpochybňuje absurdní individualismus v konstrukci osobního postoje ke globálním problémům. V rámci projektu Symbiont upíná Sterec na strom nad galerii Školská funkční model symbiotického organismu a vtipně tak simuluje ontogenetický cyklus. Solární panely velikosti listů umožňují čerpat ze země vláhu, jež se shromažďuje v gumovém míči, zastupujícím v biologické simulaci rostoucí plod. Tuto zkušenost s ukročením směrem k bio artu dál zhodnocuje ve svém nejvyzrálejším a prozatím posledním projektu – Expogenica. K vytyčení nového směru tvorby vede Sterce potřeba zkoumat formy vymezování tvůrčích podmínek. Expogenica je instalací-výstavou, na niž Sterec za technické podpory Viléma Nováka aplikuje evoluční teorii. Sestává ze šesti skulptur ve vitrínách opatřených senzory přiblížení a topnými tělesy. Ta jsou aktivována podle míry nezájmu o objekt, který tím pádem podléhá pozvolné destrukci. Podle principu „přežití nejschopnějších“ se do dalších kol/výstav/generací dostávají hybridy objektů, jimž věnovali diváci nejvíc pozornosti. Plánovaná série na sebe navazujících „výstav“ (první v řadě byla v době psaní tohoto článku připravována pro festival Enter3) kriticky reflektuje umělecký provoz a jeho mocenské mechanismy. Ostrý tón zaznívá v názvu díky zřetelné příbuznosti s nacistickou ideologií. Expogenica odměřuje ožehavé upadání vkusu ve prospěch vypočteného úspěchu. Z přehledu dosavadní tvorby Pavla Sterce lze jasně vysledovat autentickou zaujatost výchozími podmínkami autorské výpovědi, ale i vztahem k jevům, jež nás přesahují, a snahou o jejich postižení i přes obtíže, kterým nelze uniknout. Stercovo nakročení k další tvorbě předesílá přinejmenším dobrý důvod zachovat si jej v hledáčku.