PINCHUK ART CENTRUM

V Kyjevě se slavnostně otevřelo centrum současného umění – Pinchuk Art Centrum. Událost skutečně pozoruhodná, uvědomíme-li si, že prozatím jsou v Kyjevě pouze tři galerie, vystavující současné umění, a na kyjevské akademii končí dějiny umění impresionismem. Zakladatelem centra je známý ukrajinský oligarcha a zeť bývalého prezidenta Kučmy Viktor Pinchuk,1 který už pár let sbírá současné umění, kurátoři jeho sbírek jsou Nicolas Bourriaud2 a Olexander Solovyov.3 Ve sbírce jsou zastoupeni jak ukrajinští postmoderní klasici devadesátých let (Olexandr Gnilitsky, Institution of unstable thoughts, Volodymyr Kozhuhar, Arsen Savadov, Oleg Tistol, Vasyl Tsagolov, Illya Chichkan.), ruští umělci ukrajinského původu (Oleg Kulik, Boris Mykhailov, Serhiy Bratkov), tak i zahraniční světově proslulí umělci (Xavier Veilhan, Subodh Gupta, Olafur Eliasson, Sarah Morris, Carsten Nicolai, Philippe Parreno, Navin Rawanchaikul, Thomas Ruff, Charles Sandison, Jun Nguen-Hatsushiba, Carsten Holler). Pozvánky na slavnostní otevření se daly vyhrát v rádiu odpovědí na správnou otázku, např.: „Jakpak se jmenuje malířská technika, při které se olej nanáší na plátno? - Olejomalba! Ó, výborně, gratuluji našemu posluchači, zrovna jste vyhrál vstupenku na slavnostní otevření Pinchuk Art Centra!!! ...“ Na samotnou ceremonii vás ochranka nepustila nejenom bez pozvánky, ale i v tom případě, že by vaše pozvánka byla zmuchlaná nebo špinavá. Není se čemu divit – společnost, jež se sešla na této akci, se silně lišila od obvyklého vernisážového publika – žádní ležérní bohémové, ale solidní mrzutí mužíci v tmavých oblecích, v doprovodu dvoumetrových vyšperkovaných krasavic. Na pódiu vyhrávalo obrovské instrumentální těleso, na četných obrazovkách se míhaly sestřihy různého contemporary artu a v klecích u tyčí se kroutili gogo-tanečnice, převlečené za známé umělce. Jména umělců byla pro jistotu uvedena na klecích latinkou i azbukou: Andy Warhol, Salvador Dalí, Gouguin, Van Gogh, Picasso, a dokonce i Leonardo Da Vinci. Docela upřímně vyřčená role umělce v současné situaci.Mezi publikem procházely pozlacené a okřídlené múzy. Občas moderátor hlasitě provolával z pódia chválu na současné umění v duchu reklamy na Pražské tržnici. Místní komentátoři události tvrdí, že Evropa a civilizovaný svět konečně vstoupily na Ukrajinu. Avšak role centra není jednoznačná. Na jednu stranu je současné umění po dlouhé době obdařeno legitimitou a pozorností, na druhou stranu je zřejmé, že se stává politickým nástrojem. Protože se současné umění na Ukrajině doposud nachází v marginální pozici, neexistují protichůdné názory uvnitř něj, existují pouze jeho přívrženci či odpůrci. V dnešní situaci se k odpůrcům automaticky řadí všemožné nacionálně a konzervativně naladěné skupiny, kdežto příznivci jsou automaticky zařazováni do opačného tábora. (Mimo jiné současný prezident Juščenko rád projevuje svůj osobní vkus, který je dost zpátečnický bez ohledu na jeho proevropskou orientaci v politice, podporuje své oblíbené umělce a rovněž chystá založení svého muzea, jakéhosi politického konkurenta Pinchukova centra). Další problém je v tom, že taková nečekaná popularizace současného umění absolutně zkresluje jeho původní funkci, obzvlášť pokud je narušena jeho historická kontinuita.4 Dlouhou dobu existovalo jen pár malých galerií na pokraji dění, kam chodil stejný okruh lidí. Najednou se současné umění zjevuje pro široké publikum nečekaně v podobě velkolepé šou, exotické zábavy pro zbohatlíky, jako jakási módní, trendová záležitost, zbavená obsahu – navíc je centrum umístěno v komerční zóně mezi luxusními butiky. I výběr děl v podstatě podporuje tuto image – většinou jde o velké, vizuálně „chutné“ věci, které jsou schopny „ohromit“ i nezkušeného diváka. V médiích se nejvíc mluví o požáru během vernisáže, nebo se spekuluje o cenách 1 Viktor Pinchuk je jedním z nejbohatších lidí Ukrajiny, vlastníkem mnoha podniků v oblasti metalurgického, uhelného a mediálního průmyslu a dodávek plynu, bývalý poslanec a poradce bývalého prezidenta Kučmy. Po oranžové revoluci a změně vlády mu soud část z jeho podniků zabavil. Nyní se prezentuje hlavně jako mecenáš v oblasti kultury, zdravotnictví a práva. 2 Nicolas Bourriaud, známý v Čechách jako autor „Postprodukce“, byl rovněž jedním z kurátorů Moskevské bienále. 3 Olexander Solovyov – ukrajinský teoretik a kurátor. 4 Ačkoli mnoho ruských avantgardistů začátku století pocházelo z Ukrajiny, místní prostředí nebylo nikdy nakloněno žádným novým směrům. Existující avantgardní skupiny byly spíše marginálním jevem a brzy zanikly, většina inteligence byla zaměřena spíše na tradiční a nacionální hodnoty, takže opozice státem uznávaného socrealizmu byla ještě konzervativnější než samotný socrealizmus. Západní umění bylo pro většinu lidí nedostupné. „Undergroundoví“ umělci .(až na pár ojedinělých výjimek) malovali velmi komorní lyrické malby, které vystavovali doma. Po rozpadu svazu se společnost vrhla na hledání vlastní identity a to v slavné historické minulosti a „duchovnu“. Na akademii výtvarných umění socrealizmus degradoval k stylizovanému salonnímu umění a měřítkem kvality díla se stal „duchovní horizont“. Na začátku devadesátých let přišla postmoderna v podobě ukrajinského neobaroka a umělců kolem skupiny „Pařížská komuna“, kteří již měli styky se západem i s moskevskou scénou, a které podporoval například Bonito Oliva. Po této generaci se dlouho nikdo další neobjevil – možná to souvisí s tím, že zájem o Ukrajinu znovu uhasl a současným uměním se tam nezabýval vůbec nikdo, vyjma Sorosova centra, kde se pořád dokola točili ti samí lidé - umělci devadesátých let. Až teď se znovu objevuje nová generace mladých umělců. Zatím je jich málo, ale je o ně velký zájem. Více a mnohem pozitivnější informace najdete zde: www.c-artpinchuk.org/peiges/english/2.html

01.01.2007