UMĚLCI MAJÍ MOC (rozhovor se Sislejem Xhafou)

Sislej Xhafa, Albánec z Kosova, cestuje po celém světě, z první ruky zakouší různé kultury světa a pak vytváří svá díla, dotýkající se ilegality, přistěhovalectví a autorit. Na Benátském bienále na sebe upozornil performancí Neoficiální albánský pavilón. Procházel se různými národními expozicemi, obtěžkán batohem s albánskou vlaječkou a kopal do fotbalového míče, čímž upozorňoval na to, že mnohé země nemají vlastní pavilón. V dalších dílech se například soustředil na turismus, jako v případě Elegant Sick Bus (2001) na Sultanahmet Square, hlavní turistické tepně Istanbulu. Xhafa kvůli tomu zaměstnal pětadvacet místních dělníků, kteří po náměstí tlačili zrcadly pokrytý autobus. Nyní žije v New York City.
O své práci si otevřeně promluvil se sociologem Sezginem Boynikem. Hovořili mimo jiné o utajování, násilí, nomádech a moci umělce.

V mnoha vašich dílech a promluvách se zabýváte otázkami undergroundu a utajení v moderním světě. Myslíte, že utajení může něco ve společnosti změnit?
Utajení je budoucnost, či dokonce zítřek. Máme hodně zákonů, s nimiž nesouhlasíme. Abychom přežili, používáme jiné způsoby, které nejsou legální. Je to absurdní, zločinecké, ale musíme se naučit jiným způsobům života a používat ilegalitu, abychom přežili s ostatními lidmi, abychom byli lepší... Dám vám příklad. Kapsář (Xhafova perfomance – pozn. red.) je něčím, o čem často přemýšlím. Používám termín kriminalita, abych zdůraznil problém krásy toho, jak může chudý muž okrádat jiného chudého muže. Protože v této performanci okrádám chudého Maročana. Udělal jsem to ve Florencii. Když přijedete do Florencie, ukradnete něco Florencii. To je tržní hospodářství. Když zaplatíte deset dolarů za kapučíno, okrádají vás zase oni, jiným způsobem.
Dnešní geografické vztahy přinášejí nové oblasti působení a nové postoje. Kurdové nebo Íránci využívají jiné způsoby starého fenoménu migrace. Vnášejí do společnosti silnější postoje než správní orgány a ty je nemohou zastavit.

Něco skutečnějšího?
Skutečnějšího a silnějšího. Jak se rozvíjejí technologie, musíme je využívat k objevování nových světů, nových forem.

Říkáte tím, že můžeme využívat kriminalitu jako strategii?
Přesně tak. Vezměte si kupříkladu můj policejní projekt. Abychom k němu přesvědčili policii, musíme žít v rozvinuté, civilizované společnosti. Protože tímto zásahem do policejní stanice vnáším do úřadu nové postoje. Image policie tu bylo použito jako utopie, jako ironie. Tato forma ilegalizace nového kontextu se stala tak podivnou, nereálnou.
Ale způsob, kterého užívám, nemá využívat ilegální přistěhovalce. Neříkám jim, aby dělali tohle nebo tamto jako jiní současní umělci. Přátelím se s mnoha zločinci, ale nic jim nepodsouvám. Smáli by se mi, zločinnost stejně nezastavíte. Musíme pochopit, že zločinnost může přinést novou identitu, nový metabolismus společnosti. Lidé musejí pochopit, že někdo krade, protože nemá co jíst. Ale na druhé straně někdo krade, protože je profesionál. Profesionální kriminálníci jsou jako profesionální umělci.

Řekl byste, že všechny systémy fungují stejně jako zločinci?
My jsme zločinci.

Myslíte, že zločinnost může být zajímavějším způsobem života?
Víte, zůstal nám jen jeden systém. Kapitalismus. Žádný jiný. Komunismus je svinstvo. Recyklovat! Nacistický fašismus, recyklovat. Takže nám zbývá jen kapitalismus. Možná v budoucnosti budeme mít nový systém. A proto musíme spolupracovat s kapitalismem, neničit jej. Neházet kameny na McDonalds, nebít policisty. Musíte mít představu. Když nemáte představu, přistoupíte k násilí. Já mám představu, a tak spolupracuji. Ale také vnáším nový přístup.

Dokážete najít pojítko mezi násilím a zločinností?
Násilí není jen zabíjení či znásilňování – je to něco jiného. Jsou různé druhy násilí, my máme například barevné násilí. Edi Rama provozuje barevnou diktaturu (E. Rama je starosta albánské Tirany, který nechal barevně natřít centrum města, aby vytvořil jeho novou veřejnou tvář – pozn. red.). Jedině země, jako je Albánie, si může dovolit starostu, který využije své tvůrčí schopnosti a svou moc, aby někomu nařídil, co je krásné, co je exotické. Je to velmi pohodlný způsob myšlení.
A pak je tu slovní násilí. Násilí provozované vládou, která nařizuje, co máte nosit, jak máte mluvit, jak se máte chovat. Ale zločinci nepáchají násilí. Naopak, přinášejí nový přístup.

Obvykle se věří, že zločinci nežijí na jednom místě. Jsou stále v pohybu. Kritikové o vás píší, že jste kočovný umělec. Dokážete najít souvislost mezi nomády a zločinci?
Nejdřív řeknu něco jiného. Tohle nomádství vymyslel nějaký kretén a teď je z toho móda. Nevím, co to je, ale vím, že devadesát devět procent lidí na zemi ráno vstane a musí čelit realitě. A já tuto skutečnost přenáším do různých zemí. Nechci přemýšlet o tom, jaká je Indie. Možná tam čtou Dickense, co já vím? Ale pojedu tam, budu tam žít tři, čtyři, pět let a pak budu mít nějaké ponětí o jejich společnosti a zemi. Pro mě je důležité měnit místa. Moje tělo to potřebuje. Je to jako jídlo.
Je tato cikánská estetika krásnou kočovnou zločinností? Nevím. Protože když myslím, nic neudělám. Nemyslím, konám. Tento způsob života může přinést lepší pochopení různých skutečností. Možná někdo s velkým penisem, někde v Africe, říká každé ráno své ženě, že ji miluje, a pak do ní buší tím velkým klackem. Je to jiný způsob vyjadřování lásky. Musíme tyto odlišnosti pochopit a akceptovat je.

Ve vašich pracích, jež realizujete v různých zemích, vždy kritizujete tamní společenské podmínky. Jako byste nechtěl přijmout, že jste albánským umělcem, který musí pracovat lokálně a exoticky.
Víte, nechci říkat, že jsou všechny mé práce vázané na místo. Ale musíte pochopit, že hodnota lidské bytosti je pro mě nejdůležitější hodnotou, v niž věřím. Když pochopíme hodnotu lidské bytosti, respektujeme ji a jsme schopni magických činů. Moje práce se vztahuje ke společnosti jako k celku. Umění je univerzálním jazykem. V Turecku jsme tlačili autobus. Byl to starý, nepojízdný mercedes. Je to odraz reality také v Indii, v Americe, v Německu, v Itálii… všude na světě. Vnášíte jej do souvislostí se společností. Lidé žijící v ubohých hospodářských poměrech se sami vidí v zrcadle autobusu. A vidí svou vlastní bídu. Situace je stejná v Indii, v Thajsku, všude na světě, kde je turismus právním řádem. Turismus přináší falešnou ekonomiku, která je v protikladu s vírou zemí. Když přijede Ital do Thajska, nezajímá se o kulturu, chce souložit s nezletilými holčičkami. To je turismus. Obrovská choroba. Pohostinnost a otevřené srdce Turků vůči národům s rozvinutou turistikou je nutí, aby je napodobovali. Jsou nuceni přijímat turistické přístupy. To donucení je univerzální.

Jednají proti své přirozenosti?
Jistě. Myslíte si, že v Thajsku chtějí být šukáni nějakými turisty? Ne, jsou donuceni to přijmout. Je to velmi bolestné, smutné. Ale pokud nějaký umělec jako já, jako on nebo jako vy zvolí jiný přístup, v mém případě ironii, vnáší do konkrétního kontextu něco velmi silného. Nechci, aby umění bylo zajímavé jen lokálně. Chci, aby se lokálním stalo to, co automaticky bereme jako univerzální. To je moje vnímání světa.

Ve svém interview pro časopis Zarez tvrdíte, že Szeemannova výstava je první a poslední balkánskou výstavou, které se zúčastníte. Myslíte si, že tyto výstavy jsou novým způsobem kolonizace regionu?
Mluvil jsem se Szeemannem. Řekl jsem mu: “To, co děláš, není dobré, kolonizuješ Balkán.” A on řekl, že to ví. “Víš, že tahle výstava je nacionalistická?” A on řekl ano. Tohle přijetí viny, ta mea culpa, s tím souhlasím. A z toho důvodu jsem se rozhodl, že se zúčastním. Ale Renému Blockovi jsem už řekl ne, řekl jsem mu to tváří v tvář. Je to pěkný nápad, to jak zdůrazňuješ Balkán, velmi zajímavý. Nesoudím koncept. Ale nezúčastním se. Konec. Konec Balkánu. Protože podle mě je západní pohled na Balkán, objektivní pohled na Balkán, špatný. Nechtěl bych, aby se Balkán stal Západem. Nechci, aby se stal objektem. Balkán má svou hodnotu. Lidé z této oblasti mají svou hodnotu. Možná jsou tyto hodnoty lepší než hodnoty americké nebo japonské.

Jaké jsou to hodnoty?
Je to osobní zkušenost osobního původu, podle toho, odkud pocházíte. Mám určitou hodnotu, kterou vám nemohu vysvětlit. Proč to vysvětlovat objektivně, protože jsem z jedné oblasti. Umění je univerzální. Řekl jsem Renému Blockovi, vydej se, prosím, do Kosova a hledej nové umělce. To je dobré pro budoucnost Kosova a pro všechny mladé lidi, kteří nedostali šanci. Mají v sobě hodně energie, velký potenciál. Ale já? Ne, díky. Já ne.
Co si myslíte o projektu East Art Map skupiny Irwin? Chtějí vytvořit umělecký katalog východoevropských…
Můžu navrhnout něco lepšího než Irwinův New Moment… Napijme se něčeho (Xhafův otec přináší pomerančový džus). Víš co, na tuhle otázku ti odpovím. Něco ti řeknu, ale je to můj osobní úhel pohledu. Je to Nový moment. Na zdraví! (Směje se.)
Vysvětlím to jasně bez prázdných žvástů. Ten projekt se mi nelíbí. Líbí se mi Irwinova pozice. Jsou to skvělí umělci. Ale tento nový přístup spojování umělců je velmi naivní. A destruktivní. Věřím v nové přístupy ke spolupráci se západními hodnotami. To může Východ postavit do lepší pozice než New Moment. New Moment je pro mě starý moment. To je ale můj osobní pohled na věc a znovu říkám, že si Irwina vážím jako umělců. Podle mě, abychom něco zlepšili, musíme najít nové přístupy k designu, nové metody prezentace, novou sílu. Pak můžeme ukázat hodnoty jednotlivých regionů. Ale ne skrze jednu publikaci, kdy svedeme lidi dohromady ke spolupráci jako ovce. To je jako továrna, není to dobré.
Možná můžeme udělat něco jiného. Postavíme velký balón a v něm budou všichni balkánští umělci, poletí a budou křičet, Irwin, Christo… všichni ti zasraní umělci z knihy poletí. To je nový přístup k prezentaci v pohybu, v níž oblasti migrací stejně žijí po staletí. Taková prezentace by mohla být hodně silná, mohlo by to být něco magického.

Ale teď to vypadá, jako by kurátoři byli silnější než umělci.
To je problém umělců. Ti mě nezajímají. Pozvali mě na jednu výstavu ve Ville Medici. Chtěli změnit můj projekt a já jsem to odmítl.

Co to bylo?
Přišel jsem do Villy Medici a oni mi ukázali slavnostní salón, kde trávili svůj čas Napoleon nebo Ludvík XVI. Nejdřív jsem řekl, dobrá. Ale měli tam nádhernou zahradu. Chtěl jsem spolupracovat se zahradníky. Že bych jim dal svůj rozpočet 4000 dolarů, aby nakoupili cigarety a nějaké sendviče. A každý by u sebe měl velký pytel. Když při práci vykouří cigarety, dají špačky do toho pytle. Můj projekt byl, abych posbíral všechen jejich odpad, a než se výstava otevře, udělal bych v tom salóně vlastní zahradu z jejich odpadků. (Smích) Ale kurátoři na to řekli: “Óooo, jak můžeme mít takový slavnostní salón!” (Smích) Tenhle projekt je v mých rukou. Nepřijali jej, a tak jsem s nimi odmítl spolupracovat. Nechtěl jsem selhat. Kdybych přijal jejich podmínky, tak bych selhal. Lhal bych sám sobě. Umělci mají moc. A to je moje pozice, můj postoj. Žádný kompromis. Nikdy.

01.03.2003