UMĚNÍ PROVOKACE

1|Koně mají rádi cukr, jeho chuť. S vědomím o slabosti tohoto jinak silného zvířete pro sladké umístil umělec Sislej Xhafa doprostřed prázdné galerie 162 centimetrů vysokou terakotovou sochu legendárního italského hrdiny Guiseppa Garibaldiho s několika krystalky cukru v jedné dlani a s modrým pytlíkem plným stejných krystalků cukru v druhé ruce. Ale kůň - všudypřítomný symbol tolika národních hrdinů na všech evropských náměstích a třídách – na Xhafově poslední výstavě Twice Upon a Time v Magazzino d'Arte Moderna v Římě chybí. Tato skutečnost jako by přiměla Garibaldiho, aby se ho vydal hledat. Ve vedlejším sále nalezne na zemi koňské koblížky a ostrý zápach ve vzduchu je jen dalším důkazem jeho nedávného úniku. Je možné, že tato překvapivá nepřítomnost koně je umělcovým tichým šepotem, že přistěhovalci (ať už Albánci, Kurdové či Maročané) ukradli hrdinova koně Italům, uloupili jim tak kus minulosti, a tím i kus jejich státu? Nebo se nám stárnoucí Garibaldi snaží říct, že nyní to budou přistěhovalci, kteří posunou Itálii dále?|Nicméně v případě Twice Upon A Time se zdá, že nekomunikuje se širším publikem, jak jsme tomu u Xhafy zvyklí, a tak se interpretace omezuje na jedno teritorium a na jeden jazyk.| |V červeném tričku, černých trenýrkách a černých podkolenkách, oblečený jako fotbalový hráč albánského národního týmu, s malou albánskou vlaječkou zastrčenou v batohu, v němž je přenosné rádio se zapnutým fotbalovým přenosem, Xhafa kope do míče a ve svém zásahu The Illegal Albanian Pavilion v Giardini na Benátském bienále v roce 1997 dává svůj první umělecký gól. Nabízel návštěvníkům bienále, aby si s ním zahráli, a tím je jemně začlenil do svého klamu, kdy nevědomky spolupracovali s nezvaným albánským pavilónem. Tak se mu neagresivně podařilo dotknout se otázky “nezastoupení” mnoha chudých národů na největší a nejznámější výstavě současného umění na světě. S využitím fotbalu jako sportu, a sportu obecně jako prostředku komunikace a kontaktu mezi lidmi, nám Xhafa ukázal, že sport může jít umění dobrým příkladem. Od počátku své kariéry se Sislej Xhafa zabýval různými nespravedlnostmi, probouzel otázky, které pronikají naší existencí. Tehdy se ptal, proč Lucembursko se třemi sty tisíci obyvateli má v Benátkách vlastní pavilón, zatímco chudé země jako Indie, Mongolsko, Albánie, Súdán a tucty dalších jsou mimo hru?|Dalším aspektem Ilegálního albánského pavilónu byla jeho pohyblivost. Následkem nejhoršího komunistického režimu v Evropě čelila Albánie extrémní chudobě na začátku devadesátých let, stovky tisíc Albánců opouštěly své domovy a mířily na Západ. Xhafa reagoval na jejich hledání lepšího života a evokoval stav svých krajanů.||2.|Sweet Invasion (2000), série barevných fotografií s trojitými zlatými rámy, instalovaná ve zlatě vymalované místnosti, před nás předstoupila podobným způsobem, ale s jiným problémem. Formáty snímků vyplňují podobizny podivných, arogantně vyhlížejících mužů oblečených v černém, s roztomilými a usměvavými obličeji. Jejich zlaté řetězy a prsteny nám připomínají obyčejné kriminálníky. Návštěvníci muzeí a galerií ”vyšších tříd” jsou donuceni čelit fotkám skupin zločinců a výsledkem je nahlížení do předsudků společnosti proti “těm podivným cizincům, kteří mluví neobvyklým a tajemným jazykem a kteří většinou jen využívají náš systém”. Lidé se musí naučit zpochybňovat své předsudky, říká umělec.| Na Piazza della Signoria (1999), na hlavním náměstí nádherné Florencie, kde jsou návštěvníci často obětí kapsářů, se Xhafa sám stal zlodějem, vybral si jiného přistěhovalce, tentokrát chudého Maročana. Role se změnily, přistěhovalec byl najednou na stejné úrovni jako turista – oba byli oběťmi.||3.|Předsudky a xenofobie, tabu, imigranti a jejich hledání identity, ale také trvání na tom, že cizinci mají být považováni spíše za kulturní přínos než za potenciální zločince, to jsou základní motivy, které charakterizují Xhafovo životní dílo (nar. 1970). Umělcův neustálý protest proti rozporům dnešních společností pochází zřejmě už z jeho dětství, které strávil v konzervativní komunitě za komunistického režimu v Kosovu a později se rozhodl nejít na místní univerzitu. Místo toho si vybral londýnskou Chelsea College of Art and Design. Ale anglická univerzita jej zklamala a poté, co se zamiloval do Italky, se rozhodl přestěhovat do Itálie a navštěvovat florentskou Accademia di Belle Arti. Ne z touhy studovat na tak prestižní instituci, ale z pragmatické potřeby získat legální povolení k pobytu.|Xhafova vytrvalost, s níž ukazuje skutečný život imigrantů jinak než obvyklým způsobem, byla dobře patrná v jeho instalaci Pleasure Of Flower (2000). V této práci proměnil chladnou policejní stanici v belgickém Gentu na teplý a útulný obývák. Přinesl luxusní lampy a gauče, perské koberce a malou knihovnu, a všechno umístil na policejní stanici. Instituce existují proto, aby lidem sloužily, a touhou umělce (i naší) je, aby to byla teplá a pohostinná místa pro všechny. Jinou příznačnou realizací se stalo video Again and Again (2000), v němž Královský filharmonický orchestr z Antverp hraje Mozarta a Beethovena a hudebníci mají natažené teroristické kukly. Předsudky proti lidem v teroristických maskách přiměly umělce zeptat se, jestli by titíž lidé nemohli být nějak kulturně prospěšní.||4.|Ali Hamadou (2002) je gigantická pětimetrová socha černošského byznysmena, jak kráčí s aktovkou naprostou temnotou obří haly Fondazione Teseco v Pise. Také ona se zabývá otázkou přistěhovalectví jako problému moderní doby a nabízí možné řešení problému stárnoucí původní populace Evropy: přistěhovalectví ze zemí “třetího světa” nevyhnutelně povede k tomu, aby se z těchto lidí stali noví byznysmeni. Xhafa jako by trval na tom, že černošský byznysmen a jeho aktovka z pravé kůže (a nejenom kopie stejných aktovek prodávaných na Azurovém pobřeží) je jednou z možných budoucností Itálie a Evropy. Titánský rozměr díla a jeho neobvyklá instalace v děsivém prostředí činí chůzi Aliho Hamadoua hmatatelnou a zároveň nezastavitelnou, obří, ale také příjemnou.||5.|Každý den jsou televize a noviny plné obrázků z postsaddámovského Iráku – kde jsou vidět nejčastěji mrtvá těla a zničené vozy. Překrucující a manipulační role médií, která spíš straní určitým zájmům než pravdě, zařazení novinářů vedle vojáků do první frontové linie, což ve výsledku přináší spíše zprávy o emocionálních reakcích než širší a hlubší analýzy, to jsou problémy, jež náš umělec možná předvídal instalací Untitled Sunrise (2003) - ve třech úplně spálených autech na skupinové výstavě Hardcore začátkem minulého roku v pařížském Palais de Tokyo.|Dalo by se říci, že za pomoci performancí, soch, fotografií, videí, instalací a kreseb Sislej Xhafa přispívá unikátním a provokativním způsobem k vyzdvižení našich dilemat, někdy až způsobem “ilegálním”. Používá mechanismy typu politického a kulturního kýče, aby nás upozornil na skutečnost jiných okolností a situací, které si ne vždy uvědomujeme.|

01.03.2003