Umění na vyliž...

Wherever you are you are with brody&paetau
Společně tvořící autoři, nevybíravě a na hranici snesitelnosti karikující globální aroganci i regionální bahno. Jsou známí především ponižujícími akcemi na téma fungování současné kultury. „Konceptuální neodadaistická dvojice vyhledávající groteskní aspekty jak institucionalizovaného světa umění tak i samotný fenomén umělecké produkce. Jejich strategie vlastně není ničím novým a ve své přímočarosti a elementárnosti je až trapná. To je ale její nejsilnější stránka. Jejich témata a objekty zájmu jsou taktéž velmi elementární: všední morálka, ne však hodnocená jazykem příruček etiky. Zkoumají hlavně vliv životních situací a politiky na psychologii chování. Kolísající mezi využíváním a zneužíváním, chytrou a zákeřnou manipulací a chladně se nedotýkajíce pozorované absurdní reality, je jejich práce opravdu kritická a upřímná ve své touze odkrýt patologické a skryté normy mezilidských vztahů. Jejich akce jsou vždy skvěle vystavěny a dramaturgie téměř dokonalá a vypočítaná — pronikavé, chladné, znepokojující, drzé a jízlivé. Možná by potřebovaly trochu péče o jejich vyváženost. Například vytoužený skandál patřičně využít jako nástroj k poukázání na úpadek určitých hodnot nebo jejich dezinterpretaci.“ říká kritik Adam Budak o jejich umění.


Tváří v tvář umělcům se mnohdy cítím uměleckým světem zastrašen. Nejinak a s notnou dávkou chvění jsem mířil minulý čtvrtek večer do výmarské galerie ACC spolu s No Nick Name Guyem a Chicou na přednášku Ondřeje Brodyho, českého samozvaného „neodadaistického umělce“.
Jeho partnerem je (patrně jen platonicky) Kristofer Paetau sídlící v Riu. Ač jsem vyrážel s poměrně otevřenou myslí, nechal jsem si detektor žvástů zapnutý. Nemám přehled ani průpravu na to, abych světům vizuálního umění a hudby patřičně rozuměl. Když přijde na umělce, mívám problémy odhalit, zda to, co mi tvrdí, je pravda nebo žvást.
Tento takzvaný umělec spustil můj detektor žvástů rychlostí, jakou jsem už dlouho nezakusil (pokud opomenu bezpečnostní kontroly na amerických letištích). Během svého projevu seděl Ondřej u stolku se zapálenou cigaretou v jedné, a půllitrem piva v druhé ruce. Výmarská kulturní smetánka hltala každé jeho slovo. Sem tam odložil pivo a kliknul myší, aby spustil ukázku performancí dvojice Brody-Paetau z celé Evropy.
Ondřej mě dopálil hned několika způsoby: protiřečil si, byl zoufale sexuálně frustrovaný a nechtěl o svém díle diskutovat.

Protimluvy
Prvním předloženým dílem bylo malé polaskání nazvané „Licking Curator‘s Ass“. Ve videu svázali Ondřej a jeho partner kurátora galerie, stáhli mu kalhoty a vylízali mu prdel; akt, ve kterém je Ondřej fyzicky i metaforicky zjevně odborníkem. Ondřej zdůraznil, že byli požádáni, aby v galerii provedli něco šokujícího a že (dle jeho slov): sraní a blití šokující nejsou. Vzhledem k tomu, že video bylo natočeno v Antverpách, nechce se mi uvěřit, že by laskání zadku bylo skutečně tak nezvyklé nebo šokující. Antverpy jsou domovem mnoha světově proslulých klubů, kde bych takový způsob chování očekával nejen v darkroomech ale i na tanečním parketu. Ať je tomu jakkoli, byl jsem schopen připustit, že tato „performance“ byla vlastně „uměním“.
Svůj soud jsem oddaloval do chvíle, když si o několik minut později začal protiřečit při promítání filmu „Art Forum Accident“ z roku 2005. Hlavní roli si v něm zahrál Ondřejův partner, který zvracel na podlahu během berlínského uměleckého veletrhu. Nahnul jsem se k No Nickname Guyovi a zašeptal: „Neříkal před chvílí, že blití není šokující?“
Poslední záchvěvy naděje pro Ondřeje vyvanuly poté, co nám ukázal nepojmenovanou performanci provedenou v Praze v roce 2004, kdy se s několika dalšími českými umělci vysral před díly ředitele Národní galerie. Jednalo se o pochybnou formu protestu bez zjevného účinku. Film vyvolal u výmarské kulturní elity jedinou otázku: „Jak jste se všichni zvládli vysrat najednou?“ Nahnul jsem se k No Nickname Guyovi a zašeptal: „Neříkal před chvílí, že sraní není šokující?“
O několik videí později Ondřej ukázal záznam svého vystoupení v soutěži Česko hledá Artstar, českém pokusu o uměleckou show podobné Americal Idol, Deutschland Superstar a (podle všeho i) Česko hledá Superstar. Jako jeden ze soutěžících byl požádán, aby něco předvedl. Tak se také stalo. Porotci byli mystifikováni až do okamžiku, kdy si všimli, že si močí do kalhot. Po krátké debatě ho vykázali z pódia. Nahnul jsem se k No Nickname Guyovi a zašeptal: „Proč by mělo být chcaní šokující, když blití a sraní nejsou?“

Sexuálně frustrovaný
Nehledě na to, že si Ondřej protiřečil, bylo jasné, že je sexuálně frustrovaný. Velká část jeho práce se točí kolem sexu, takže se nemůžu ubránit pocitu, že se Ondřej bez oddechu snaží, aby se mu nějakého dostalo — meta, které dosáhne, jen když někomu (ne)zaplatí, aby mu stál modelem.
V jedné z jeho performancí si zahrála slečna Krimi — podle webové stránky „žena neurčitého věku“, podle mě spíš starší — jde po cestě, načež je jí přikázáno, aby ukázala „kundu“, kterou ukáže, stejně jako prsa. Video bylo natočeno roku 2005 a je celkem možné, že to bylo poprvé, kdy Ondřej viděl nahou ženu, a fascinovalo ho to.
Také nám byla promítnuta videoperformance z roku 2006 nazvaná Le déjeuner sur l’herbe. I ona odhalovala Ondřejovu celoživotní zvídavost spojenou s ženskou vagínou. Stejnojmenný, kdysi šokující obraz Edouarda Maneta, který nyní visí v pařížském Musée d’Orsay, Ondřej volně cituje pomocí videa. Dívky byly natočeny v detailu s vibrátory ve vagínách za použití barevného klíčování. Museli jsme se dívat, jak jsou ženy lízány dvěma staršími muži, kterým je následně kouří, vše za opakování velmi neumělých francouzských vět typu: „To je ono, puso, nepřestávej... lízej!“ „Herci“ (a to používám tento název velmi volně) byli Češi mluvící francouzsky, ačkoli předtím očividně nikdy francouzsky nemluvili.
Práce kamery, která by odhalila profesionálům z pornobranže nové postupy, mi umožnila důvěrně se přiblížit tomu, co se mi opravdu zkoumat nechce. Na druhou stranu umožnila Ondřejovi spatřit něco pro něj dosud nevídaného.

Neochotný diskutovat
Nejzjevnější Ondřejovou chybou byla jeho naprostá neochota o svých dílech diskutovat nebo je jakkoliv hájit. Nejednou uvedl videoklip slovy: „Po videoklipu vám řeknu víc,“ a když video skončilo, odmítl o něm dál mluvit.
Nejvíce se to projevilo, když neprobral slečnu Krimi. Jasně si pamatuji, že o ní odmítl mluvit kromě zodpovězení otázky, jestli ženě ve videu zaplatili: „Ano, ne, vlastně ne.“
Nejzvučnější obranou jeho díla za celý večer bylo konstatování, že jsme se dívali pouze na ukázky z performancí, ne na celá díla, což byl žvást, protože opravdu netuším, o co podstatného z performancí jsme asi tak přišli.

Není to umělec
Pokud jde o umění, uplatňuji na něj jedno specifické měřítko: jestliže to dokážu taky, není to umění. V tomto případě: dokážu-li si představit, že bych to udělal, není to umění.
Ondřej představil pouze jediné „umělecké dílo“ z „poslední doby“. Uvedl ho informací, že je možné poslat do Číny fotografie, které čínští malíři pošlou zpět namalované na plátně.
Jasnou představu, jak bych tento poznatek využil, jsem si udělal během několika sekund po uvedení nápadu: samozřejmě bych do Číny poslal obrazy, které by jinak v Číně nebylo povoleno namalovat. Neměl jsem na mysli nic konkrétního, ale vzhledem k tomu, že Čína je známá porušováním lidských práv, nemělo by to být tak obtížné.
Cože to vlastně Ondřej udělal? Za 1500 euro pořídil třicet obrazů, které ukázal na obrazovce. Aniž by nám jasně vysvětlil, o co v jeho umění jde, řekl, že prodá celou sbírku za 25 000 dolarů; pokud by se snad někdo o její koupi zajímal.
Ale já vám místo něj povím, o čem je: o lidské ironii v plném rozsahu a triumfu všemocného dolaru. Čína bez váhání nechá za účelem výdělku své občany malovat obrazy, které by jinak nikdy neviděli. Pro obyvatele Západu je to cesta, jak se pokusit rozvrátit Čínu zevnitř troufalým pašováním informací před očima oficiálních cenzorů.
Ondřej nechtěl nebo nemohl obhajovat své umění a mě nakonec zůstala v ústech nahořklá pachuť. Pro jeho neochotu vysvětlit, o čem jeho umění je, jsem odešel naprosto nezaujatý.
Po navštívení Ondřejovy osobní stránky vím, že se alespoň jednou v životě důvěrně přiblížil k ženské vagíně. Škoda, že při tom vypadal jako Hitler.

22. února 2008



Z angličtiny přeložil Luděk Liška.

01.01.2011