Stella Maris

Potkal jsem Veru na jednom večírku. Unikli jsme rámusu do vedlejšího pokoje. V tmavé místnosti zářilo jen okno, pod kterým byla v hloubce světelná údolí ulic. Sedli jme si s pitím těsně k tomu oknu nad propastí a tam mi Vera vyprávěla o kapitánovi J. z lodi Stella Maris, o jejím ztroskotání, o kapitánově ženě Timele, o závislosti na touze po kráse a harmonii a svobodě všech, o zrádné pomoci instantní chemické karmy.

Co opravdu dokázal, ví jen on sám. Já si to myslím, řekla Vera důrazně. Po chvíli pokračovala se smutným, ale klidným úsměvem: Co ale určitě neudělal, byl komiks, který mi kdysi slíbil k narozeninám. O muži, který se z posledních sil zachránil z vln, vyčerpaný ztrácí vědomí a zůstává ležet na mokrém písku. Pak se probírá, začíná se připravovat a těšit na cestu do vnitrozemí, k lidem, jen co načerpá trochu sil. Po hodinách nebo dnech nebo týdnech váhání na břehu vchází opět do moře a udělá šipku pod první velkou vlnu na větší hloubce. (Našla jsem jen skicu k prvnímu obrázku.)

Bylo jasné, že dříve či později se musí jeho Stella potopit. Prostě už to nešlo takhle dál do nekonečna. Na obal k lodnímu deníku si dal kapitán starou fotku – loď representující Stellu. Je na ní obrovská a všechny malé černé parníčky od ní prchají na všechny strany – lepší symboliku by nevymyslel. Čím víc si kapitán přál být akceptován, pochopen, tím více se stával obtížnějším normálnímu životu a život pro něj. Unavil nakonec i nejlepší přátele. Chtěl to nejlepší a dělal to nejhorší – to byl jeho základní pocit.

Jeho žena Timela je stále v šoku (a to ji ani starý kanystr plný různé chemie, který našla na laně za plachetnicí, co spolu koupili, nepomohl k pochopení a vystřízlivění), dál se trápí a dělá zoufalé věci. Stop it! mám chuť na ni zakřičet. Nejvíc se podle mne ničí, když často na noc vyplouvá v plachetnici na moře, kde se to stalo. Podle jejích slov bdí ve tmě v podpalubí přitisknuta tváří k tenkému dnu lodi. Kapitán říkával utonulým definitive seafood. Představuje si, že je to ona, kdo leží bezmocně na mořském dně přitlačená masou vody a čeká na první rybu.

Také bolestně vzpomíná, jak se samotářsky potápěl. Jeden obraz je v její mysli navždy – byl jen několik metrů pod hladinou, visel v zářící vodě ani těžký, ani lehký a na jeho obličeji byl takový výraz klidu a míru, jaký už roky na jeho tváři neviděla. Sám v tu chvíli vypadal jako předmět své vlastní touhy.

(Jeho stůl v dílně – zůstalo na něm všechno, jak to nechal: oblíbené hračky, medicinbaly, prázdné pouzdro od Scuba nože, který dostal od ní k narozeninám, a obal od lodního deníku. Přidala k tomu fotku ztroskotání, co byla ve všech novinách.)

V hlavě si promítá, co jí vyprávěli záchranáři: uviděli ho chvilku po tom, co ho odhalil sonar – na obrazovce vypadal jak etruský Elvis. Byli tak blízko, že zřetelně viděli, jak se vznáší ve vodě právě pod oknem v podlaze záchranné miniponorky.

Když ale udělali obrat plavidlem, aby ho mohli vyzvednout, jako by se probral ze sna, otočil se ve vodě hlavou dolů a začal stále rychleji plavat dolů, pryč od hladiny.
Dolů, pryč od hladiny!
Napadlo ji, jak jednou řekl polohlasně úplně zabraný do sebe – „Jako nůž ve vodě?“
Stejně tak rychle klesal a chvílemi se leskl, jak to popisovali.
Pak ho spatřili už jen jednou, když ho na chvíli ve větší hloubce ozářil jejich reflektor – plaval usilovně do temné hlubiny a za ním se táhla šňůra posledních bublin.
Pak už viděli jen prázdnou tmu.

Po chvíli ticha Vera řekla: Ale já věřím, že proplaval, že se vynoří někde na druhé straně s největší perlou v ústech, takže už nebude muset říci ani slovo.
Vyplave u ústí Růžové jeskyně, odkud je na obloze stále vidět Stella Maris.
Když je unavený, odpočívá ve své Růžové jeskyni
a čas už není.

Dlouho jsme seděli a mlčeli. Pak se Vera zvedla, že si půjde pro nové pití. Já dál zůstával bez pohybu sedět ve tmě a nemohl se odtrhnout od zářivé propasti pod mýma nohama a myšlenek ve mně.
Znám sám tu touhu po čisté hvězdě, která svítí a zdobí jiné patro, ale chtěl bych si z času ještě udělat přítele, než ho opustím.

01.02.2008