Dovnitř

3. tiranské bienále, Albánie, 20. 9.–10. 11. 2005

Mezi Prahou a vzdálenou Tiranou vznikla zajímavá analogie. První tiranské bienále produkoval v roce 2001 Edi Muka ve spolupráci s Giancarlem Politim, vydavatelem časopisu Flash Art. Druhé bienále bylo už bez Politiho. Muka tvrdí, že Pražské bienále v roce 2003 mělo být původně „Druhým tiranským bienále, v Praze“, z nějž se ve spolupráci s Národní galerií stalo první pražské bienále... Každopádně Muka tenkrát zorganizoval 2. tiranské bienále na vlastní pěst ve spolupráci s městem Tirana. Pro 3. tiranské bienále získal Edi Muka oficiální název „Tiranské bienále“.
Kvalitní umělecké události na Balkáně běžně mají velmi omezené finanční prostředky. Na třetím tiranském bienále, jež od začátku zápasilo s tím, že se kvůli nedostatku peněz možná neuskuteční, se přesto podařilo shromáždit hodně skvělých umělců a uměleckých děl. Akce s podvratným názvem „Sladká tabu“ se lišila od předchozích dvou i tím, že byla rozdělena do pěti, po sobě jdoucích „epizod“. Každý druhý týden se uskutečnila jedna. (red.)

První díl jménem „Pokušení“ (Temptations) představili kurátoři Edi Muka a Gëzim Qëndro, organizátoři celého bienále. Nevyužili klasické instituce, ale sklepení rozestavěné budovy budoucího komerč- ního komplexu „Goldi“. V jejich výběru byly dobře viditelní představitelé albánského komunistického umění, například Guri Madhim s výjevem Komunistický kongres z roku 1981 (The Communist Congress of 1981). Mezi dalšími umělci, kteří se této „epizody“ zúčastnili, byl Phil Collins, Sejla Kamerica a Muhammed Hamid, jenž ve svém videu Slovník násilí (Vocabulary of Violence) představil muže, který zmiňuje jména různých typů zbraní určitým způsobem, který ukazuje na zapojení do konfliktů v Afgánistánu.
Do „undergroundového“ prostředí komplexu Goldi instaloval umělecká díla také italský kurátor Roberto Pinto – autor druhé epizody Prohrát bez prohry (To Lose Without Being A Loser). Pozval umělce jako Tania Bruguera, Jota Castro, Maja Bejovic, Nedko Solakov, Jimmie Durhan nebo Stefano Romano. Poslední jmenovaný představil veřejnosti opravdu pozoruhodný projekt – návrh mostu, který by spojoval Albánii s Itálii. Součástí práce byla interview s obyčejnými lidmi, kteří se dozvěděli, že stavba tak nepravděpodobného mostu jistá a má začít v roce 2009.
Na rozdíl od předchozích epizod se třetí vrátila do budovy Národní galerie umění. Pod názvem „Demokracie“ (Democracies) ji připravila slovinská umělkyně Zdenka Badojvinac. V rámci svého kurátorského konceptu představila díla umělců, jako jsou Marjetica Potrc, Armando Lulja a Huseyin Alptekin.
Čtvrtá epizoda, s názvem „Hořkosladká“ (Bittesweet) byla dílem švédské kurátorky Joa Ljunberg. Opět se odehrála v prostředí komplexu Goldi a jejím tématem byl sex jako „prostředek“ hospodářské moci a jako efektivní „nástroj“ vedení válek. Spolu se zahraničními umělci, jakými byli Mario Rizzi, Monica Mellin a Joanna Rytel, zde vystavoval i kosovský Albánec Erzen Shkololli. Jeho video Kanagjeçi dokumentovalo tradiční svatební obřad cikánské dívky.
Další účastnicí této epizody byla Suela Qoshja, která získala cenu AMC (Alban Mobile Communication) za dílo Avenue hvězd (Avenue of the stars). Jedná se o fotografie lidí, kteří vypadají, jakoby na vás zírali. Qoshja počítá se zážitkem strachu a paralelní snahou dostat situaci pod kontrolu.
Pátá a poslední epizoda začala na konci října. Nesla název „Jdi dovnitř“ (Go inside) a její čínský kurátor Hanru Hou v ní nabídl návrat ke kolektivní paměti. Ze všech možných tabu si vybral tabu moderní historie.
Hanru Hou tvrdí, že současné umění musí zohlednit tradici. Podle něj je to koncepce, již musí Albánie a ostatní tradiční země přijmout.
Pro prezentaci svých názorů si vybral Albánskou národní galerii umění. Díla 25 umělců, z nichž většina pochází z bývalých komunistických zemí a dnes buduje svou kariéru jiných zemích Evropy, konfrontoval s exponáty ze stálých sbírek galerie. Albánské „hrdinství“, příznačná umělecká ideologii již zemřelé generace oficiální komunistické kultury, se v zeleně vymalovaném sále setkalo kupříkladu s foto- grafiemi a projekcemi čínské umělkyně Cao Fei o životě jejího otce – úspěšného čínského sochaře. Ten, přestože žije v Kanadě, stále vydělává na oficiálních zakázkách na pomníky čínských komunistických vůdců.
Na začátku páté epizody diváky šokovala performance čínského umělce H. H. Lima – nechal si totiž přibít jazyk ke stolu. Jazyk je trvalým motivem jeho prací. Lim často používá slova, v nichž jsou jeho verbální funkce kombinovány s různými vizuálními významy, a naopak. Tentokrát zvolil samotný „nástroj“ řeči a donutil se mlčet.
Zajímavým dílem byla také socha u vchodu do galerie: Bin Ladin ve vesmírném skafandu, jenž se snaží zapíchnout vlajku se zlatým arabským nápisem „do Ameriky a kamkoliv jinam“. To je moderní historie, která společně s mocí, prohrou, demokracií a sexem vytváří skládačku „sladkých tabu“ našich dní, jak ji vidí ruská skupina AES.
Mezi exponáty bienále byla také díla umělců, jako jsou Edi Hila, Biljana Djurgjeviq, Guri Madhi, Bashkim Ahmeti, Regina Jose Galindo a Ivan Grubanov. Jeho ředitel Edi Muka odhadl, že výstavy navštívilo více než 7 tisíc diváků.

01.01.2006