Tereza Janečková je umělkyně

Tereza Janečková je studentkou AVU, přesto se jí její nejnovější umělecký projekt podařilo výhodně zpeněžit a medializovat. Na stránkách Reflexu se v článku Srdce a piky J. X. Doležal pozastavoval nad tím, co přivedlo studentku k tomu, aby realizovala svůj projekt – pornografický foto-seriál otištěný na stránkách časopisu Hustler. Touha po senzaci? Nebo snad neschopnost přijít s něčím smysluplnějším? Jeho závěr byl následující: “Umění je jenom ukázat ji, udělat kolem toho bengál a získat pozornost.” Kromě toho naznačil ve svém článku, že a) fotografie nejsou dost radikální, protože ke koupi jsou časopisy s ošklivějšími a tlustšími dívkami; b) příběh také neukazuje nic převratného, takže vlastně jediné, co je na dotyčném díle nové a pozoruhodné, je samotný fakt, že ještě žádná studentka AVU nenafotila takovéhle fotky pro Hustlera. Zajímavější byl k článku připojený “posudek” Jiřího Davida, který na rozdíl od J. X. Doležala vzal v potaz umělecko-historický a společenský kontext díla a “nevhodného místa” prezentace, a ne jen Tereziny proporce. Mimo jiné jsme se v něm dočetli, že i když umělkyně pracuje se starým konceptem (“boom těla si světové umění odbylo dost intenzívně již docela dávno”), “souvislost s Hustlerem mění jejich význam”. Lenka Lindaurová v Mladém světě komentovala celý výkon jako nedotaženou plytkou parodii. Tereza Janečková podle ní nosí “dříví do lesa” a její dílko vypadá “vedle ‘vážně’ míněných fotografií jako méně povedená varianta téhož”.
Výše uvedené názory zde zmiňuji z toho důvodu, že teprve na nich, respektive na jejich citacích je založeno finální dílo Terezy Janečkové. Řečeno slovy autorky: “Záměrem mého projektu je vytvořit výsledný obraz, jehož tvůrcem však není jen sám autor, ale i skupina … autorů známých ze současných médií.” Výsledek má podobu hustlerovské titulní stránky s autorčinou fotografií, kde místo titulků typu: “Máma učitelka rozkoše” a “Chlípníci české pop-music” figurují citace vzaté z jednotlivých článků, které se na téma “umělkyně bez příkras” objevily v tisku. Co je tedy skutečným záměrem díla, který autorka záměrně tajila před původními recenzenty díla? Tereze Janečkové nešlo o skandál a v poslední řadě ani o pornografii. Obě fáze (fotografie v Hustleru a “kolektivní dílo” monitorující ohlas fotografií) spojilo jedno téma: zájem o mechanismy konstituující obraz ženy (a) umělkyně v kontextu pornografického časopisu a v médiích jako takových. Koláž poskládaná z reakcí na inkriminované fotografie reflektuje, jakým způsobem se “rodí umělkyně” z textů, napsaných profesionálními novináři a kritiky. Hra se strukturou utváření a vnímání obrazu v určitém kontextu probíhá jak na fyzické úrovni, tak na úrovni konstrukce osobnosti. Podle slov autorky je výsledkem jejího projektu “holka z plakátu” čili kompletně nová mediální identita.
Pokud nechceme spolu s J. X. Doležalem celou záležitost smést ze stolu jako touhu po skandálním sebeprosazení a snadno vydělaných penězích a budeme brát vážně autorčin zájem o funkci zobrazení ženy ve společnosti a konstrukci identity umělce/umělkyně, pak důvody zrovna k tomuto typu tvorby najdeme zcela spolehlivě. Za prvé: Vizuální mechanismy, pomocí kterých se obraz ženy jako nástroje rozkoše a pěkného zboží vedle jiného zboží (případ reklamy) konstituuje, zůstávají v našem prostředí stále ještě neviditelné a kritický pohled na věc není běžný ani mezi lidmi, kteří nejsou zrovna od lopaty. Nejlépe to doložil sám J. X. Doležal, když se odmítl zamyslet nad relevancí autorčina textu, kterým svůj článek proložil. Dá se tedy říci, že určitá forma vizuálního diskurzu je v našich podmínkách pořád aktuální, i když v anglo-americkém výtvarném kontextu by mohla působit poněkud pasé. Dokud bude tento způsob umělecké produkce přijímán výhradně jako neinvenční pokus o sebe-zviditelnění, je ho zřejmě zapotřebí. Reakce J. X. Doležala je z tohoto hlediska poměrně zásadní, protože ukazuje na slepou skvrnu, která v naší společnosti existuje, a obávám se, že do jisté míry zasahuje i umělecko-historickou veřejnost.
Za druhé: Koncept Terezy Janečkové není výsostně feministickým projektem, ale směřuje k širší otázce formování mediálního obrazu, který nemusí být nezbytně vázaný na rod medializované osoby. Zároveň poukazuje – patrně zcela nezáměrně – na to, jakým způsobem přispívá tvorba mediálních identit k rozpouštění “reálného subjektu”. Spíše než otázku, “kdo je Tereza Janečková?” si klade otázku, “kým může za těchto okolností být?” Fotografiemi v Hustleru odstartovala autorka vznik nového “Já”, které se definuje zvnějšku a jehož podoba se mění spolu s přibývajícími reakcemi, jako bychom byli svědky růstu jakéhosi homunkula. Umělkyně se přitom spokojila s tím, že nasazením vlastního těla dala procesu prvotní impuls a následně rozjela vlastní mediální kampaň. Její výsledný obraz se dotýká problému autorství a konstrukce autora, případně takzvané celebrity, tedy mediální, virtuální osoby, ať už je stálicí hvězdného nebe či anonymní ženou (nebo mužem), které (kterému) nějaký šťavnatý skandál vydobyl jepičí slávu a palcový titulek na stránkách novin.

01.02.2003