Seance Vyšehradská

aneb Pouť utajená
K. H. Máchy a V. Hanky


(Les, v dálce jezero, blízko kapitální jelen, po zemi posety, válí se obří mušle a korály a šiška. Úsvit. Na scénu přichází uprostřed tvůrčí samomluvy...) K. H. MÁCHA: ...ku lásce zval hrdličky hlas ...ne ...ku lásce zval hrdliččin hlas – to je slovo! To je snad schválnost – tahle čeština ...hrdliččin ...a na just to tam nechám ...dvě čé za sebou ...taková potvornost. (Usedne na mušli.) Ach, jak jsem znechucen vším v téhle kotlině pádem meteoritu vyhloubené, kde dlouhý čas také dno mořské se rozkládalo, jak vidno, ech, z toho svinstva zde všude! (Vstane a nakopne korál.) ...



Tak začíná loutková hra jinak také zvaná Spiknutí astrálu – obrysy národní apokalypsy, která je druhou skvělou vizí české kulturní budoucnosti. Byla napsána roku 2002, v témže roce poprvé hrána u Nové Živohošti a do tištěné podoby upravena koncem roku 2007. Hrdiny jsou zde postavy kulturní historie období počátků romantismu a českého nacionálního obrození. Autor zde vedle sebe staví dva charakterové antipody. Jediného českého básníka se skutečně uměleckým jazykem i osudem, Karla Hynka Máchu a krkolomného filologa, zároveň však i autora dokladů smyšlené české literární prehistorie Václava Hanku. Vedle nich zde postupně potkáváme mnoho dalších tváří z českých učebnic. Průvodci a zároveň strážci astrálu jsou zde čert-ďábel, kašpárek jako posel říše humoru, smrt a pytlíkový čaj. Ve vizi budoucnosti se ze známých figur setkáváme s Karlem Gottem, zpěvákem šlágrů, Josefem Švejkem, hrdinou Haškovy humorné literatury pro dospělé, která zformovala český charakter, a retardovanou dvojicí Spejbla otce a jeho syna Hurvínka, loutkami ze slavných pokleslých dětských satir, založených na slabomyslných dialozích. Na scénu občas vpadne i Božena Němcová, první česká feministka a pohádkářka, více však proslulá idealizací feudalismu.
V prvním obraze hry oba hlavní hrdinové společně míří shlédnout spiritistickou seanci ohlášenou Modrým Abbé. Seance má být slibovanou přehlídkou nejvýznamnějších kulturních osobností z budoucnosti českého národa. Na své cestě jsou uneseni ďáblem. Ten jim v pekle demonstruje trpké konce velikánů české minulosti. Tato alegorie plní celý druhý obraz a my se přesouváme do třetího, pod Vyšehradskou skálu těsně před započetím seance. Poutníci zde spí znaveni dlouhou cestou a útrapami pekelných vidění.
Ivan Mečl


...
ABBÉ: Jsem Modrý Abbé, všichni si myslí, že jsem buditelem… Já, ale, ve skutečnosti jsem velikým Bílým Mágem! … (Rozhlédne se a spatří spáče.) Ejhle, kdos zde! (Nakloní se nad nimi.) Á, ten veršotepec a s ním Hanka – filolog. Hm! (Zvedne hlavu.) Nikdo další?! … Nu dobrá, jak chcete. Jen ignorujte mé pozvánky a úsilí, o to víc dnes z říše astrální národních budoucích duchů přivolám! … (Na spáče.) Hej, vy vstávejte! (MÁCHA a HANKA zároveň procitnou.)
K. H. MÁCHA (rozespán): Ach, buditel zde.
V. HANKA: Buďte pozdraven, Modrý Abbé!
ABBÉ: I vy buďte pozdraveni! (MÁCHA využije situace a nečekaně vyrukuje.)
K. H. MÁCHA (k Hankovi): A teď se přiznej, Hanko!
V. HANKA (nečekaně pohotově): Abbé není tvář národa! … Alespoň ne celá.
K. H. MÁCHA: Zbabělče! Teď je mým přítel už jen Karel Sabina!
ABBÉ (zmaten zakašle): Ehm, ehm… V pláni astrální zvěděl jsem, že toto místo v budoucnu slouti bude Tatra Smíchov … A proto vyvolil jsem jej pro svou velikou seanci… Seanci Vyšehradskou! … Jste připraveni zřít na veliké věci?
V. HANKA: Ano!
K. H. MÁCHA: Já jen na veliké věci zřím, jsa velikým básníkem!
(Trochu nečekaně, plna očekávání a v dobré víře, vejde BOŽENA NĚMCOVÁ.)
ABBÉ: Boženko, co tu chceš? Toto je mužská záležitost.
NĚMCOVÁ: Aha. A co ženská otázka?
ABBÉ: To není magie, Boženko, tu vyřešíme později.
NĚMCOVÁ: Aha. (Otočí se na podpatku a klidně odejde.)
K. H. MÁCHA: Nebyla to ona česká spisovatelka?
ABBÉ: Ano, Němcová. Znáte její babičku?
V. HANKA: V životě jsem tu dámu neviděl.
(Připlouvá pytlíkový čaj a zase odplouvá.)
ABBÉ: Je hodina odpoledních čajů. Nejvyšší čas počít seanci. Zaujměte svá operační místa, vy, Hanko, po levici, Mácha po pravici!
ABBÉ: Mocní duchové astrálu zaříkám …vám …vás! Rozevřete oponu hájemství věcí příštích a nechte před našimi zraky defilovat budoucí vůdčí postavy našeho národního života, a zjevte tak ovoce dnešního úsilí na poli české věci!
(Nic se neděje.)
V. HANKA (po chvíli): Vůdčí postavy nepřicházejí…
K. H. MÁCHA: Mé neblahé tušení se stupňuje…
ABBÉ: Znovu vás …vyzývám mocní duchové. Zjevte nám zde, na posvátné půdě Tatry Smíchov, oč vás žádám!
(Nic se neděje.)
K. H. MÁCHA: Mé neblahé tušení se vystupňovalo na nejvyšší stupeň!
ABBÉ (umanutě pokračuje, jeho emoce se budou už jen stupňovat): Potřetí vás – a upozorňuji, že jde o magické číslo, – vládci astrálu, volám! Ve jménu českého národa – zjevte budoucnost!
(Chvíli se nic neděje, až přihlomozí ČERT.)
ČERT: Hudry, hudry! (K Abbému.) Abbé, peklo tě varuje! – Zanech seance!
ABBÉ: Tebe, ďáble, se nezaleknu! Jsem Bílý Mág a nic se mi nemůže stát!
ČERT: Jak si přeješ. – Začneme!
(Slyšíme přibližující se přitroublý dialog mezi otcem a synem, chráněný OSA, založený na prvoplánových hříčkách se synonymy, homonymy a antonymy. Za dialogem následují i jeho původci – SPEJBL a HURVÍNEK, kteří za třeskutého vtipkování zůstanou už nastálo v pozadí scény)
ABBÉ (má dobrou otázku): Co jest to za pitomce?! Co znamená tato obskurní materialisace?
K. H. MÁCHA: Já to tušil…
ČERT: Já vás varoval. Rozejděte se, dokud je čas!
ABBÉ: Nemaluj čerta na zeď, Kozle! Duchové, vyplňte mou vůli!
(Chvíli nic a po něm SMRTKA, mluvící tradičně kovově.)
SMRTKA: Abbé, podsvětí dává ti výstrahu! - Zanech seance!
ABBÉ: Ani tebe, Smrti, se nezaleknu! Beztak tě mám na jazyku! Jsem Bílý Mág a nic se mi nemůže stát!
SMRTKA: Jak chceš. – Pokračujeme!
(Na scénu se vmotá dobře ožralý ŠVEJK, nahýbající si ze svého k ruce přirostlého piva.)
ŠVEJK: To chce klid.
ABBÉ: Co je to za blbce? Nějaký alkoholik, či co?
K. H. MÁCHA: Slaboduchá kreatura v eráru. Jeho blbost pálí mne hůře nežli plamen!
SMRTKA: Já vás varovala – to je dobrý voják Švejk! …Dávejte pozor! Většinou ještě ocas mohutný vizionu masivního táhne se za ním. V něm představa jeho o posmrtné blaženosti obsažena cele.
(Prostor se naplňuje podivuhodným výjevem – vizionem. Venkovský lokál s jedním stolem, za ním sedí a plnými půllitry si přiťukávají dva identičtí Švejkové, vše podtrženo červeným nápisem To chce klid. SMRTKA pokračuje.) Hle, toť on! Nebe co hostinec, v němž sám se sebou, věčně, prvním pivem si připíjí… (Vizion ustupuje, technicky odjede obskurní kulisa, která na okamžik zakryla celou scénu.)
K. H. MÁCHA: Peklo!
ČERT: Jaké peklo? Kam se hrabeme!
SMRTKA: Rozpusť seanci, Abbé!
ABBÉ: Nikdy! …Duchové, zanechte hloupých žertů a splňte mé direktivy!
SMRTKA (vstřícně): Ale to právě dělají…
ABBÉ: Nemožné, nevěřím! (magický postoj už připomíná křeč) Pokračuji!
(Nic následované vskokem legračního KAŠPÁRKA.)
KAŠPÁREK (do cinkotu svých rolniček): Abbé, říše humoru tebe varuje! Zastav seanci!
ABBÉ: Nemám smyslu pro humor!
KAŠPÁREK: Jak myslíš! – Další!
(Za zpěvu šlágru Kávu si osladím přitrsává populární zpěvák KAREL GOTT s velkou hlavou.)
ABBĚ: Bože!
ČERT: Dobře to říkáš!
HANKA: Toho známe z pekla – monstrum věčně mladé!
SMRTKA (na základě jakési předchozí zkušenosti): Je dnes nějaký velkohlavý.
K. H. MÁCHA: Imbecil – zná ho i Smrt!
KAŠPÁREK: Kdepak, je jen výrazný. Expresivní.
ABBÉ (zjevně už posedlý): Duchové, přikazuji vám, pošlete intelektuála – byť by to Němec byl! (Vchází NĚMCOVÁ.)
NĚMCOVÁ: Volali jste mě?
ABBÉ: Nikoliv, Boženko, co tu zase strašíš?!
NĚMCOVÁ: Kvůli té ženské otázce!
ABBÉ (už se neovládá): Na tu se ti… (Autorka Babičky ho zařekne.)
NĚMCOVÁ: …teď nepodíváte. Tak jo. Nashledanou. (Odejde.)
K. H. MÁCHA: Nebyla to ona?
ABBÉ (odsekne): Ale jistě! (Jakoby ze země vyrostlo, stojí tu dítě v námořnických šatečkách, tolik nenápadné, kolik ojedinělé děti mezi skupinou dospělých bývají. Je to MALÝ K., ABBÉ oň zavadí.) Co je to za děcko?
ČERT: Malý K.
ABBÉ: Mařík?
SMRTKA: Né – Kafka. Ten intelektuál a Němec …jak si chtěl.
ABBÉ: Němce jsem nechtěl!
SMRTKA: Ale jo.
KAŠPÁREK: Kafka je Žid, Smrti.
ČERT: Je to německý Žid.
V. HANKA (nečekaně se vmísí): Není on pražský německý Žid?
ČERT (ho zpraží): Ty kušuj, penězokaze!
V. HANKA: To si vyprošuju! (Embryo hádky potratí kuňknutí dítěte.)
MALÝ K. (německy): Mich dürstet…
SMRTKA: Má žízeň, chudinka. (Do věci se vloží ŠVEJK se svým pouze chirurgicky odstranitelným pivkem.)
ŠVEJK: Nazdar kamaráde. Tak si loknem! Ať jsme tlustý na tři prsty! (Dává mu napít)
MALÝ K. (vystrčí nos z půllitru): Danke, Herr Soldat!
ŠVEJK: No vidíš, mrňousi! …To já znal jednoho obchodního příručího, ňákej Hovňousek jménem, z Hodkoviček, a ten se jednou tak… (Líčení Švejkovo přeryje zoufalý výlev básníka Máje.)
K. H. MÁCHA: Umlčte toho debila. Trpím jak pes!
ABBÉ (s očima šílence): Což se celý astrál spikl proti mně?! Je toto spiknutí astrálu?! … Duchové, zapřísahám vás! Pošlete toho největšího! – Pošlete národního obra!! (Do nastálé chvíle burácejícího ticha připlouvá PYTLÍKOVÝ ČAJ.)
P. ČAJ (leťa): Čaj tě varuje, Abbé! – To co žádáš je silná káva!
ABBÉ (hroze směrem k sáčku): Zmiz, pytlíku! (Ten však zůstává viset v prostoru.) A vy, prokletí vládci astrálu, za každou cenu konejte mou vůli!!
(Po o poznání delší chvíli na scénu roboticky vpochoduje makabrózní figura VELIKÉHO HURVÍNA. Tento hypertrofovaný Hurvínek je natlakovaný temnotou oscilující a zlověstně prozařující na povrch rysy, gesty, pohyby i záhyby kostýmu. Bezeslova nakráčí na střed scény. HURVÍNEK si může oči vyvrátit, jak jimi jezdí mezi SPEJBLEM a dvojníkem.)
ABBÉ (v amoku): Néé! Co je to za zrůdu?! (Padne na kolena)
SMRTKA (trochu zmateně): To je ten obr z Národního – ne?
KAŠPÁREK: To je Veliký Hurvín! Vítej, Hurvíne! (Ten stojí co socha, téměř v prosceniu.)
ČERT (poučeně): On je smrtonosným koktejlem duševních disposic Švejkových a Gottových!
ABBÉ (se smrtí na jazyku): Jsem veliký Bílý Mág, ale toto se mi nemělo stát! Umírám! (Zhroutí se k zemi. – Chvíle trapného ticha, všichni koukají po SMRTCE, ta zas nechápavě po všech.)
ABBÉ (opakuje ze země): Umírám! (Kmotřička se konečně dovtípí a tne nebožáka ostřím své kosičky, ABBÉ zemře.)
V. HANKA: Abbé jest mrtev! – To je jeho konec.
HURVÍNEK (v naprosto nevhodném okamžiku, domnívaje se, že poznal svého pravého otce, a s výkřikem radosti): Taťuldo! (vrhá se k VELIKÉMU HURVÍNOVI, který jej nemilosrdně, strojově surově inzultuje a HURVÍNEK padne jako podťatý na Abbého tělo.)
K. H. MÁCHA (účetně): Tak to bychom měli… (Také velmi vhodně vchází NĚMCOVÁ.) Paní Němcová, ženskou otázku už nevyřešíte – váš konzultant zesnul. (Ukáže na bezvládná těla a uzná za vhodné upřesnit.) Myslím Abbého – to nahoře je jen inzultant.
NĚMCOVÁ: Aha… tak já, snad, přijdu jindy. (Odchází.)
K. H. MÁCHA (spíš už k sobě): To nevím, jestli to bude jiné.
ŠVEJK (lascivně mlaskajíc): To byla kůstka! To já znal jednu třepetalku, vona chodila k Buckům na… (Nedopoví, neboť ho pod krkem drží MÁCHA – hysterický.)
K. H. MÁCHA: Možno škrtit viziony?! (Otázka je evidentně řečnická, chvíli vojáčka poškrtí, pustí a pronese prorocky.) Hrůza hrůz! – Ani labuť ani lůna! – tato seance je vlastně jediným strašlivým kýčem!!
SMRTKA: Je to apoteóza kýče, básníku!
K. H. MÁCHA (se s nadějí obrací ke Smrti): Ach Smrti, ty jediná zde, kromě Němcové, která stále někam odchází, jsi žena. Žena mi jako pravda zní – je toto všechno pravda? Pověz mi! Je tento odporný mumraj našim národním osudem? – My byli jsme – a nebudem?!
SMRTKA: Je jen jeho nepatrným odleskem, Hynku!
K. H. MÁCHA: Potom chci spočinout ve tvé laskavé náruči!
SMRTKA (náhle plná odstupu): Dočkej času, Karle! Spěch není na místě. Po zasvištění mé kosy, totiž, staneš se už věčně oním Švejkovým alteregem, oním dvojníkem z jeho hostinského vizionu … Jsi ten napravo.
K. H. MÁCHA: Pak raději stanu se nesmrtelným!
SMRTKA: V tom případě sdílet budeš s Hankou jediný hřbitov! Tam na té skále! (Ukáže na Vyšehrad.)

... (zde je redakcí vypuštěna pasáž o dvojím místě pohřbení K. H. Máchy) ...

ŠVEJK: Tak co, bráško, nedáme si pivíčko? (Básník prudce vyrazí.)
K. H. MÁCHA: Odstup, Satane!
ČERT: Bravo, básníku! - Odhalil jsi mou pravou tvář! Vpravdě jsem podstatou svou voják s půllitrem! Mordyjé!
K. H. MÁCHA (v zoufalém patosu): Zde rýsují se OBRYSY NÁRODNÍ APOKALYPSY!
V trest za jeho budoucnost, zůstavuji českému národu v největším svém opusu adjektivum hrdliččin definitivně a jsa Němcem, co Ignatz odcházím do Itálie. (Obrací se k odchodu.)
V. HANKA: Neodcházej, barde!
K. H. MÁCHA: Jdu – nežel – prý společně budem hnít. Já opouštím tuto seanci vyšehradskou odehrávající se na Smíchově! Lámu hůl! Nerozumím tobě, nerozumím sobě, nerozumím ničemu… nerozumím tomu ničemu v sobě. Jedno však vím! – Dalekáť cesta má – marné volání! (Jde pryč.)
ČERT (za ním): Tak do třetice nashledanou ! … (posměšně) poetická sopko … A tebe si taky vyzvednu! (volá za Hankou, který prchaje míjí přicházející NĚMCOVOU.) Kdyby kašpar na koze jezdil!
NĚMCOVÁ (k ďáblu): To bylo na mě?
ČERT: Ale ne, vy máte peklo už tady.
NĚMCOVÁ: Aha. No a ženskou otázku smetli jste definitivně pod stůl?
ČERT (momentálně nadán): Nesmetli! Karle, vyřeš ji! Od toho jsi… monstrem.
(Zlatý slavík odnáší autorku V zámku a podzámčí za interpretace evergreenu Pojď a ukážu ti cestu rájem za scénu. To komentuje dosti nesrozumitelným výrokem nepřetržitě se vznášející sáček čaje.)
P. ČAJ: Abyste se z toho kafe nepotentočkovali!
ČERT (ví oč jde): On ale nezpíval Kávu si osladím, kolego, nýbrž… (levitující kolega ho mrzutě a rezignovaně nenechá domluvit.)
P. ČAJ: No jo... já vim… ale když se prosadím jen jako antipod k tý hnědý břečce?
ŠVEJK (nasupeně): To myslí pivo? (Míří svým pivem na čaj.)
ČERT (ho chlácholí): Kávu, Josefe, kafčo… (ke Smrti) Já bych to vodpískal, kolegyně, už začínaj blbnout. (K dotvrzení pekelníkových slov, začnou si i zatím velmi pasivní SPEJBL, MALÝ K. a náhle se probravší HURVÍNEK objednávat jako v restauraci.)
SPEJBL: Kávu, prosím!
MALÝ K.: Mich Tee, Herr Ober!
HURVÍNEK (z Abbého těla): Máničku! (ŠVEJK nezůstane pozadu.)
ŠVEJK: A mně ještě jedno! (Ukáže prázdnou druhou ruku.)
SMRTKA (vyhodnotí situaci v souladu s výzvou rohatého parťáka a hotoví se předejít hrozící excesy ukončením seance, neboť tu není nikoho, nepočítáme-li neplatnou mrtvolu Bílého Mága, kdo by byl vůči řečené seanci vně. Smrt postoupí do středu scény, rozevře náruč a počne do ní postupně pojímat všechny materialisované entity s vyjímkou temného Hurvína): Je konec, děti. Pojďte ke mně, miláčkové moji, vy astrální larvičky, nešťastné reflexy obrazu pronároda, jenž v kotlině meteoritem vyhloubené, stvořil vás v domnění, že uprostřed banality a kýče se netrpí a neumírá. – Jaký osudový omyl! Já vládnu napříč vším člověčím! – Tedy i vyprázdněností… Jedině já jsem jediná – ontologická kotva! – A proto, ať žije ten, který jim to natluče do palic! – Ať žije Veliký Hurvín! – Duševní smrtka národu Vyšehradu! (A jako matka své děti či sbormistryně své zpěvačky, seřazené podél jejích roztažených paží, tak Smrt sotva znatelným důvěrným pohybem jako pokynem vybídne objaté spirituelní svěřence ke společnému skandování.)
VŠICHNI: Ať žije Veliký Hurvín! Ať žije Veliký Hurvín! Ať žije Veliký Hurvín! (Ten, dosud strnulý, prolomí svou apatii a robotickým gestem ruky zarazí skandování …Do ticha vyhřezne arogantní, hnusný nosový hlas, úsečně až sekaně vyrážející poničená torza, znásilněné relikty, karikatury slov, z nichž hrůzou vysráží čtyři quasi – významy.)
VELIKÝ HURVÍN: Für mich Schwejk. To chce čaj. Vám osladím klid. Pivo Vyšehradu. (Zaburácí kotle známého motivu Vyšehradu od Bedřicha Smetany, do nějž bestie počne odpornými cviky napodobovat mávání křídel – ta tá – ta tá – ta tá – ta tá – duní a vylétá hudba – ta tá – ta tá – ta tá – ta tá – a ejhle, s ní i ona – VELIKÝ HURVÍN! Stoupá jako by tažen skrytými táhly vzhůru, jak zdvíhán neviditelnou zdviží … výše … a výše … K Vyšehradu!)

KONEC HRY