Umělec v Rakousku

Do redakce tohoto časopisu mě přivedla náhoda a pak to, že jsem vyrostla v onom rakouském maloměstě, které před léty proslavila vysoká kostelní věž a také jistý pan Schicklgruber. Časopis v tom spatřoval určitou záruku mé náklonnosti pro pokřivenou skutečnost. A tak mě tedy redaktoři Umělce přes všechen odpor donutili podílet se na tomto čísle.
Myšlenka rakouského sešitu vzešla z toho, že Češi Rakousku nemůžou zapomenout c. a k. monarchii a fakt, že staré mocnářství je v této zemi stále obecně předkládáno za vzorový příklad mírumilovného soužití národů.
A protože náš vydavatel coby typický Čech (se sklony k mučednictví) vidí v dnešním Rakousku stále tu starou monarchii – myslím tím hospodářské vazby Rakouska na východ –, rozpoutal protiofenzivu proti mladému a současnému rakouskému umění: toto
„rakouské“ vydání.
Že se náš časopis zajímá o Rakousko, které zčásti náleží do středovýchodoevropského regionu a zčásti je z něj vyloučeno, je zcela přirozené. Je to země, kde se zas a znova v oficiálních i příslušných společenských kruzích (a taky v katalozích výstav „balkánského umění“) cituje Metternichova věta, že Balkán začíná na vídeňské třídě Rennweg, a kde panuje jednota, že (v geografickém smyslu a ještě víc) je Rakousko prostředníkem mezi Východem a Západem.
Proto stojí za přečtení článek Herwiga Höllera, který se zabývá (pre-)historií přátelství mezi Rakouskem a Balkánem.
Naštěstí máme karikatury Zampy di Leone, domnělého anonymního srbského umělce, kterého prý zná celá bělehradská scéna, jehož identitu ale nikdo neprozradí. Když se totiž zabýváme vztahy Východu a Západu po roce 1989, jeho karikatury nás nutí zachovávat určitou ironickou distanci, díky níž věci (na rozdíl od Zampy samotného) jasněji vyniknou.
Také nás pochopitelně zajímají témata, jimiž se zabývají Rakušané. Protože ať si Balkán začíná na třídě Rennweg, v Rakousku na té „nebalkánské“ straně se mluví například: o ekonomizaci veřejného prostoru, o městském prostoru, o uměleckém trhu i o alternativní umělecké produkci…
Tato témata zde dosáhla vysokého stupně „diskurzivity“. A tak jakmile je něco v krizi a údajně na vymření, hned se vnucuje myšlenka na teorii, díky které odevšad sílí racionalizující a teoretizující hlasy, anebo se o tom prostě hodně mluví.
Články Moniky Mokre a Elisabeth Mayerhofer se z perspektivy kulturní politiky zabývají kreativním průmyslem (creative industries) a veřejným prostorem. Prostor a čas mají dneska cosi společného a tím je ekonomie. Příspěvek Andrease Spiegla a Geralda Rauniga k ekonomii času tvoří protějšek k tématu ekonomizace veřejného prostoru. Náš zájmem o texty s tematikou času vzbudilo to, že v Česku se naproti tomu právě o čase diskutovalo docela hodně.
Rapidité Geralda Rauniga představuje obraz proto-postfordistického člověka, kterého už rozčiluje snaha být stále rychlejší, lepší a produktivnější, a tak nepůsobí ve výrobě jako takové (tu dneska můžeme lokalizovat nejspíš někam do Číny), ale je činný řekněme v tvůrčím slova smyslu.
Time Out Cities od Andrease Spiegla řeší téhož soudobého městského člověka žijícího v trvalé časové prodlevě, kterému čas díky tomu zmizel, případně transcendoval.
Ve statích o čase je nejzřetelnější, že hranice mezi sebeurčením (prostřednictvím času) a ekonomizací (času) může být tenčí.
To může platit i pro veřejný prostor. Důkaz o tom, že je možné si veřejný prostor přisvojit, podává třeba Leopold Kessler anebo skupina God's Entertainment, věnující se performancím, a její akce Passantenbeschimpfung.
V neposlední řadě to byli a jsou většinou umělci ve veřejném prostoru působící, kteří „bojovali“ či „bojují“ s rakouskými Svobodnými. Při příležitosti politického posunu doprava podáváme rovněž zprávu o uměleckých iniciativách posledních deseti let, reagujících na domácí politiku, jako je Public Netbase či Volxtheaterkarawane.
Umělec se chtěl jinými slovy přiblížit tomu, v jaké situaci se nachází předmět jeho zájmu, tedy Rakousko, a chopit se témat, o nichž se aktuálně diskutuje. V souvislosti s tematikou „Rakousko“ a uplynulých dvacet let nesmíme zapomenout, že na podzim se ve Vídni konají výstavy na téma roku 1989 a dvaceti let postsocializmu.
Nezůstaneme ale pouze při tom. V průběhu práce na tomto vydání jsme se zajímali o nejrůznější rakouské záležitosti, mnohé nás potkalo, všechno jsme sem chtěli dostat a rozšířili jsme linii časopisu. Přece i v tomto speciálním vydání zbylo místo pro zábavu.
Tady bych mohla začít vyprávět úplně nový příběh, ale editorial by se neměl moc protahovat…

01.02.2009