Uniformovaná budoucnost

Urban Sax a Ya Basta! používají podobné principy. Tute Bianche, hnutí bílých kombinéz, jehož je Ya Basta! součástí, píše: “Bílé kombinézy vznikly jako ironický poukaz na duchy městských konfliktů, staly se pak nástrojem, symbolem a otevřenou identitou, zpřístupněnou hnutí. Bílou kombinézu může nosit kdokoli, pokud respektuje určitý styl. Jeden z typických výroků: ,Nosíme bílé kombinézy, aby je nosili i ostatní. Nosíme bílé kombinézy, abychom je jednoho dne mohli sundat.’ Což znamená: ,Nemusíte vstupovat do žádné armády, bílé kombinézy nejsou naše ”uniforma". Prst ukazuje na měsíc, a když už ho vidí dost lidí, prst zmizí v řídkém vzduchu. Naše řeč je věcná, dáváme návrhy a čím více lidí je přijme a uplatní v praxi, tím méně budeme důležití.’”4
Někdo, jako jsem já, kdo nikdy nerozumí rozdělování umění na umění výtvarné a užité, v oblasti politického projevu konečně vidím logiku “užitého umění”, tj. co umělci používají a koho oslovují. Empirická praxe symbolismu, prezentace a reprezentace, kódování a dekódování, metafory a podobnosti, důvěrnosti a odstupu, prudkých výkyvů mezi zbožím a sublimací, bitvy orgánu “biopolitiky”… To vše ve slavnostní atmosféře.
Asi 2000 aktivistů se poflakuje po leteckém hangáru, bývalém ohromném skladu, všichni jsou ověšeni transparenty. Skupina růžových samba bubeníků se venku v teplém podzimním slunci promenáduje před hangárem, následovaná davem technotanečníků. Na rozích ulic pouliční řečníci káží všem, kdo jsou ochotni poslouchat a na nezbytných loutkách se dokončují poslední úpravy. Sklad se plní transparenty. Psychoterapeutické transparenty (“Lidé! Všichni máme nějaké potřeby!”), halucinogenní transparenty (“Draci, zelení mravenci, nazí hadi a obrovské stromy vám přejí vše nejlepší!”) a přímo mysteriózní (“Odštěpky dřeva jsou podle mě dost rozhořčené.”)… Ya Basta! je, zdá se, velmi dobře organizovaná a vede ji veselá italská pop music. Jsou nejradostnější skupina a mají krásný leták se svým prohlášením, tak držím s “Bastas.” svědectví č. 1, u konvergenčního centra 5.
Ya Basta!, vypadající komicky a nebezpečně zároveň, posílají ze svých zadních pozic do první linie obranné trubky, které se používají k odrážení úderů policejních obušků. Obušek se občas od trubky odrazí vysoko do vzduchu. Když se ho zmocní nějaký Basta!, ozve se mocný jásot: “Assassininos!”…“Jsme tu, abychom se zastali všech vyhnanců, utečenců a chudých bez domova.” Nahý muž s dolarovou bankovkou připíchnutou na genitáliích ukazuje symbol vítězství. – svědectví č. 2, Nuselský most.6
Průvod, který chtěl prorazit policejní zátarasy, aby mohl proniknout ke Kongresovému centru, kde se zasedání MMF konalo, byl rozdělen do tří skupin: růžové, kterou tvořily střední neoliberální skupiny, modré, kde byl Black Block a žluté skupiny – Ya Basta! – která ve svých nafouklých oděvech měla protlačit zátarasy. Taktika fungovala dobře: prolomili zátarasy nepřipravených policistů a dostali se ke Kongresovému centru snadněji, než předpokládali. Neviděla jsem panoramatické foto této akce, ale jsem si jistá, že by to bylo velmi moderní umělecké dílo. Pestrobarevná škála různých uniforem a skupinových stylů, které představují dnešní společenské skupiny – dělníci a odboráři, pankáči, anarchisti, ekologičtí aktivisté, gayové a lesbičky, vojáci a novináři, atd.7 vytvořili strategicky organický vzor, který obíhal okolo pevné, přímé linie jiných uniforem, policejních. Na levé straně obrazu by bylo palácovité, komunisty vytvořené Kongresové centrum, kolem kterého zástupci ekonomické činnosti lidstva úzkostlivě střeží pevnost.
Během poslední doby se v Praze odehrálo několik střetů policie a aktivistů – tři ani ne za půl roku.
Začalo to skandálem okolo zrušení venkovního projektu POLITIK-UM/New Engagement výstavy na Pražském hradě a akcemi zúčastněných umělců.8 Druhá událost se stala na Akademii umění (AVU) v Praze 9, kde jeden ze studentů zrealizoval kritickou performanci o současném klimatu na škole. Třetí konfrontací bylo zatčení umělecké skupiny Rafani po tom, co v den samostatnosti před sochou sv. Václava spálili černobílou verzi české vlajky. Všechny tři incidenty se neobešly bez uniforem: David Černý obstaral k otevření POLITIK-A falešného policistu, Tamara Moyzesová použila dva falešné policisty a členové Rafanů byli vystrojeni v bělostných vlastnoručně vyrobených uniformách. Při incidentu na AVU profesor a ředitel Národní galerie Milan Knížák veřejně prohlásil, že performance byla “zneužitím uniformy”.
Byla to všechno jenom náhoda, nebo začali umělci najednou toužit po tom, aby byli fotografováni v uniformě? A pokud ano, proč? Napovězením může být fakt, že všechny tři epizodky se odehrály mezi dvěmi velkými událostmi: zasedáním MMF a Světové banky a summitem NATO, které obě proměnily Prahu v policejní stát. Chci tedy proto předpokládat, že umělci tak reagovali na to, co viselo ve vzduchu. Nebo možná umělci po více deseti letech demokracie začali znovu zhodnocovat svoji roli ve společnosti tím, že na sobě oblékáním různých uniforem zkoušeli různé permutace a kombinace. V této matematické hře by pak “zvláštní železniční policie” a umělecká skupina Rafani byli perfektní pár, protože nikdo z nich není schopen vysvětlit, proč nosí tu svojí uniformu. “Zvláštní železniční policie” byla fiktivní funkce, vytvořená speciálně pro zasedání MMF, jejíž představitel byl oblečen v provizorní, nenápadité uniformě. Uniformy Rafanů zase v jejich uměleckém příběhu nebyly prostředkem komunikace s publikem. Jinými slovy, matematické srovnání uniformy státní policie s povrchní uniformou umělecké skupiny nestačí k tomu, aby byl divák přetažen na stranu umělcovu, která, jak se předpokládá, reprezentuje svobodu projevu a vlastně svobodu vůbec.
Ještě více k uniformě, nebo k uniformě. Jsou aktivisté a teoretici, kteří pracují se stále se měnícím pojmem uniformy, mezi nimi jsou lidé jako například Wu Ming, skupina levicových aktivistů a spisovatelů působících v Itálii a jejich mentor a velitel Marcos. Uniforma je pro ně začátkem dlouhodobého zápasu. Vytvářejí standardní oblek, který by ztělesňoval jejich filozofii konfrontace. Aby zůstal co nejpomíjivější, odmítají jej nazývat uniformou a po skončení bojů zase splynou se širokou veřejností.10 Proto můžeme tyto úbory nazývat “davová forma cesty”. Odchylky od této formy mohou vést k dalším skupinovým oblekům jako “metaformám”, abych si vypůjčila pojem Katalánce Richardo Bonfilla 11, jehož architektonické projekty po celém světě naznačují, že proces změny sebe sama je při obnově veřejného prostoru ve městech rozhodující.
To nás vede k potěšení představovat si design uměleckých uniforem. Takový design by měl zobrazit podstatu toho, co dělají, něco, čím se odlišují od ostatních lidí a něco, co je určeno ke změně.
Tento text byl napsán krátce po summitu NATO v Praze. Ministerstvo vnitra ČR opět, stejně jako při zasedání MMF, vydalo “deset přikázání” občanům, přičemž sedmé zní takto: “Pasivní tolerance je lepší než diskuse s radikálními osobami! Nenechejte se vyprovokovat k nezamýšleným výměnám názorů. Nenechejte se strhnout jednostrannou argumentací a dogmatickými hesly k neplánované diskusi na ulici. Veřejná prostranství nejsou tím nejlepším místem pro věcné, rozumné diskutování – a navíc fanatické, radikální a extrémně smýšlející osoby stejně o ničem nepřesvědčíte.”
Zvažme tedy toto tvrzení. Když se s nikým nepřete, nikdy nezjistíte, jestli to je fanatik, radikál nebo extrémista. Nikdy také nezjistíte, jestli ho lze přesvědčit, nebo ne. A tak toto tvrzení nabádá občany, aby posuzovali druhé podle jejich oblečení, nebo jinými slovy, podporuje “šatizmus” a v širším smyslu slova dokonce “designerismus”. Do určité míry to tak či onak provozujeme všichni. Musím přiznat, že tohle jsem dělala i já ve vlaku na MMF. Přesto dnes, po 11. září, jsou tyto “-izmy”, společně s rasizmem, oficiálně a široce používané přístupy, které ve velkém používají soudní orgány a masmédia po celém světě. Umělci, kteří se každodenně zabývají otázkou reprezentace, nebudou dlouho ponecháni na pokoji.
Páté “přikázání” je další perla: “Přihlížet není bez rizika! Větší shluky či skupinky lidí poutají obvykle naši pozornost…Vyhýbejte se [hloučkům nápadně či odlišně oblečených osob]...”
Videofilm Haruna Farockiho Oko/stroj v Mücsarnoku kruh uzavírá. Poukazuje na problémy současných válek, ve kterých se používají velmi přesně naváděné střely. Komentář vysvětluje, že to, co přibylo ve Válce v zálivu “nebyly nové zbraně, ale nová politika zobrazování”, protože “už nebylo možné rozlišit, co jsou fotografované a co (počítačem) simulované snímky (přesných naváděných střel zasahujících cíl).” A “ztráta ,skutečného obrazu’ znamená, že oko už jako historický svědek nehraje žádnou roli.” Válka se proto stala “Pozorováním bez rizika”.
Michael Ignatijef ve své puntičkářské knize Virtuální válka: Kosovo a další (2000) v části o RMA (revoluce ve vojenských záležitostech: postmoderní válčení čistými, bezrizikovými, počítačem řízenými zbraněmi) cituje Paula Kahna, filozofa práva z Yale, který tvrdí, že “bezrizikové válčení za lidská práva” je morální protimluv. “Koncept lidských práv stojí na tom, že každý lidský život má stejnou hodnotu. Bezriziková válka ale předpokládá, že naše životy jsou cennější, než životy těch, kvůli jejichž záchraně zasahujeme.” Válka v Kosovu byla skutečně úspěšnou kapitolou v historii zaručených, bezrizikových válek NATO.
Clausewitz by nazval konflikt v Kosovu kabinetní válkou… “Bojovala se v videotelekonferenčních (VTC) místnostech, kde se cílové složky promítaly na obrazovku a jediné, co velitelé jako (generál Wesley K.) Clark viděli z bitevního pole, byly záběry z bojových kamer, zasílané e-mailem každou noc přísně střeženými internetovými systémy do jeho ústředí v Belgii. Kabinetní války jsou vedené a vyhrávané techniky a Clarkův tým předvedl virtuózní ukázku technické improvizace. Kabinetní války nekončí pompou, věnci a vítáním obyvatel, ani bolestnými ceremoniemi na hřbitovech. Nevrývají se hluboko do duší lidí, nepotřebují krev, oběti a neodměňují své hrdiny.”12
Jak říká sám Clark, “toto byla zatím jediná válečná kampaň v dějinách, kdy se milenci za soumraku procházeli po nábřežích, večeřeli v zahradních restauracích a sledovali ohňostroje.”13
NATO nabízí světu tu nejnovější a nejničivější válečnou technologii od dob studené války, která umožňuje objímajícím se milencům pozorovat destrukci strategických bodů ve městě, aniž by se museli obávat, že budou sami zasaženi. Současně s tím vám jakýkoli armádní důstojník řekne, že bojovat cestou levicového extremismu je extrémně nebezpečné. Tito stejní důstojníci nyní přicházejí v uniformách, které už nemají žádný praktický užitek; nemají ani kapsu na nůž nebo na baterku. Uniforma se proto stává čistým symbolem moci, technologické nadřazenosti a teritoriální – na teritoriu, na kterém lze moc uniformy uplatnit – svrchovanosti. Tak co s tím může udělat umělec?
Praha, listopad 2002.

***********************************
Zpráva ze summitu NATO – 21. listopadu, první den, šel jeden přítel prázdnými ulicemi v centru Prahy. Měl hlad, tak vešel do jednoho zabarikádovaného KFC. Při vstupu do podniku zjistil, že jediní zákazníci zde jsou policisté. Dal si tedy v tomto poněkud zvláštním prostředí kuře. Když z podniku vycházel, sesypala se na něj smršť blesků, kamer a fotoaparátů. Novináři celý den čekali na někoho bez uniformy, kdo bude jíst v americké fast food restauraci. On byl první neuniformovaný zákazník. Sláva.
Poznámky:
1. Jeden ze dvou nenásilných anti-summitů organizovaných INPEGem (Iniciativa proti ekonomické globalizaci) se konal 26. září. Menší summit se konal 24. září.
2. V posledních letech se Black Bloc ukázal jako výrazná síla v novém levicovém hnutí. Nicméně neexistuje žádná jasná definice nebo tvrzení, co to vlastně Black Bloc je, a názory kritiků se dost liší. Někteří tomu říkají móda, jiní taktika. Někteří to vnímají jako avangardu politického hnutí, další zas jako nebezpečný prvek v nenásilném protestu. Jeden z nejvýstižnějších popisů najdeme v dopise Mary Black Zevnitř Blac Blocu:
Jsem součástí volně sdružené mezinárodní skupiny jednotlivců, zvané Black Bloc. Nemáme stranickou platformu a abyste se stali naším členem, nemusíte nic podepisovat ani se účastnit nějakých mítinků. Objevujeme se na nejrůznějších demonstracích, od akcí za osvobození Mumia Abu Jamala, až po protesty proti sankcím v Iráku a skoro na každém zasedání nadnárodních finančních a politických organizací, od WTO po G8. Ačkoli většina anarchistů nenosí černou pásku přes obličej ani nerozbíjí okna u McDonald’s, skoro všichni jsme anarchisté… Black Bloc je poměrně nový fenomén, který se poprvé objevil zřejmě ve Spojených státech na začátku 90. let a vyvinul se z protestních akcí v Německu v 80. letech. Black Bloc je možná z části reakcí na rozsáhlé represe vůči skupinám aktivistů, které podnikla FBI v 60., 70. a 80. letech… Ačkoli mezi námi neexistuje konsensus o tom, v co věříme, myslím, že můžu klidně říci, že máme několik společných myšlenek. První je základní filozofie anarchizmu, totiž že nepotřebujeme ani nechceme vlády nebo zákony k tomu, aby rozhodovaly o našich činech. Místo toho si představujeme společnost, kde je opravdová svoboda pro všechny, kde se všichni podílí na práci a hře a kde se dobrovolně a společně komunita stará o potřebné. Kromě této představy ideální společnosti věříme tomu, že veřejný prostor je pro všechny. Máme právo jít, kam chceme, kdy chceme a vlády nemají mít nad naším pohybem moc…(25. červen 2001, Alternet na )
Jak jsme mohli číst, Black Bloc je “volně sdružená mezinárodní skupina jednotlivců”, ale sdružení se objevuje hlavně v Severní Americe a Německu, o silné přítomnosti Black Bloc v Itálii, jak bývá nesprávně předpokládáno, nemáme důkazy (více k tomu v následujícím interview s Erhardtem a Hislopem).
3. “Události v IMC: pár minut před půlnocí se, podle očitého svědectví někoho z RTS New York, objevila na rohu poblíž IMC skupina asi 50 ,anarchistů’ v podezřele uniformním černém oblečení, šátcích a helmách, kteří přišli směrem od policejní stanice, začali převracet popelnice a zase zmizeli.”
Los Angeles Independent Media Center 2001 – 2002
Původní článek je na http://la.indymedia.org/news/2001/07/8871.php
Úřední zpráva od NYC-Ya Basta! a NYC-DAN v Janově od NYC-Ya Basta! & NYC-DAN, pondělí, 23. července 2001, Mont 10:30
“Zpráva o útoku na Nezávislé centrum medií a koordinaci fašistů a policie během summitu G8”
4. Wu Ming I, “Tute Bianche: Practical Side of Myth-Making (in Catastrophic Times)” GIAP/výtah na www.wumingfoundation.com
5. Athur Nelsen: “Five days that shook the IMF” ‘Now’ vydání
28. září – 4. říjen
6. Leonora Todaro, “The Promise of Prague”, Village Voice, 4 – 10 říjen 2000
7. Je možné, že fašisté zde byli také, ale ne v uniformách.
8. Mezi zrušenými projekty byla například práce umělecké skupiny aktivistů PodeBal, která se zabývala problémem Sudetských Němců. Skupina chtěla vyrábět balónky s fotografiemi vyhnaných sudetských Němců a majetku, který jim byl zabaven a nechat je létat po hradním nádvoří, na jehož zdi by visela cedule “Zimmer Frei”. PodeBal, Martin Zet a David Černý, všichni, jejichž venkovní projekty byly zrušeny, však přesto své projekty při otevření výstavy realizovali. Soukromá ochranka Hradu pak po náměstí honila balónky PodeBalu a David Černý na vernisáž propašoval falešného policistu. Zpráva o incidentu proběhla téměř ve všech důležitých novinách v zemi a stala se důležitou událostí, která iniciovala diskusi o svobodě projevu, stavu administrace na Pražském hradě a v prezidentské kanceláři, a také o roli umění ve společnosti.
9. Před zvolením nového ředitele školy, když všichni profesoři a úředníci školy měli plné ruce práce s politikařením a vrážením si kudel do zad, jedna ze studentek AVU, Tamara Moyzesová, k prvnímu školnímu dni kolem školy postavila plot. U vchodu stáli dva falešní policisté a požadovali od žáků i od profesorů, aby podepsali papír, že do školy vstupují na vlastní nebezpečí, protože budova byla kontaminována nakažlivým virem. Někteří profesoři zavolali skutečnou policii a došlo tak k velkému střetu pravé a falešné policie a mezi profesory, kteří byli pro a proti performanci.
10. Tute Bianche sundávají jejich bílé kombinézy: “Naštěstí se rozhodli to skončit a kombinézy sundat ještě před Janovem, protože se z toho stala už nová identita a my chtěli splynout s davem... Kdyby bílá kombinéza byla skutečně ”uniformou", bylo by mnohem více Giulianiů, kterých se dovolávat.” Wu Ming I, “Tute Bianche: The Practical Side of Myth-Making (in Catastrophic Times)”
11. Slovo použil, když byl dotázán jedním japonským časopisem na to, jak může uchopit sílu a potenciál každého nového místa, které navštíví. Odpověděl, že potřebuje “metaformu”.
12. Michael Ignatieff, Virtual War, Vintage 2001. Paul W. Kahnův citát z knihy “War and Sacrifice in Kosovo,” Philosophy and Public Policy, 19, jaro/léto 1999.
13. ibid.

Demonstrace demokracie, performance skupiny Rafani, 27. 10. 2002, Praha
David Černý, Policista k pronajmutí, akce v rámci výstavy Politik-um, 2002

01.04.2002