Konference

Johanna Billing – Alan Currall, Display + Tranzit, Praha, 11. 10. – 30. 10. 2005

V říjnu mi přišla pozvánka na konferenci. Téma jsem z ní nevyčetl, ale protože konferenci organizoval můj dobrý známý, řekl jsem si, že se zúčastním. Ve správnou dobu jsem se dostavil na správné místo v Holešovicích. Svého známého jsem tam sice nepotkal, ale byli tam správci instituce, v níž se konference konala. Vřele mě uvítali.

„O čem to bude?“ zeptal jsem se zvědavě.
Správci se zarazili: „Nesmíte se na nás zlobit, ale my jsme jenom správci. Váš přítel nám tu nenechal žádné podklady. Ale víme, že dneska vystoupí dva přednášející. Alan Currall z Velké Británie a Johanna Billing ze Švédska. Stačí si prý sednout a poslouchat. Je to vymyšleno tak, že oba své příspěvky klidně zopakují každému hostovi zvlášť.“
Takový nápad se mi líbil. Jeden ze správců mi udělal kávu a já se posadil na židli u provizorního stolu z dřevěné desky na dvou kozách.
Objevil se Alan Currall. Hubený sympaťák. Usedl k mikrofonu a začal přenášet.
Trvalo jen chvíli, než mi došlo, že mluví anglicky. Co jiného taky předpokládat.
Snad nepřeháním, když vyslovím domněnku, že angličtinu ovládám průměrně. Ani ne nejhůř, ani nejlépe. V Čechách se považuji za smutný důkaz běžné úrovně vzdělanosti. Když se však soustředím, většinou rozumím. Alanovi jsem rozuměl málo. Sice mě napadlo, že nejspíš mluví ke svému příteli, jako bych jím byl já, a vychvaluje ho (mě) do nebes. S detaily jsem si ale rady nevěděl. „Ježíšmarjá, vždyť on vůbec nevyslovuje. Mluví a přitom má skoro zavřenou pusu.“
Rozhlédl jsem se kolem, jestli neuvidím tlumočníka. V sále jsem byl jen já a správci. Dotčeně jsem proto začal přemítat o anglofonní hegemonii, který se rozmáhá na mezinárodních konferencích. Cizinci se kvůli ní ocitají v podřízeném postavení „těch pomalejších, pasivnějších a méně obratných“. Mohou ovšem Angličané za to, že si organizátoři konferencí zvolili jejich jazyk za ten správný?
„A navíc bůhvíjakým slangem mluví.“ Obrátil jsem se ke správcům: „Odkud je?“
„Odněkud z Glasgow. Ale nenarodil se tam.“
„Jenže, co já vím, jak se mluví v Glasgow. To už je stejně Skotsko, ne?“ Znovu jsem se začal soustředit na přednášejícího. Během mé konverzace se správci Alan přešel k jinému stolu. O poznání energičtěji se rozmluvil na úplně nové téma.
V tu samou chvíli vešla do vedlejší místnosti Johanna Billing. Spolu s ní orchestr a dětský sbor. Naladili nástroje a začali hrát a zpívat něco o „magickém světě“. Přestože zcela přehlušili Alanovu promluvu, nechtěl jsem být neslušný a zůstal jsem sedět. Zato Alan zničehonic vstal a začal si vysvlékat tričko. Jak se tak motal, vrazil do mikrofonu. Ukazoval mi svoje vychrtlé tělo a strašně vtipně kroutil trupem. Protože jsem neslyšel Alanův komentář přes pokračující zpěv dětí Johanny Billing, ještě dnes si nejsem jistý, co mi tím kroucením chtěl naznačit.
Spěšně jsem se omluvil a šel se podívat do druhé místnosti. Sbor stále zpíval o magickém světě. Měl to rozkošně nazkoušené. Říkal jsem si, že bych rád věděl, co jsou ty děti zač, a doufal jsem, že nám to Johanna vysvětlí na závěr. Namísto toho dala pokyn, aby se vystoupení opakovalo. Znovu se ladilo a zpívalo.
„Tam vzadu zase přenáší Alan,“ pošeptal mi jeden ze správců a ukázal ke vstupu do třetí místnosti. S trochou obav jsem za ním vyrazil.
Myslím, že Alan už věděl, v čem je problém. Poslední přednášku sestavil z prostých rad vyřčených jednou větou nebo krátkým souvětím a s pochopením vůči mé osobě dělal pomlky, abych měl čas přebrat si, o čem je řeč. Celkově to znělo jako výtah nejpůsobivějších frází z psychologické příručky typu „Jak být šťastný, milovaný a mít úspěch v práci.“ Fráze za frází, díky bohu... frázím se vždy rozumí lépe než originálním myšlenkám. Zaplavil mne pocit vděčnosti. Už jsem nerozuměl jenom tehdy, když Alan užil nějakého archaického výrazu.
„Kde to ten kluk bere?“ říkal jsem si. Alan nedoplňoval souvislosti, ale měl jsem dojem, že se v jeho vážné tváři zrcadlí cosi ironického. Děti vedle pořád vřeštěly svou píseň o magickém světě.
Asi za čtvrt hodiny byl všemu konec. Poděkoval jsem a rozloučil se. Před odchodem jsem ještě jednou zahlédl Alana. V kanceláři správců přijímal telefonní hovory. Kroužil kolem aparátu a dokola zvedal sluchátko. Nejspíš mu volali jeho špatní zaměstnanci, protože jim stále dokola vysvětloval, že mají vyhazov. Řekl jsem si, že už ho nebudu rušit.
Šel jsem domů a myslel na svého dobrého známého. Proč takovou konferenci uspořádal? Vymklo se mu to z ruky? A nebo to všechno byl záměr? Druhý den jsem mu napsal dopis a požádal o vysvětlení. Zatím mi neodpověděl.

Obsazení:
Alan Currall – britský umělec vystavující v Displayi čtyři monology na videu.
Johanna Billing – švédská umělkyně vy-stavující v Displayi jedno video s orchestrem a dětským sborem.
Dobrý známý – kurátor výstavy Vít Hav-ránek.
Správci – galeristé Displaye.

Témata k diskuzi:
Proč nám kurátor nedal možnost lépe rozumět Currallovým monologům ?
Technologie zpracování a prezentace DVD nám dovolují sledovat filmy bez titulků, ale také s nimi.
V galeriích, kde mají potíže s odstíněním zvuku, se obvykle používají sluchátka. Proč kurátor omezil autonomii jednotlivých děl překrýváním zvukových stop? A dále: Souvisí tato taktika se záměrným neposkytnutím doplňujících informací? Jde o estetickou strategii, jejímž smyslem je, abychom se řídili pouze svými vjemy z výsledného mixu? Měli jsme si uvědomit, že když nám cizí lidé něco sdělují, nemáme si dělat iluze, že bychom porozuměli? Manipuloval by překlad Currallových projevů se sdělením příliš?
Je velmi těžké rozhodnout, co vše má kurátor dát v plen, co přiznat a kam nás zavést. Mezi výtvarnými umělci a jejich kurátory často vládne přesvědčení, že je v podstatě zbytečné snažit se o vstup do kulturního mainstreamu. Uvědomují si omezenost vlastních nástrojů. Pak se stává, že to, co bychom například ve filmovém sálu či u domácího kina považovali za nepřípustná zanedbání, chápeme v galerii jako postoj. Že tato praxe někdy poškozuje autory, nám nepřipadá závažné. Díla Alana Curralla a Johanny Billing byla výjimečná, postoj kurátora diskutabilní.

01.01.2006