Ivan Mečl: Umělec, robot a smrt

Kdo nevěří, ať tam běží - ohlašovaly reklamy na show australského umělce několik měsíců před zjevením. V objektu našeho prvorepublikového pompézního ubarnismu se měl zjevit umělecký robot -Exoskeleton, stvořený technofuturistickými idejemi jednoho z nejprogresivnějších volnomyšlenkářů naší umělecké periody. Kdo četl jeho názory a stati o budoucnosti lidské existence, jistě se nemohl dočkat. Čeho se však dočkal?!
Nehybný stroj, podobající se samohybnému vysavači (tak jej nazval mistr Kakalík), skutečně ještě sliboval mnohé kousky. Samotná produkce začala později než bylo ohlášeno, neboť bylo nutné deaktivovat všechny mobilní telefony přítomných - hrozila totiž totální nefunkčnost stroje případně jeho splašení. Následný countrytanec skutečně ukázal, že jakákoli porucha by zle narušila již tak velice chabou choreografii. Exoskeleton nemotorně pochodoval a poskakoval na několika čtverečných metrech se záměrně zmítaným umělcem, který do reprodukovaného lomozu stříhal prsty své jedné ruční roboprotézy. Zda se stroj snaží udržet rytmus reprodukoné hudby či naopak nebylo při produkci zcela jasné, ale na závěr se ukázalo, že je vše částečně řízeno na dálku schopnými programátory. Z hlediska diváka by se však exhibovaný pohyb dal zvládnout několika důmyslnými táhly. Ohromován akustickými efekty a v konfrontaci s kamennou tváří kabely připoutaného vizionáře jsem se cítil jako sedlák na exhibici alchymisty u dvora Rudolfa II. Nakonec jsme byli všichni rádi, že robot produkci vydržel a nikomu se nic nestalo. Teenageři, kteří skočili reklamě na lep a mysleli si, že robot bude lézt po zdi, odcházeli zklamaně domů o dvě stovky lehčí - snad zanevřou na techniku a ne na umění.
Pokud byl záměr umělce hlubší než technoshow a filozofičtější než triumf nad biologickým tělem (to by ale divák musel něco od Stelarca načteno, aby to pochopil), tak zvolil nešťastnou formu. A pokud si z nás dělá i svým konceptem šašky, tak vyhrál, ale málokdo se cítil poražený. Někdy je krásné být nepochopen.
Ale z jiné strany. Je fakt že představení v jeho průběhu opustila celá řada diváků-umělců a mnozí z těch co vydrželi si nebrali v komentářích servítky. Z celé akce si však lze odnést hned dvě znepokujující myšlenky: Kudy vede cesta v umění nových médií když tudy asi ne a můžeme si na Stelarcovu akci příliš otvírat ústa když naše úroveň v toto oboru je ve fázi pseudoprojektů které převážně těží z naivity a technické nevzdělanosti publika.

01.04.1999