Z deníku přírodovědce: Benátky 2007

Stejně jako posledně, i letos jsem byla pozvána do Benátek, abych se zúčastnila mezinárodní konference kurátorů Continental Breakfast. Dny trvání konference se časově shodovaly s vernisáží Benátského bienále. To mě přimělo poněkud změnit text mého příspěvku a dát mu následující úvod.

KDYBYCH MĚLA DCERU

Kdybych měla dospívající dceru, před níž by stal úkol volby povolání, řekla bych jí, ať se stane kurátorkou. „Potřebuješ se dostat se na kteroukoli jakžtakž ucházející univerzitu, získat základní humanitní vzdělání, číst současné módní filosofy a vybrat si nějakou floskuli, která bude vypadat plná významů a vůbec a stojící za úvahu – je lepší, když bude pocházet od některého z těch nejčtenějších a obecně povědomých autorů –, abys vypadala jako skromná a sečtělá intelektuálka. Citát musí obsahovat dialektiku, jistý problém a rozpor, a raději by neměl být moc dlouhý, aby se dobře četl a dal se rychle zapamatovat. Rozhlédni se kolem – najdeš spoustu umělců z celého světa, jejichž práce by mohly tento citát vizuálně naplnit, zhmotnit jej. Napiš projekt, přičemž měj na paměti základní pravidla fundrisingu, ty dnes přece zná každý. Když získáš grant, přivez vybrané práce a pár umělců do středně proslulého muzea či galerie. Ještě lepší bude, když uděláš něco v exotické zemi nebo malé vesnici, pokud si ovšem předem promyslíš koncepci propagace. Jestliže ve svém úsilí nepolevíš v průběhu jednoho roku, již za dva roky se staneš známou a váženou kurátorkou. Budeš dostávat pozvání na zásadní umělecké události, jako je například Benátské bienále. Budeš chodit na párty, potkávat oslnivé a opálené lidi, konverzovat v intelektuálním duchu, pít vybraná vína a šampaňské, jíst ustřice a takové věci, nosit kozačky z pravé kůže v pětatřicetistupňovém horku, korzovat s muži v růžových košilích, tvářit se přitom znuděně i rozjetě a jen letmo si všímat umění. Tvůj život bu- de bohatý a pestrý. Budeš moci plánovat si svůj rozvrh na rok dopředu, podle uměleckých událostí – Benátky, Basilej, Kassel, San-Paulo, Istanbul, Athény, Lyon... Občas, pro zpestření, nějaká exotická země, třeba Rusko, Ukrajina nebo Kirgizstán. A jedno si pamatuj – ne, aby ses stala umělkyní! Umělců je už i tak příliš a často se ani nedostanou na všechny ty recepce a vernisáže, pokud je vůbec pozvou do těch krásných měst, jež přetékají přitažlivým současným uměním.“

POZOROVÁNÍ FREAKŮ

(úvahy o umění, inspirované čtyřiceti minutami strávenými na lavičce v Giardini v přátelské společnosti Dmitrije Gutova a Davida Riffa) Samozřejmě, každá doba měla své vernisáže, párty a zahálčivé publikum, které přijíždělo nasát krásno a zase odtékalo směrem k další velké události. Zdá se ale, že ještě nikdy to nemělo takový rozmach a nevytvářelo tak výrazný dojem bezduchého průmyslu zaměřeného na výrobu druhotných idejí, artefaktů a jmen. Problém je, že každý už ví, jak se stát umělcem, jak vytvořit něco, co se ujme u soudobého kurátora. Schéma je jednoduché a velice se blíží schématu, jak se stát kurátorem (viz. výše). Současné umění, které začínalo protestem a vzpourou, provokacemi a snahou šokovat syté publikum, se stalo jedním z hlavních prostředků k tomu, jak toto publikum bavit, něčím, na čem je módní participovat a za co je prestižní utrácet. Všechno, dokonce i to nejvíce radikální a protestní, se ihned stává značkou, prodává se a kupuje – zdá se, že už nezůstalo nic, z čeho by se nedala udělat značka. Jde o jednoduchý trik – rozšířit trochu tajemna okolo, udělat přístup na prezentace jen pro zvané, vytisknout pozvánky apartním písmem na bílém kartonu, pozvat pár celebrit – a máte to – nový produkt je hotov a připraven k použití. Very special privacy, kterou můžeš sdílet s dost omezeným okruhem vyvolených, se stává hlavní podmínkou a de facto i předmětem mnohostranné smlouvy. Jako pestrobarevný estetický přivážek k ní dostanete trochu umění: artefakt, méně často – umělecké gesto nebo prohlášení. Je to jako v reklamě, jako v nějakém banálním supermarketu, jako členství v klubu – když to kupujete, jíte, pijete a účastníte se toho, uspokojuje vás samotné vědomí, že jste výjimeční a vyvolení, že jste součástí bohémy a „velkého světa“.

KRÁTKÁ LYRICKÁ VSUVKA O ZLATÝCH ŠATECH

V této souvislosti si spontánně vybavuji specifický případ z Ruska. Již během veletrhu Art Moskva 2007, dokonce ještě dřív, v době Druhého moskevského bienále publikum zpozorovalo novou hvězdu. Její lesk zářil tak agresivně, že nebylo možné si jí nevšimnout. Za prvé, samotný fakt jejího náhlého vzestupu na nebi současného umění byl zcela nečekaný, i přes jistou prehistorii pečlivě popsanou v resumé. Za druhé, práce, jež získaly podmínečné označení Aktuální mobilografie – fotky hvězdných přátel, pořízené a vybarvené pomocí mobilního telefonu, vyvolávají jisté, jemně řečeno, rozpaky. Za třetí, rozmach a tempo, s jakými je předkládána publiku, od rozdávání letáku s barvitým životopisem, po bleskurychlý vývoz do Benátek, vyvolávají zvědavost a vybízí podniknout jistý průzkum. Seznamte se, Julija Milner. Bývalá modelka, původem z ruského zapadákova, která zavčas odjela pracovat „ven“, uvědomila si, že je spíše fotografkou než modelkou, úspěšně se provdala a vyměnila obyčejné, nijak zajímavé příjmení Bočkova za významně znějící Milner. Dál už se verze liší. Jedni mají za to, že Bočkova je trochu pozměněné příjmení Byčkova, a Milner je prostě jen umělecké jméno. V tom případě Julija není dcerou nikoho jiného než Vasilije Byčkova, ředitele „Expoparku“ – obrovského výstavního prostoru, kde probíhají Art a Arch Moskva, jakož i další honosné a drahé události. Další závistivci ukazují rovnou na manžela – předsedu rady ředitelů společnosti Mail. ru a člena vedení koncertu „Neftjanoj“. Je zbytečné vysvětlovat, že všichni se trápí domněnkami, jak se začínající umělkyně, kterou nikdo nezná a jejíž zásluhy o ruské umění jsou poněkud pochybné, dostala mezi vyvolené, kteří jsou hodni pocty prezentovat Rusko na celosvětovém uměleckém sletu. Další vystavující (v letošním ruském pavilonu) vynecháme, přestože mezi nimi je rovněž spousta velkolepých objevů. Na benátském bienále se Julija představila projektem s originálním názvem Click I Hope, který báječně koresponduje s názvem starší práce Andreje Bartěněva, rovněž vystavujícího v ruském pavilonu, Say I Love You (Moskevské bienále 2005), jakož i s nedávným I Believe Olega Kulika (ten se sice bienále neúčastní, ale je hvězdou celostátního významu). Mohli bychom se s nadšením pustit do hlubin věčných ruských citů, jež najednou začaly zvlášť aktivně vystupovat na pozadí bezprecedentní komercionalizace všech oblastí života, a umění především – raději ale dáme přednost pozorování přírody. …zatímco Julija Milner „mění reflexivní paradigma na strategii „action““ (z tiskové zprávy), umělci, sprostí prvoplánoví lidé, rozebírají palčivé otázky. „Hele, Julja, a má džíny!... To ji asi někdo poradil, jak má vypadat umělec. Včera měla zlaté šaty s holým zadkem. Teď vypadá skoro jako Diana Mačulina – to je celkem milé.“

...KONEC LYRICKÉ VLOŽKY. POKRAČOVÁNÍ

Je zjevné, že jsme svědky krize nadprodukce, na jejímž pozadí, bezpochyby, vznikají invenční práce, a není jich málo, jedni však nemají čas a druzí ochotu a potřebu je vyhledávat. Všechny ty výstavy už nezvládají sledovat ani intelektuálové, nemají čas se tlačit mezi všemi těmi růžovými košilemi a kozačkami, skrze všechna opakování a banality k tomu opravdu ryzímu. Umění doprovází čím dál větší množství textů – tiskové zprávy jsou stále delší, rozsah textů využívaných v rámci děl samotných roste den ode dne. Když čtete podrobné komentáře doprovázející tu či onu práci, často nemáte šanci pochopit, o čem je řeč. Nakolik vysoká je pravděpodobnost, že přečtete text, který pokrývá zeď od podlahy ke stropu o celkové ploše, dejme tomu, 15 metrů čtverečních, napsaný od ruky směskou přibližné angličtiny a umělcovy rodné řeči? Když se nad tím zamyslíme, je jasné, že šance, že všechny texty budou přečteny, všechna videa shlédnutá a všechny vložené aluze a konotace pochopeny, je nutně mizivá. Na tomto pozadí mě už neohromuje, tak jako dřív, prozíravost a přesnost rychlého pohledu slavných kurátorů mezinárodního významu. Dřív mi připadalo, že ti, kdo dokáží pronášet zásadní kritické postřehy ohledně Bienále jako celku poté, co jen letmo proběhnou hlavní expozice, navštíví Arsenale a pár pavilonů v Giardini, obvykle ty centrální – italský, britský, německý – a sem tam něco, na co narazí cestou, se musí vyznačovat výjimečnou profesionalitou a zkušeností. Dnes už mi správnost jejich úsudku nepřipadá tak samozřejmá. Vezměte do rukou tři tlusté svazky, jež tvoří katalog benátského bienále a prolistujte je od začátku do konce. Zanechá to ve vás dojem, na jehož základě byste byli schopni utvořit si konstruktivní závěr? To je sotva pravděpodobné. A to mluvím jen o knihách! Co pak říct o reálných výstavách rozhozených po celém městě, bereme-li v úvahu, že se rozprostírá na několika ostrovech! Pouze národní prezentace letos dosáhly počtu 76, nemluvě o 34 paralelních akcích, jež jsou rovněž zahrnuty do oficiálního programu Bienále. Většina hvězdných hostů, kurátorů a umělců sem přijede pouze na první tři dny plné nekonečných večírků a vernisáží. Jen málokdo si může dovolit zůstat tady déle. Dokážete si představit, jak byste za tři dny zvládli už jen uvidět 76 + 34 výstav? Neříkám duševně vstřebat, nebo aspoň se zběžně obeznámit s textovou částí – pouze uvidět. Já si to představit nedokážu. Měla jsem k dispozici osm dnů, které mi poskytla italská ambasáda v Praze – nic se nezměnilo: dostala jsem stejný počet dní, které mi byly povoleny v roce 2005, když jsem žila v Bělorusku. Zvláštní ironie situace spočívala v tom, že tentokrát jsem dostala vízum na víc vstupů, které mi dovolovalo v rozmezí osmi dnů kdykoli vyjet a zase se vrátit do Itálie – zřejmě kvůli tomu, aby mé benátské dojmy neztratily svěžest. Z osmi dnů jsem strávila téměř dva na cestě. Ještě další necelé dva dny pohltila konference, jejímž organizátorům upřímně děkuji za to, že mě pozvali, jinak bych neměla příležitost si ani zaironizovat. Zůstala mi tedy trocha zkrouhnutého času, který jsem trávila ve snaze s maximální racionalitou rozvrhnout svou denní trasu tak, abych toho uviděla co nejvíc. Viděla jsem toho hodně, byla jsem však sklíčená jak samotným „zkráceně-zrychleným“ způsobem prohlížení, tak nemožností navštívit všechny výstavy. Při odjezdu jsem si říkala, že kdybych měla měsíc nebo raději dva, stihla bych toho mnohem víc – uvidět, přečíst, podrobit analýze, napsat. Pak bych měla právo dělat si nějaké závěry ohledně bienále jako celku. Vzhledem k tomu, že jsem neměla možnost uskutečnit takovýto vědecko-umělecký experiment – byl by to skutečně experiment, protože nepřepokládám, že existuje člověk, který by strávil dva měsíce života výlučně návštěvou a analýzou bienále v celém rozsahu, ovšem teprve takový experiment by dovolil vznik skutečné reflexe a srozumitelných, promyšlených textů – dávám přednost praktice postřehů a dílčích závěrů, bez nároků na globálnost, všeobsažnost a univerzálnost. Dva moji kamarádi levicové orientace, umělec Dmitrij Gutov a překladatel s vysoce vyvinutou schopností přemýšlet o umění David Riff, kteří se účastnili bienále, strávili většinu času sezením na lavičce v zahradách Giardini, kde s infernálním nadšením pozorovali davy freaků a pronášeli ohromně přesné komentáře, jež jsem si pracovně zaškatulkovala do rubriky „Ze světa zvířat“. David Riff jednou poznamenal: „... pozorování mi odhalilo nové nádrže stesku a smutku ve mně samém.“

AFRIKA: MÁTE PRÁVO VYJÁDŘIT POLITICKOU KOREKTNOST

Mezi nejkontroverznější pavilony z těch, které byly poprvé prezentovány v rámci benátského bienále patří pavilon Afriky: Check List – Luanda Pop. Jeho hlavní záměr není nijak zvlášť originální: boj za právo na sebeurčení a sebevyjádření, za právo být viděn na pozadí od věků existujícího světa „bílého muže“. Otázka politické korektností je již dávno obrácená naruby, – stěny pavilonu zdobí portréty vůdčích osobností, které v různých dobách bojovali za práva Afričanů, a davy návštěvníků, toužících předvést upřímný zájem a osvobození od jakýchkoli rasových předsudků, se masovými proudy valí do prostorného pavilonu a nechávají se fotit před pracemi umělců z Afriky, kteří žijí roztroušeni po celém světě. Průřez současným africkým uměním posledních 15 let přece jen vyvolává jisté rozpaky, a to především mohutnou propagandou, jež byla rozvinuta kolem samotného pavilonu. „Debut Afriky“ s jejím věčným právem na sebeurčení zmínily všechny hlavní zpravodajské agentury, přičemž ve většině případů o jednotlivých pracích a autorech nepadlo jediné slovo, – pouhá suchá fakta z mnoha stránek tiskové zprávy. Stojí za to udělat výjimku potvrzující pravidlo a zmínit alespoň jednu práci, která mě zaujala. Její autorkou je Tracey Rose, výrazná mladá umělkyně, jejíž videoprojekce byla prezentována na už na 49. benátském bienále v roce 2001 (mimochodem, co se týče debutu Afriky: všichni vystavující jsou známí umělci). Práci tvoří text napsaný tmavě rudými písmeny na růžovém plátně, který zaznamenává telefonní rozhovor muže a ženy. Pohled ulpívá na slově tokoloshi – jde o zlého ducha, na nějž si žena stěžuje svému partnerovi v dialogu. Podle slov jejího lékaře tokoloshi sedí vevnitř a brání ji otěhotnět. Žena špatně vyslovuje slovo Kenya a muž ji opravuje. Podle všeho je to cizinec – neví například, co je to muti – tradiční jihoafrická medicína, a místo aby uvěřil na tokoloshiho, vysmívá se ženiným erotickým snům. Žena říká, že její srdce je sklíčené, protože stárne, už je jí téměř 30 a pokud neporodí další dítě, manžel ji nechá. Dojemná, přesná, velmi mnohovrstevnatá práce, kterou začínáte chá- pat do hloubky teprve poté, co se začtete a podniknete menší průzkum, například pokud najdete v Google, co znamená tokoloshi a muti. Jediný způsob, jak intelektuálně prokázat politickou korektnost.

JEDNOU VEČER PŘI POSLECHU MOZARTA

Bylo to hlasité a nesnesitelně sladké, velmi krásné, a najednou mě napadlo, že s benátským bienále je to stejné – je tak překrásné, že si jej musíte zamilovat, nadchnout se, ustrnout. Nestačí vám na to ale síly – i kdybyste chtěli to všechno zastavit, ukončit a zničit – aspoň na chvíli – abyste se mohli rozhlédnout do všech stran. Pomlka v hudební skladbě je také hudbou. U bienále jsem postrádala právě takové pomlky, crescendo nemůže, nesmí pokračovat nepřetržitě – jinak se stává nesnesitelnou kakofonií. Jednou z prací, jež si publikum vášnivě zamilovalo, byla Delete Beatles (Yukio Fujimoto, Japonsko) – vinylový kotouč popových super- -idolů všech dob a národů klidně a pomalu objíždí štětka s kovovými zuby a maže slzy a extáze miliónů lidí. Opodál je práce stejného autora – Uši a židle – můžete se posadit a strčit hlavu mezi dvě roury. Ti, kdo si se zaujetím sedli a zaposlouchali se, se začínali rozpačitě usmívat a tvářit se, že něco slyší – třeba očekávali, že uslyší Beatles. Žádná hudba tam však nebyla, nebylo tam vůbec nic. Smyslem této práce je právě přinutit k zaposlouchání se a poskytnout tak možnost něco uslyšet. Čekání na zvuk je víc, než hudba.

O KRÁSE A KRVEŽÍZNIVOSTI

Mezi hroudami smetí a černými odpadkovými pytli, rozkuchanými dravými albatrosy, kteří již zabili a spořádali nejednoho holuba na San Marco, jste si mohli přečíst n á p i s I L o v e M y Family. Šlo o plakát estonského pavilonu Loser’s Paradise - ( m i m o c h o d e m , pr vní rómský pav i l o n n e s e n á zev P a r a d i s e L o s t – Ztracený ráj). Hrdina ( u m ě l e c M a r k o Maetamm) dovádí do absolutních měřítek věčnou situaci ko n f l i k t u : r o d i n a nebo umění. Aby se neřeklo, chvíli trpí, a nakonec všechny odkrouhne s estetickou vášnivostí, poněkud nedotaženou rafinovaností a špatně podanou procítěností. Zde by bylo možné umístit zvláštní velkou vložku o tíhnutí k líbivosti a krvežíznivosti. Obě tyto potřeby o sobě dávaly vědět vždycky, ale dříve bylo zvykem je buď skrývat, nebo provokativně předvádět. Teď se staly normou. Pavilon Kypru, který byl v tomto směru „nejupřímnější“, mi bezděčně připomněl Běloruský pavilon z roku 2005 – píseň mého srdce zmařenou cenzurou. Takové normální „obrazy“ – právě takhle a bez přílišného zabíhání do detailů, obvykle definuje to, co vidí, průměrný divák. No a na těch obrazech – The Elysian Paintings – je takové normální kyperské ovoce na pozadí, jak jinak, jasného modrého nebe, ženské ruce a květiny (autor Mustafa Halusi). Samy přicházejí na mysl slova holandského umělce Rona Sluika, který již řadu let žije v Moldávii a dlouhodobě spolupracuje s mladými evropskými umělci. Sluik s krajním pohnutím mluvil právě o tomto směřování jeho studentů k líbivosti, jež je natolik přirozená, že se ani nedá označit za salónní půvab. Rona tyto tendence skličují a provokují do té míry, že sám začal malovat velké obrazy s velkými květinami. Teprve po přečtení textu Denise Robinson v katalogu, kde se na třech stránkách vyskytují jména Immanuel Kant, Giorgio Agamben, Jalal Toufic, Samuel Beckett, Slavoj Žižek, Salvador de Madariaga, Raymond Chandler, Jacques Derrida, Sigmund Freud, Georges Bataille, Roger Caillois, Elaine Scarry, Andre Bazin, Gaston Bachelard, Walter Benjamin, Charles Baudelaire, Andrey Tarkovsky, Jean Baudrillard, Nelly Richard, – doufám, že jsem nikoho nevynechala – vám začne docházet, že nic není tak jednoduché, jak to vypadá na první pohled. Realistické krásné kytky ve skutečnosti ukrývají politické aluze. Čtenáři, pokud ti zmíněná jména moc neříkají a nemáš čas na badání v „doprovodné literatuře“, v klidu se kochej krásným ovocem a kytkami. Bez obav si přitom můžeš říkat, že to je kýč – umělec si to myslí také. Jenže krása, to je jen tak, pro průměrného diváka. Zjemnělí salónní návštěvníci nejvíc milují estetiku války, opuštěných a zničených budov, utrpení, násilí, vraždění a teroru. Živý zájem publika vyvolal projekt Abdel Abidin Welcome to Baghdad, prezentovaný v rámci norského pavilonu – http://www.ab idintravels. com. Zde je krátká ukázka: „Zvláštní typy na cesty: Sebevražední atentátnici věří, že provozování džihádu hned po ránu jim zajistí, že budou smět snídat společně s prorokem Mohamedem. Pokud ve vaši blízkosti dojde k explozi, NEZŮSTÁVEJTE pouhými diváky. Hlavně NEUTÍKEJTE, nebo se stanete terčem jakožto teroristé. Doporučujeme vám, abyste se sami nějak zranili. Pak budete vypadat jako oběť a vezmou vás do nemocnice.“

KRÁTKÁ SEZNAMOVACÍ PROHLÍDKA BENÁTSKÉHO BIENÁLE
Abych poskytla čtenáři komplexnější představu o události, již kritizuji, stručně představím pavilony, jež jsem si pracovně označila jako „nej“ – ty, které jsem vybrala z důvodů různé míry důležitosti.

Nej pavilony:

Holandsko: Citizens and Subjects (Aernout Mik) – tento pavilon milují všichni intelektuálové: je věnován uprchlíkům a (ilegální) imigraci, je aktuální, hluboký a „autenticky“ nainstalovaný – můžete si lehnout na žíněnku nebo se posadit na postel s kovovou síti, pak máte pocit, že dokonce i jediný dostupný titěrný „výhled z okna“ na zadní dvůr je součást instalace.

Polsko: 1:1 (Monika Sosnowska) – snadno rozluštitelné odkazy na dějiny umění jsou všem zřejmé, elegantní myšlenka rekonstrukce dostupně popsaná v tiskové zprávě je srozumitelná; navíc je to pěkné.

Francie: Take Care of Yourself (Sophie Calle). Samotná autorka je jedním z nesporných diváckých favoritů této sezóny. Proslavila se tím, že vyhlásila konkurs na svého kurátora pro Benátské bienále (z 200 kandidátů vybrala Daniela Burena). Pavilon byl obzvlášť zajímavý pro ženy a pro ty muže, kteří rádi pozorují ženy a chtějí se orientovat v jejich psychologii. Jemný smysl pro humor, ironický klidný optimismus, moudrost.

Čína: nejvíce odpočinkový pavilon, obzvlášť jeho „mobilní“ část: nafouknutý bílý stan na louce, kde jste mohli sedět nebo ležet ve chladném vzduchu z klimatizace a kochat se pohledem na animované krásky a počítačové hračky. Úrovní poskytovaného odpočinku se čínskému pavilonu mohl rovnat jen projekt

Aniwaniwa: jeden z paralelních projektů, k němuž se vzhledem k jeho umístění stranou stezek prochozených art-turisty pravděpodobně dostali jen nemnozí. Uskutečnil jej italský výzkumný ústav ve spolupráci s muzeem z Nového Zelandu. Při vstupu do obrovské staré budovy si připadáte, jako kdybyste se ocitli v absolutní tmě naplněné mystickými zvuky. Když si oči zvyknou, rozpoznáváte ve tmě dvě řady matrací, uleháte a díváte se na polokoule vznášející se kdesi vysoko nahoře. Díváte se na videa a vůbec nemyslíte na ostrovy v Tichém oceánu, dávno zaplavené vodou, jež pohltila celé světy a přinutila lidi k přesunu (Maorové)

Hong Kong: nejmystičtější pavilon, kde se před vámi začínají odvíjet dějiny, hned jak vstoupíte do vnitřního dvora a narazíte na obrovské množství papoušků sedících nad dýmajícími lasturami. Katalog tvrdí, že papoušci mluví, ale během mé návštěvy mlčeli – asi je zmohla celodenní únava. (Map office – Laurent Gutierrez a Valerie Portefaix)

Norsko: nejužitečnější a nejinteraktivnější pavilon. Ani veřejné záchodky, ani slova liberté, égalité, fraternité, napsaná na záchodech, samy o sobě nepředstavují nic nového, ale jejich spojení se těší stálému zájmu publika. Tento projekt umělce Larse Ramberga byl poprvé představen veřejnosti v roce 2005, v den oslav norské nezávislosti. Skulptura, již dal autor název Socha svobody a jež byla v roce 2003 oceněna ještě ve stádiu projektu, se stala terčem nesmlouvavé kritiky slovutných členů výběrové komise. Někteří z nich na protest dokonce opustili komisi s tím, že není možné podporovat umělecký objekt, který dovoluje lidem „srát na národní barvy“. Přes všechny tyto peripetie byly záchody vyrobeny v Paříži, nějaký čas v klidu stály v Oslu a nakonec byly ke všeobecné radosti přepraveny do Benátek. Jedná se o jeden z nejlepších pavilonů vůbec (kurátor René Block) díky absenci manipulace divákem i snahy oslnit jej rafinádou ryzího umění a také díky úspěšnému zapojení diváka do živé tkáně procesů, které se zde odehrávají. Singapur: expozice, v níž bylo nejvíc malých a velkých zářících dekorativních objektů, umístěný v nádherném paláci – Palazzo Franchetti.

Maďarsko: nejlepší adjustace videa – pavilon, ve kterém, podle mých pozorování, všichni diváci shlédli všechny práce od začátku do konce!

USA: nejchutnější pavilon, kde část expozice tvořilo 317,5 kg mátových bonbonů v barvě tmavé oceli, připomínajících nábojnice, které ležely na podlaze ve tvaru strohého obdélníku a jejichž počet byl neustále doplňován zaměstnanci. A nakonec můj oblíbený pavilon, který připomíná dětskou pouť, takový hi-tech dům hrůzy (autor Callum Morton) – Austrálie.

Nechápavě se dívám na jakousi překližkovou konstrukci nejasného účelu, s graffiti na straně a otvory ve stěnách, vcházím dovnitř a objevuji mramorovou bílou halu, matné světlo, jež rovnoměrně naplňuje přísně ohraničený prostor, ocelové dveře dvou hučících výtahů. Mačkám tlačítko přivolávající výtah a vzduch se nepádně ochlazuje, světlo slábne, zatímco dveře ven nejdou otevřít. Němý úžas a dětské nadšení.

FIORA A ODRAZY (MÍSTO DOSLOVU)

Benátky jsou mystické město, kde se se mnou neustále děje cosi nepředvídatelného a zvláštního. Jednou jsem například nasedla na své obvyklé vaporetto, se správným číslem a náhle jsem zjistila, že loď vyplouvá na otevřené moře, nikdo nemluví anglicky, nikdo mi není schopen vysvětlit, co se děje a kdy se vrátíme. Chápu, že dorazím minimálně s hodinovým zpožděním na své vlastní vystoupení, jenže kolem je moře a slunce – a mně nezbývá, než si to užívat. A to už se vůbec nezmiňuji o tom, že se tam pořád ztrácím, přestože mám mapu a připadá mi, že výborně znám město a orientuji se v něm. V první den konference, kdy jsem taky přišla pozdě po víc než hodinovém bloudění, jsem během přestávky vyšla na půl hodinky ven nadechnout se čerstvého vzduchu, pevně rozhodnuta nevzdálit se od paláce ani o krok. Když jsem vyšla na náměstí Campo S. Maria Formosa, připadala jsem si jako jedničkářka s dobrými úmysly. Náhle mě oslovila žena neskutečné krásy, která jakoby právě vyšla ze středověkých benátských příběhů, vyhlížela jako nádherná kurtizána v nápadných šatech splývajících až na zem, s jemnou tváří, v níž bylo možné číst decentní úsměvy všech aristokratů, co tu žili osm století před ní, s tváří, vedle níž Gioconda vypadá jako nevýrazná holčina. Zeptala se mě: „Mohla bys jít se mnou? Jen na chvíli, za deset minut se vrátíš.“ Ovšemže jsem mohla jít s ní, aniž bych se ji na něco ptala – jedno kam. Procházely jsme úzkými uličkami, zahnuly jsme doleva, doprava a znovu doleva; jaksi mimochodem mi prolétla hlavou myšlenka, že znova zabloudím, to už ale vůbec nebylo důležité. Žena otevřela malým černým klíčem kovová vrata, vešly jsme na zpola zatopený dvůr a začaly stoupat po točitých schodech, výš a výš, až k nebi. Ve špatných filmech se otevírají jedny dveře za druhými – režisér, který pořádně neví, co točit, protahuje čas. V mých vzpomínkách se taky otevírají jedny dveře za druhými, ale jen proto, že jich bylo neskutečně mnoho a stále nekončily, a kategorie času přestala existovat. Do tohoto benátského domu, postaveného ve stylu klasického palazzo, do kruhu kolem hluboké studny dvora, se jakýmsi záhadným způsobem vešel tucet dlouhých a různorodých místností se ztrácejícími se vysokými stropy a zdmi zdobenými malbou. Každá měla jinou barvu: jedna bílá, druhá růžová, další zelená, všechny byly zaplněny a přeplněny ručně tkanými koberci, obrazy, sklem, všude se mihotaly pestré vzdušné látky. Stačila jsem si jen pomyslet – každý musí mít svou vílu, svou pohádku, je dobře, že jsem se setkala právě s touto. Žena mě přivedla do malé místnosti úplně nahoře, very pink, a řekla – pokud chceš, můžeš tady zůstat. Pokoj byl drobounký, jeho větší část tvořil výhled z okna na to, co obvykle fotí turisté – kanál, gondoly, odrazy ve vodě. Nemohla jsem zůstat v pohádce, nechtěla jsem z ní dělat realitu. Až nedávno jsem si dovolila pohlédnout na papír, který mi ta žena dala spolu s bylinkami, natrhanými z mnoha květináčů. Našla jsem její stránku na internetu a zjistila, že se jmenuje Fiora Gandolfi a že to je spisovatelka, výtvarnice a módní návrhářka, která žije střídavě v jednom ze svých domů v Benátkách, Madridu a Paříži – pokud zrovna není na cestách. Přirozený způsob života, založený na uměleckých principech, který vede tato žena, představuje umění v ryzí podobě, vznikající výlučně jako projev duševní nutnosti tvořit, a jeví se mi jako příkrý a překrásný protipól vůči mnohému, co jsem mohla vidět na Benátském bienále, jehož součástí Fiora nikdy nebyla a nebude. Když zabloudíte v Benátkách, hlavně musíte přestat hledat, a to, co hledáte, se hned samo najde.

01.03.2007