Českým umělcům chybí iniciativa / (rozhovor s umělkyní a kurátorkou Andrée Cooke)

Andrée Cooke (1966) vystudovala Central Saint Martins School of Art and Design v Londýně. Od roku 1992, kdy získala roční stipendium na pražské Akademii výtvarných umění, žije v Praze. Od 1993 je kurátorkou Window Gallery, výstavního prostoru ve výlohách Britské rady. V uplynulých dvou letech žije střídavě v Praze a Londýně.

V Praze jsi žila nějakou dobu a s místní scénou jsi v těsném kontaktu. Jaké jsou tvoje dojmy, jak se liší od západního uměleckého světa?

Mě nebaví dívat se na umělce z nějakého národního hlediska. Národní témata často diktují nebo vybírají kurátoři. Jinak mě tu ale všeobecně znepokojuje způsob, jakým se kurátoři často snaží tematizovat výstavy podle určité idey doby - například organizováním politických výstav, trashy výstav a podobně, ale často přitom vybírají ty samé umělce, kteří se pak musejí vměstnat do určité kategorie.
Tato témata se často vybírají z uměleckých časopisů, nikoli na základě osobní zkušenosti. To pak nevypovídá o tom, o co se čeští umělci ve skutečnosti zajímají. Jsou zvolená a ovlivněná lidmi odjinud, kteří se dívají na tvorbu jiných umělců. Když se takových témat budeš držet, nezískáš jasný obrázek o tom, co se děje v Praze nebo Olomouci, nebo to, o co se zajímají čeští umělci. Když člověk žije třeba v Americe, má na výběr z tisíců a tisíců umělců, kteří tam pracují, a hledá-li tam nějaké téma, může v práci umělců najít cokoli.
Zdá se, že za posledních několik let se tady žádalo po těch samých umělcích, aby měnili svůj styl nebo své zájmy či obsah jejich tvorby podle tématu té které doby. To není správná perspektiva. Tady pracuje asi stovka dobrých umělců (mám na mysli lidi, kteří už absolvovali Akademii), aktivních umělců. Umělci generace třeba Jiřího Davida pracují ve stylu fragmentované tvorby, to je zkrátka jejich způsob práce, ale pro ty mladší může být docela nebezpečný pocit, že teď je in trashy umění, a tak dělají trashy práce, nebo že in je politické umění, tak dělejme politické práce. Myslím, že tento nedostatek zájmu vycházející z člověka samotného tady představuje velký problém.

Týkají se tyto věci kurátorské práce Jana a Jiřího Ševčíkových?

Já jejich práci respektuji. Ševčíkovi se tady snaží něco dělat. Jsou to především kurátoři a kunsthistorici a jejich úkolem je pracovat s tématy. Udělali to nejlepší, co za dané situace mohli. Nemají dost zkušeností ze života v zahraničí, nikdy nebyli v Londýně, několikrát navštívili New York, ale jinak neměli mnoho možností cestovat mimo Evropu nebo bývalý východní blok. Mají velmi dobrý evropský kontext, často jezdí do Německa nebo Polska. Všímají si věcí a chápou, že tyto věci jsou důležité. Nemůžu na ně svalovat jakoukoli vinu. Některé věci nejde pochopit bez toho, aby člověk nějakou dobu nežil v zahraničí. Nejsou to hloupí lidé a snaží se být co nejaktivnější. Všichni umělci chtějí být vidět, ale někde přeci leží hranice důstojnosti, takže lidé by mohli začít trochu víc přemýšlet o tom, jaké výstavy se budou účastnit, jaké téma a obsah bude jejich tvorba mít.

Co sis myslela o poslední výstavě Ševčíkových Perplex ve Špálově galerii?

První dojem byl takový, že se mi líbila energie výstavy. Měla jsem z ní pocit, že se něco děje, mnohem více než před rokem. Některé z prací na výstavě se mi docela líbily, některé z nich měly potenciál. Ideou výstavy byla trendy, trashy práce, ale zase se stejnou skupinou českých umělců. Myslím, že vměstnat lidi do určitých situací je trochu nebezpečné. Na druhou stranu jsou ale ti umělci zatraceně hloupí, když s tím souhlasí. Je to oboustranné. Umělci tady nemají dostatek vlastní iniciativy. Mladší z nich vždycky čekají, až za nimi někdo přijde, že dělá výstavu v Národní galerii nebo ve Špálovce, nebo někde jinde. Sami se ale nezvednou zadek a neudělají nějakou pořádnou současnou mladou výstavu. To je to, co by studenti měli dělat.

V Británii je spousta projektů, které organizují samotní umělci. Vypadá to, že jim vlastní iniciativa nechybí.

Ano, ale to je něco jiného. V 80. letech měly galerie spousty peněz a dobře platily. Existoval obrovský trh, lidé si kupovali hodně věcí a byla tam taková síť starých brachů, kteří si hodně užívali. Pak ale přes noc zkolabovala ekonomika a umělecká scéna si nemohla dovolit umělce dál podporovat. A tak se stalo, že se objevil někdo takový jako je Damien Hirst, o němž si myslím, že je fenomenálně chytrý. Samozřejmě, že si mladí studenti kolem něho mysleli: "Chci být slavný, nechce se mi na to moc dlouho čekat, tenhle systém nesnáším." On našel sklad, ukradl mailingový seznam a všem rozeslal pozvánky. Ti lidé, co na výstavu přišli sice nemají tolik peněz, ale vědí, že tyhle práce můžou koupit za tu nejnižší cenu. Následkem toho je ironicky situace, že, i když se zdají být alternativní, stávají se z nich ti staří braši. Mladí britští umělci jsou dnes už klasika. Vydělávají hromady peněz, jsou teď ti nouveau riche, kteří se s uměním prosadili. To je v pořádku, přeju jim hodně štěstí. Ale lidi v Británii už je nemůžou vystát, a tak začínají hledat něco, co není tak strašně vyfabrikované. Není to ale se situací tady vůbec srovnatelné a nechápu, proč by se lidé chtěli srovnávat s britskou scénou. Proč se neporovnávají s vlastní historií? Jinak není možné vidět, kam se tady věci pohnuly.

Podle tvého názoru je tedy hlavním problémem zdejší výtvarné scény nedostatek zkušenosti ze zahraničí?

Je to nedostatek zkušeností z vystavení sebe sama účinku života v zahraničí, nedostatek přímých znalostí, většímu kontaktu s lidmi ze zahraničí, snahy častěji cestovat za hranice nebo hlubšího porozumění pozadí, historie a emocí zahraničních umělců. Tato kultura je orientovaná hodně vně svých hranic, neustále vzhlíží k západu nebo k někomu, kdo by jí mohl pomoci s tím, co má dělat. To není právě nejzdravější pozice, není moc sebereflektivní.
Mám takový dojem, že lidi už trošku nudí umělci, kteří vystavují a pracují delší dobu, jako je Petr Nikl, Václav Stratil nebo Antonín Střížek, nebo i mladší generace. Neustále hledají něco nového, myslí si, že každý půl rok, každý rok by mělo být nějaké nové téma, nějaká příchuť, místo aby podporovali to, co mají, což jsou jedni z nejsilnějších umělců, a snažili se pro ně vytvořit trh, vytvořit s nimi silnou vazbu. Myslím, že tady chybí infrastruktura, která by podpořila ty, kdo jsou jasně etablovaní umělci s výraznou a silnou tvorbou. Tito lidé jsou na tom dost špatně. Pro mě je to v tuto chvíli ta nejsilnější generace umělců s nejjasněji definovaným vizuálním vlivem na české umění. Pod tím jsou lidé, kteří se nacházejí v jakémsi mezistavu mezi východem a západem. Ti si to musejí nejdřív urovnat. Ale myslím si, že lidé, kteří se projevili nějakým silným způsobem, potřebují pomoc. Možná, že by se na to měly galerie víc zaměřit. Možná, že za to může finanční podpora od institucí. Proč je tak těžké získat tady stipendium na cestu do zahraničí za pracovními zkušenostmi nebo na tříměsíční rezidenční pobyt, ne někde, kam člověka nasměrují, ale někde, kde si sám pobyt vybere? Někdo se třeba rozhodne odjet na rok na Kubu, vždyť je to v pořádku.
Myslím si, že z dlouhodobého hlediska by bylo lepší tohle, než si dělat starosti o to, jestli se s lidmi, kteří absolvují Akademii, zachází jako s umělci. Z mého pohledu jsou to studenti.
Na Akademii existuje takový mýtus, že člověk z ní vyjde jako umělec, vždycky bude umělec a během studií už byl umělec. To je fajn, skvělé, máte svůj titul. Ale co se stane, když kolem sebe nebudeš mít přátele, kteří se věnují své tvorbě, když si musíš začít nějak vydělávat na živobytí. Pak je to otázka tvojí volby, jestli se budeš věnovat práci, která stojí mimo činnost většiny pracujících lidí. To je skutečně těžké a je to životní rozhodnutí. To, že člověk chodí na uměleckou školu není životní rozhodnutí, to je vzdělání. Nevím, jestli tady někdo lidem na Akademii říká, že polovina z nich nebude dál ve své tvorbě pokračovat. Myslím, že víc podpory by mělo směřovat starším umělcům, než studentům.

Ale když mají mladí lidé možnost vystavovat v Mánesu nebo ve Špálovce poměrně brzy ve své kariéře, proč by té šance nevyužili?

Když se podíváš na posledních deset let, bylo tu několik generací, které z Akademie vyšly a kterým se dostalo docela dost pozornosti, ale co dělají teď - jejich práce je slabá, někteří z nich to vzdali úplně. Anglie je zase pravým opakem takové situace, ale stejně si myslím, že je něco dobrého na tom udělat přístup do galerijních prostorů mladším lidem těžší, určitě, jsou-li ještě studenti. Jakmile opustí Akademii a snaží se být umělci v každodenním prostředí, nemají zatím podporu, pak to má smysl je v těchto prostorech vystavovat. Musí tu zkrátka být nějaká hierarchie.

V poslední době tady probíhají diskuse o tom, že české umění je v krizi, nikam nesměřuje. Myslíš si, že ta krize má něco společného s podmínkami na trhu?

Nevím, jestli to jsou jenom podmínky na trhu. Myslím, že do určité míry to má co dočinění s očekáváním. Během mého studia na zdejší Akademii v roce 1992 byly studenti, kteří byli zváni na spoustu výstav, jako třeba Pondělí. Myslím, že Pondělí je zrovna dobrý příklad toho, o čem mluvím, protože tito lidé hodně pracovali, měli hodně mezinárodních výstav, většinou pod rouškou východoevropského umění. Dnes cítí deziluzi, neprodali zas tolik věcí, zájem o ně se dlouho neudržel. Je to strašná deziluze, když někdo pracuje pět, deset let bez valného zájmu nebo podpory. Myslím, že by mohlo být finančně výhodnější, aby stát nebo lidé jako Soros dávali peníze na podporu alespoň základní výměny a komunikace se zahraničím a aby umělci dostali nějakou podporu při budování jejich kariéry. Myslím, že pro někoho z České republiky je hodně těžké jet do zahraničí a získat pracovní zkušenosti, nebo studovat. Když se ale někdo rozhodne, tak je to pro něj dost drsné. Lidé, o nichž vím, že byli na Goldsmiths nebo Chelsea, to měli strašně těžké a zajímalo by mě, jaký dopad budou mít na české scéně zkušenosti, které si s sebou přinesou, například Tomáš Pospiszyl. Myslím si, že jejich zkušenosti jsou totiž hodně důležité. Většina britských umělců nesnáší život v Londýně, chtějí být v New Yorku. To je prostě povaha umělců. Cestují, jsou všeobecně nomádští, chtějí hodně pozornosti. Můj vztah k Praze a českým umělcům je pro mě velice důležitý na mnoha rozmanitých úrovních a studium na AVU pro mě představovalo jedno z nejlepších období mého života a také to nejvlivnější.
Problém je, že tady je malá scéna. Jde ale o silnou komunitu, která má za sebou peníze od Ministerstva kultury a Sorose. Myslím, že může docela hodně dokázat, jsou tu talentovaní lidé, má fantastické umístění. Asi to musí být pro všechny hodně frustrující, že už uběhlo deset let (od změny režimu), lidé jsou z toho zklamaní. Zdejší umělecká scéna byla loni v absolutní stagnaci. Vypadá to, že už je to lepší, trochu optimističtější. Doufám, že to tady jednou bude hodně dobré, ale v tuto chvíli je to ještě trochu zaražené.

Všichni jsou naštvaní, všichni mají pocit zmaru, jak z toho ven?

Je hodně těžké být dobrým umělcem v tom smyslu, že budeš dělat vynikající věci. Takových lidí, kteří toho dosáhli, je na světě velmi málo. Aby tvoje dílo bylo silné, musí vycházet z tebe, musí vycházet z toho, jaký člověk je, co je pro něho v životě důležité, a důležitý je samozřejmě i pohled na okolní svět. To neznamená jen pohled na svět mimo české prostředí, ale také témata, z toho pohledu, z něhož se díváme, vědět, co se děje, a snažit se to prožít. Umělci musejí udělat jasná rozhodnutí, o jaký druh tvorby se zajímají, pak se musejí rozhýbat, vědět, co se děje a potkávat lidi z různých míst, vyměnit si s nimi názory a příležitosti.

01.04.1999