Entropie

v OPEN SPACE /aneb čím by byla šibenice bez oprátky

Friedrich Nietzsche, největší psycholog moderní doby, si někdy před 125 lety všiml, že kolem zuří válka o křesťanské dědictví. Bývalí křesťané hledají nové proroky a nové náboženství.
Pokrokové ideologie a režimy se střídají z hlediska věčnosti tak rychle jako počasí, nicméně triumf designové revoluce proměnil tvář světa na věky. Funkcionalismus panuje, stále se šíří a dobývá nová území.
Nezvratný úspěch tzv. racionalistického směru v architektuře logicky budí zdání, že se funkcionalismus v běhu dekád osvědčil a stal se hmotným, pravdivým výrazem rozumu a formulací tvaru lidských potřeb v prostoru.
Funkcionalismus pravítka a úhelníku je jistě racionální.
Rovné čáry dělí rovinu jasně. Ideální pravé úhly ohraničují plochu beze zbytku. Holé plochy umožňují absolutní přiblížení a bezprostřední kontakt. Půdorysy i objemy realit jsou přesně vypočitatelné, měřitelné a ocenitelné.
Funkcionalistický design zůstává po sto letech „novým“, moderním morfologickým jevem a novotvarem také zůstane.
Pokud kvalitu funkce definuje míra účelnosti pro jejího uživatele, obyvatele, člověka, nemá funkcionalismus v biosféře obdoby.
Tři říše živé přírody — houby, rostliny a živočichové, od jednobuněčných po ty největší organismy, rovnou čáru ani pravoúhlé formace neznají.
Ať už živí tvorové tráví svůj čas na jednom místě nebo se pohybují, musí se přizpůsobit okolnímu prostředí a navzájem; žít v krajině, mezi sousedy, soupeři a dravci, v přítomném podnebí, jak vše plyne a mění se. Řetěz generací jednoho rodu vždy odvine to nejlepší, co vydat může k neopakovatelné zkoušce. Musí. Buď je, nebo není.
Živá příroda hýří tvary a barvami v teplém moři a v tropickém pralese, kde je hojnost zdrojů a rozmanitá konkurence. Nikde v živém světě neexistuje však hranaté oko, ledvina, játra, ryba, hřib, mech, had, dikobraz, ulita, lastura, žába, vosí ani ptačí hnízdo, cibule, netopýr, plástev medu, želva, mraveniště atd. Jikrou nebo vejcem v hnízdě počínaje, evoluční design je vždy zakřivený, kulatý, oblý, živlům odolný a přizpůsobený.
Ani člověk, nejúspěšnější vrchol evoluce, se svou anatomií přírodnímu designu nevymyká. Základní věci denní potřeby — polštář, peřina, talíř, hrnec, příbor, umyvadlo, otvor latríny, záchodová mísa, vodovodní a odpadní potrubí vypadají pořád skoro stejně. Jsou oblé.
U stolu, postele, židlí, veškerého nábytku a doplňků domácnosti už je to složitější.
Potkat hranatý talíř je poněkud výstřední zážitek, ale stále vzácnější je narazit na kulatý stůl nebo postel. Obyvatel moderního města plného rohů se v bytě plném hran musí umět pohybovat kolem moderních rohatých věcí rovně, s respektem a opatrně: vpřed, vzad, vpravo, vlevo. Musí se přizpůsobit designu nebo bude potrestán. Pravoúhlý design určuje naprosto jasná pravidla, a pokud jim člověk vyhoví, klesá stupeň rizika zranění, úrazu a smrti, které jinak číhá na každém rohu.
Funkcionalismus spolehlivě odpovídá konkrétním potřebám kolejových a rovnoosých strojů a formálně, matematicky přesně, napodobuje strukturu světa krystalů.
Racionalistický design se vymyká historickému přírodním výběru. Funkcionalismus není přirozeně evoluční, ale revoluční. Vítěz poslední revoluce je vždy posledním článkem vývoje.
Na počátku funkcionalismu bylo slovo. Prvotní ideové odmítnutí historie je následováno nárokem na fyzické zničení minulosti. Funkcionalismus odpovídá potřebě převratného výkladu světa a novým počátkům výstavby civilizace.

Protože jde o revoluci zhora, s neveřejným programem, který nemá podporu davu, mohl se designový převrat uskutečnit jen ve spojení s panující mocí a tlakem nesmírného teoretického úsilí.
Apoštolem funkcionalistické revoluce se stal vídeňský architekt Adolf Loos.
Loosův manifest z roku 1908 Ornament a zločin je základním kamenem všech staveb budoucnosti. V reakci na ornamentální orgie éry secese, posledního stylu bez předepsaného dogmatu, Loos obvinil a odsoudil ornament na smetiště dějin. Celá evoluce podle Loose dosud směřovala jen k zavržení ornamentu, smazání cejchu zaostalých kultur.
Loosův souputník Corbusier, švýcarský architekt, v roce 1923 teoreticky zakázal veškerou dekoraci, barvy, a tvary složitější než jednoduchou geometrii. Žádal srovnat Paříž se zemí, aby uvolnila místo inženýrské, strojově harmonické estetice, mašinérii po vzoru amerických továren, pásových dopravníků a sousoší betonových sil.
Představitelé revolučního designu své vize a projekty nabídli k služebám nových utopických diktatur a uspěli. Nejprve se prosadili italští modernisté ve fašistické Itálii, Corbusier později došel přízně v Sovětském svazu. Hitler, sám teoretik novoromantické architektury návrhy Bauhausu odmítl, ale v emigraci německá designová škola oslavila bezpodmínečnou kapitulaci historismu kreací monumentů amerického liberalismu. O vítězství Němců v Americe se zásadně zasloužil architekt P. C. Johnson, Hitlerův homosexuální obdivovatel. Filozofie, víra, ideologie tvůrce nebo uživatele zboží o užitné hodnotě díla, zboží nebo systému neříká nic. Funkce nemá nic společného s charakterem, morálkou, vkusem. Prý.
Ale u příležitosti demolice kancelářských budov WTC v září 2001 se celý svět dozvěděl, že došlo k barbarskému útoku na pilíře svobodné společnosti, na srdce volného obchodu a podnikání, na základy vyspělé moderní západní civilizace, na samotné SYMBOLY Demokracie. V nářku a zlobě nad troskami new-
yorských mrakodrapů nebylo vhod se zeptat, jak demokraticky se žije v obřích věžích a v jejich stínu.
Praktickým důvodem budování výškových staveb a stále vyšších mrakodrapů je cena pozemku. Daní z výšky je stálé šero a skleníková atmosféra, vzhůru stoupající riziko havárie vertikálních rozvodných sítí, závislost na zdviži, klimatizaci, a průchodnosti spodních pater, protože zdola přichází energie, voda, teplo a všechno ostatní. Jediná cesta, kudy lze z věže odejít, vede dolů.
Korporace, které sídlí na drahých adresách v horních patrech samozřejmě nerozhodují demokraticky, ale z vůle vlastníků. Funkční vertikálu vyjadřuje horizontální členění kancelářského terária: podřízení jsou viditelně rozmístěni za sklem na minimálně členěné ploše, v pravoúhlých hranatých kotcích, zbaveni soukromí.
Proč má být zrovna vysoký kolmý blok lesklých, holých stěn z betonu, skla a oceli symbolem svobody a demokracie?

Tradiční symboly — archetypy, nepotřebují dlouhé ideologické komentáře. Spolehlivě působí mocně i na nepřipravené laiky. Archetypy se věčně vracejí, neztrácejí se, znova a znova se objevují v nových kulturních podobách.
Také když odcházel křesťanský Bůh, pozůstalí se v nastalé prázdnotě a tmě vraceli k mýtu.
Vídeňák Otto Weininger v knize Pohlaví a charakter (Vídeň 1903) inspiroval současníky sílou mytických asociací. Shledal, že úpadkem společnosti postrádající génia je vinen vzestup ženského principu zjeveného v židech a homosexuálech. Weininge, sám žid a homosexuál, proslavil svoje dílo sebevraždou spáchanou ve 23 letech v domě, kde zemřel Beethoven, poslední génius (dle Weiningera) .
Weiningerovy misogynní teze získaly ve vídeňské, ale i evropské intelektuální sféře značnou oblibu a vliv, Adolfa Loose nevyjímaje. Žena je prokazatelně animální, prázdná, bezduchá, přízemní, povrchní, hloupá, poživačná, ovládaná chtíčem, marnivá, pasivní a impulzivní, nestálá a živelná, měkká a poddajná, temnota sama — mužský princip je jí zářícím protikladem.
Muž je světlo, den, duch. Muž je Slunce. Žena chladná jako bledý Měsíc, je jen jeho odrazem a noří se do tmy. Muž je tvůrce a pokrok; žena je ležící matérie, stagnace, tradice. Muž je kultura, věda, řád a civilizace, žena je chaos a barbarství. Muž je čistý a jeho vyjadřování je jasné. Žena se halí do mlhy parfémů, kosmetiky a intrik, aby zakryla svou bytostnou, hříšnou špínu.
Jestliže přímý, přesný, jasný, rovný, vysoký, ostrý, tvrdý a hranatý jsou mužská adjektiva, pak všechny nerovnosti, nepřesnosti, křivky, měkké, nízké a oblé tvary jako atributy ženského živlu musí být vyhlazeny. Neboť ženám, primitivům, otrokům, podřadným rasám a dětem se líbí ornamenty, šperky, cetky, ozdoby a barvy, nechť jsou smeteny, shodl se Loos a Corbusier.
Muž je vždycky krásný, ale žena bývá ošklivá.
Tak byl z moderní architektury racionálně vypuzen oblouk jako tvar těhotný nečistotou, nehledě na jeho nosné přednosti, stejně jako původní, ideální řecká demokracie z rozhodování racionálně vyloučila de facto nepostradatelné, ale zaměnitelné ženy a otroky.

Modernisté uchopili opuštěný křesťanský kříž a zamřížovali jím svět.
Chaos před naleštěnou výkladní skříní civilizace však pouhým zákazem neustane.
Příroda je jenom jedna a nesnese asymetrii. Proti umělému rozkazem danému pravoúhlému řádu se bez přestání vrhá amorfní entropie. Živly zahnané do kouta neumdlí, dokud spoje potrubí a sváry armatur nepovolí, neobrousí hrany schodů a nezlámou břevna překladů, nesedřou omítku a neodhalí krvavá žebra. Dokud vraky aut nezatarasí křižovatky smrti, nenastane dopravní rovnováha.
Na slepé stěny pustých koridorů útočí divoká kaligrafie grafitti, populace tloustne, fetuje, nechává se propichovat a tetovat a obzor západních měst kypí ornamentálními kupolemi mešit. Kdokoli klade věnec na hrob, zubní protézu na parapet okna, krátí si cestu přes roh veřejné zeleně obloukem, věší si do kóje v open space plyšáka, lepí na ledničku samolepky z banánů — ohlodává puzen temnotou nevědomí vnější pravoúhlý svět. Tak Picasso rámoval své kubistické obrazy oválem.
Adolf Loos napsal ve spise Ornament a zločin: „Jestliže se moderní člověk nechá tetovat, je to buď kriminálník nebo je degenerovaný. Není divu, že existují věznice, kde je 80% trestanců tetováno. Ti, kdož jsou tetováni, a přitom nejsou právě vězněni, jsou skrytí kriminálníci nebo degenerovaní aristokraté. Pokud tetovaný umře na svobodě, je to jen díky tomu, že zemřel pár let před tím, než spáchal vraždu.“

Živá svoboda volby by se neměla omezovat na to, zda se nechat tetovat, propíchnout nebo ztloustnout.

Literatura:
Cernuschi, Claude. Pseudoscience and mythic misogyny: Oskar Kokoschka´s „Murderer, Hope of Women“.
Förschler, Silke. Die Frau auf der Corbusier-Liege.

Gender stereotypes and sexual archetypes. (www.friesian.com/gender.htm)

Mehaffy, Michael W.; Salingaros, Nikos A. Geometrical fundamentalism.

Monk, Ray. 1990. Úděl génia. Praha : Hynek.
Valentinová, Antonina. 1965. Praha : Picasso, SNKLU.
(kromě Monka a Valentinové jsou všechny texty k dispozici na internetu)

01.01.2010