Každá země má jiná prsa

Tváře květin
lístky snáře
kořínky
vzpomínky

Tohle jsou prsty
a tohle je dům
uklizený na ostrov.
To snad ostrov má
prsty?
Ty prsty
to jsou kameny

Rozhoupat
a houpat se
co nejvíc
a čekat až do zastavení
jde to
dlouze
déle
a chce se
opět začít

Možná
ani není potřeba
mít velikého boha
nedotknutelného
nevyjádřitelného
sídlícího vysoko
možná
stačí jen zazvonit
když jdeš kolem zvonku
a chce se ti

Čím líp tím dál
zakotvit bezedné pod nohama
při břehu střízlivosti
vzpomínka na záchvěvy
hladiny oproštění
se zrcadlí na nebi na dně
ve mně

Adámek chce být jezerem.
Já chci být taky jezerem.
Až umřu.
Teď chci být krotitelem býků,
lvů a tygrů.
To je odvážnější.
Může to být dohromady?

V moři
barvy armády
tváří
všechny krásné
ideálností
odrazu
v čase bisexuálním
touhou
„pro tebe bude jenom jedna“

Prostota rovnoběžek
stále promlouvá
ten neefektní princip
k nekonečnu.
Než se setkají
neruš mé přímky

Je čistý den
ostré slunce
požírá obrysy proti mně
bylo svěží
jen jít
a dívat se ženám do očí
je čas
jet domů

Není nic než
černý humor Stvořitele
a
touha po přátelství
a
touha po lásce
těžké být
shovívavý k Bohu
je to však příliš dlouho
a někdy strašná nuda.
Dobromyslnost, zlomyslnost
koho Pánbůh miluje
toho křížem navštěvuje
žárlivost, otupělost
a ještě pořád
proč

Martin Zet (1959) je malíř a sochař

01.01.1997